Indiánský posel
The Indian Runner
Režie:
Sean PennScénář:
Sean PennKamera:
Anthony B. RichmondHudba:
Jack NitzscheHrají:
David Morse, Viggo Mortensen, Valeria Golino, Patricia Arquette, Charles Bronson, Sandy Dennis, Dennis Hopper, Jordan Rhodes, Eileen Ryan, Benicio Del Toro (více)Obsahy(1)
Dva bratři a každý je jiný. Jeden žije spořádaným životem, má ženu, syna a pracuje jako policista. Jeho problémový bratr se zrovna vrátil z Vietnamu a je naštvaný na celý svět (oficiální text distributora)
Recenze (44)
Velmi zajímavý film o dvou bratrech na obrácených stranách zákona, který natočil jako prvotinu Sean Penn. Sonda do americké maloměstské společnosti v období končící války ve Vietnamu. Začínající Viggo Mortensen mě svým výborným výkonem velmi příjemně překvapil. ()
║Rozpočet $7miliónov║Tržby USA $191,125║Tržby Celosvetovo $-║ ()
Režijní debut Seana Penna je příjemný. Pohybuje se ve vodách malého, sympaticky obyčejného dramatu o vztahu dvou bratrů. Viggo Mortensena ani Davida Morseho nikdo v té době neznal. Oba dva odvádí slušné výkony. Pennovi jako režisér dobře zvládá zdánlivě nedůležité detaily příběhu a nedramatické okamžiky, které pomáhají snadno proklouznout do příběhu. Snaha o nápravu problémového bratra je poněkud zjednodušená a zidealizovaná, ale díky sympaťákovi Mortensenovi ( a překvapivému chvályhodnému závěru, který naopak nabírá zcela opačný směr ) nejde o zásadní problém. -- lennyd má pravdu. Tato scéna ( a ve filmu je ještě několik podobných okamžiků, ale kratších ) podbarvená melancholickou písní je jen podbízivě líbivá ( čti rádobydojímající ), ale významuprázdná a ještě k tomu dlouhá. ()
rozpočet : ? tržby americke : $191,125 ()
Příběh o dvou povahově diametrálně rozdílných bratrech, kteří se po dlouhé době setkávají a kdy se jeden z nich pokouší nalézt cestu k tomu druhému. Někdy je dost náročné vyznat se sám v sobě, natož pak v někom jiném i když jde o vlastního bratra. Film je starý přes dvacet let, Seanovi bylo v té době přes třicet let a Vyvrhel byl jeho první režijní debut a zhostil se ho brilantně. Myslím, že roli Franka si mohl s přehledem střihnout sám, docela by mu ta role sedla. Ale hrál ho Viggo a já byla s jeho výkonem taky nadšená a totéž platí i o roli jeho brášky, které se ujal velmi citlivě David Morse. A to všechno podtržené skvěle zvolenou muzikou. ()
Brilantní drama s dobově perfekcionisticky (auty, exteriéry a interiéry počínaje a televizním vysíláním v ději a hudbou konče) vykreslenou atmosférou osumašedesátého kdesi v malé díře Smallltownu v Nebrasce. Příběh jedné rodiny a vztahu dvou bratrů... s hořkým vyústěním a symbolikou beznaděje (?) ...Na režijní debut se S.P. podařilo natočit velmi vyzrálý film, vskutku poutavý PŘÍBĚH bez špetky nějakých hluchých míst či laciných klišé, skvělý film, kterému věříte od první minuty až po žánrově (a vlastně tak vůbec) netypický konec bez rozřešení... I když vlastně - slovy z citátu Rabindranatha Thákůra na úplný závěr před titulky - "Každé nově narozené dítě je důkazem, že Bůh nad člověkem nezlomil hůl" nakonec tenhle příběh končí s nadějí... Jak jen to je možné, že >nějaký< herec příjde a... Asi ta >úloha osobnosti< v dějinách, že... ()
Jsem tady v menšině, ale mě ten film nebavil. Je to šíleně rozvleklý, plný rozhovorů o ničem a po 2 hodinách přijde naprosto nicneříkající konec. Jedna hvězda za film a druhá hvězda za herce. Škoda akorát, že Charles Bronson a Dennis Hopper nedostali trochu víc prostoru. ()
Režijní debut Seana Penna se docela vyved, za což může zejména perfektní Viggo Mortensen, kterej je ve svý roli neskutečně přesvědčivej a když mu hrábne, tak z něj jde opravdu strach, k němu se ještě docela dobře řadí David Morse, nicméně celej film je hodně pozvolna odvyprávěnej a zbytečně dlouhej, takže působí utahaně, navíc tu není moc vysvětlený, jestli se Viggo chová jak šílenec, protože prostě takovej byl a je a nebo jestli ho změnila válka ve Vietnamu. ()
SEAN PENN, THE INDIAN RUNNER (1991). _____ Nemyslím, že člověk může dosáhnout nějakého poznání, dokud neovládne to, co ho děsí (Georges Bataille). _____ Zběsilá zuřivost, násilí bez hranic, bez špetky milosti, bez projeveného citu. Temně rudé pruhy stříkanců krve 'někoho jiného' na Mortensenově šílené tváři. _____ Jednání bez důvodu. A proto nepochopitelné. Neospravedlnitelné. Odsouzeníhodné. A přece. V té čerstvě prolité teplé krvi na potřísněné tváři ničitele se ozývá něco jiného… Destruktivní smršť, která se ukazuje vně rozumu, můžeme snadno umlčet, vyloučit jako něco, co se nás netýká. Úchylka, vymknutí z řádu. Z řádu, o němž dobře víme, kde má své hranice. Protože dobře víme, co je a kde má své hranice člověk. Člověk buduje vztahy a rodiny, je čestný, nekrade a nezabíjí. Nebo snad zabíjí ‘jen‘ tehdy, kdy chrání svá nezadatelná práva na budování vztahů a rodin. Ve válce proti Vietnamu? Na zasněženém poli u silnice? _____ A co jestli je to ještě trochu jinak? Co jestli nejsme jen rozum? Co jestli kromě rozumu v sobě máme oheň? Spalující oheň, který nás, ač to zní paradoxně, bytostně zavlažuje, a bez jehož vláhy beznadějně zestárneme, 'uschneme na přemíru rozumu'. Oheň živosti. Oheň, který nutně potřebujeme zažehnout, chceme-li se zvednout ze dna, chceme-li se pro něco nadchnout, toužíme-li se utopit ve spalující vášni, bez níž nás zbyde jen půl, vlastně ani to ne. Ten samý oheň, co dokáže na troud sežehnout nás, i cokoli a kohokoli v našem okolí. _____ Sean Penn se ve své režisérské prvotině vykašlal na moralizování. Místo toho dělá něco mnohem důsažnějšího: nechává v osobě 'zlého' bratra (autenticky zběsilý Viggo Mortensen) před námi oheň v nás vyvstat. Dává bezuzdnosti, kterou z dobrých důvodů umlčujeme, tvar a slovo, tedy tělo. Nechává ji na nás promluvit, abychom naslouchali, pohlédli jí do tváře. ()
In Loving Memory of John Cassavetes. Viggo Mortensen jako psychopatický zběsilý nihilista vs. svět. Poslední čtvrt hodinu jsem nedýchal. ()
Nenápadný film o dvou bratrech, z nichž každý je naprosto jiný, aniž se mudruje nad příčinami a logickými řetězci důvodů, proč. Prostě se to tak stalo. Přitom je příběh zcela uvěřitelný a logice života se nepříčící. Zajímavá je minirole starého Charlese Bronsona, která na minimální ploše podává mimořádně silný příběh, u kterého se tvůrci rovněž nepotřebují zabývat rozsáhlým vysvětlováním, proč se ubíral zrovna cestami, o kterých vyprávějí. ()
Neuveriteľne výživný koktejl osobnej drámy dvoch povahovo diametrálne rozdielnych bratov od mladého Seana Penna. Kto by to bol povedal? A to ešte k tomu napísal aj podľa mojej mienky po dramatickej stránke dokonalý scenár, v ktorom sa verne zrkadlí realita života. Niekedy naozaj nepomôže ani tisíckrát ponúkaná pomocná ruka, od brata, kamaráta... je jedno koho. Treba len chcieť a byť ochotný ju prijať. Keď budeme za všetky svoje problémy viniť len okolitý svet ľahko sa môže stať, že dopadneme ako V. Mortensen v tomto filme. Tiež oceňujem perfektnú hereckú zostavu, ktorá sa v tomto snímku zišla a skvelú hudbu, ktorá často pomohla zdvihnúť vlnu emócií o kúsok vyššie, hlavne pri konci snímku. Môžem len odporučiť. ()
Frankie, v sobě neměl nikdy moc citu, tak jsem tuhle chvíli nechtěl překazit…. Tahle věta tak trošku charakterizuje vztah těchto bratrů. Jeden, spořádaný, milující otec rodiny, druhý, nezkrotný, divoký, bez trošky empatie, která je mu naprosto cizí. Jakkoliv se ten první snaží, o to víc se mu ten druhý vzdaluje, pomalu, ale jistě, až k naprosto brilantnímu konci, který mě velmi překvapil. Sean Peann se svým režijním debutem u mě zabodoval na plné čáře a nemám mu vůbec co vytknout. Strhují drama o vztahu dvou bratrů je podloženo výbornými hereckými výkony, (hlavně Vigo) a také naprosto úžasným soundtrackem, který si hodlám co nejdříve opatřit. Za mě jasných pět. ()
Zoufalé "herectví" páně Bronsona docela kazí zážitek, toho si prostě nejde nevšímat. Naštěstí nepobývá v ději příliš dlouho a scénář mu zase přihrál brokovnici, takže cajk. Naladit se mi pak trochu trvalo, ale nakonec smekám, páč tenhle film zcela nenuceně, přirozeně a bez patosu vypráví svůj příběh, ví co chce říct a taky vám to řekne. Jsme tím, čím jsme . Někdo má v sobě Jekylla, jiný Hydea, někdo dokonce oba, ale kde nic není, tam ani smrt nebere, přesto tu hůl nedokážeme nikdy zlomit. ()
O čom je tento film? Približne o tomto https://www.youtube.com/watch?v=eH3q3DyGGNg ... aj tu platí, že rodinu, na rozdiel od priateľov, si nevyberáš. Že vlastný brat môže byť úplne iný ako ty a ísť v živote úplne inou cestou, ale stále je to tvoj brat. Môžeš mu pomáhať koľko chceš, ale niekedy sa skrátka stáva, že on nad svojimi vnútornými démonmi nikdy nevyhrá. Sila tohto skvelého filmu je v jeho obyčajnosti, v réžii Seana, v skvelých, uveriteľných výkonoch Davida a Vigga a vo výbornej muzike. ()
Indiánsky posol kričí: neskôr budú náznaky spoilerov! Joe je slušný policajt so ženou a dieťaťom. Jeho brat Frankie je ale čierna ovca rodiny, ktorá sa svojím chovaním vždy vie postarať o to, aby sa ostatní doma nenudili. Neudrží si prácu, veď ako by aj mohol, keď je každú chvíľu v base, a doslova vyhľadáva násilie. Časom si však nájde dievča, ktoré je síce bláznivé, no myslí to s ním vážne, a prekvapivo je to snáď aj vzájomné. Pre Frenkieho búrlivú povahu je napriek tomu ťažké v tomto vzťahu zotrvať a vyvarovať sa popri tom bežných výtržností. Dokáže to aspoň keď sa rysuje možnosť, že by mohol byť otcom, alebo nájde v tejto situácii len ďalšiu zámienku, prečo od všetkého utiecť? A mohol by vôbec tento potomok zachrániť jeho svedomie a spálené mosty, ktoré za sebou zanecháva? To už ale nezávisí úplne od neho. Či bude nádejou na niečo pozitívne, alebo len predĺženou rukou jeho zlosti, to je asi tak jedna k jednej. A ukáže to život, ktorý v tomto filme už nevidíme. ()
Válka je zlá, áno, a Viggo se z ní vrátil poznamenaný tak, jak zřejmě prostě musel. David je takový klaďas, až mi to nepřipadalo normální a celou dobu jsem čekal, kdy jeho pošahaný bratříček vyvede něco přímo jeho rodině. Nejen, že to bylo trochu roztahané, ale konec mi asi jaksi uniknul, pokud v lokálu došlo skutečně k tomu, co bylo vyobrazeno. Dvě hvězdičky za film, jedna speciální za Vigga, já bych se ho taky bál. ()
Yndian Runner je sympaticky film o dvoch rozdielnych surodencoch. Mortensen je vyborny a sam to utiahne a aj ked Seana Penna /manzel znamej spevacky menom Madonna/ nemam 2x rad, tentokrat mu film zozeriem aj s navijakom. Herecka ucast Charlesa Bronsona /seria Death Wish/ potesila. 84 % ()
Cesta k sebedestrukci; ztráta víry v cokoliv. Ďábelský Mortensen zanevřel na svět a káže nihilismus. ()
Nenechejte se zmást, tohle není další filmová moralita na americké téma, jaké místo má v našich životech násilí vs. pasivita následování tradic a předsudků, a jestli tedy máme nechat svůj život utvářet vnější nebo vnitřní odpovědností k jeho tvaru a důsledkům. **** Film se ve vší svrchovanosti odmítá zabývat „správným řešením“ téhle scestné morální vidličky, a ukazuje dvojí: za prvé svým okouzleným pohledem na zvolenou situaci stvrzuje, že odpověď leží jinde a je až směšně nasnadě (takže už není nutné o ní mluvit, ale stačí z ní rovnou vycházet), a za druhé důrazně připomíná, že filmové dílo tu není od toho, aby nahrazovalo nedělní kázání. Zůstává důsledně podívanou, filmem, vrací naše oči k dívání, život k jedinečně prožívané přítomnosti a mysl k fenoménu filmovosti, jeho narativ je čistý, ze sebe odvíjený příběh, nesupluje žádný filosoficko-společenský detektivní diskurz, na jehož konci by nás čekalo morální rozuzlení. Nevznikl z potřeby řešit za dnešní společnost její nezvládnuté chování a falešnou provinilost (jako třeba Fargo, No Country for Old Men, Antikrist aj.), nebuduje svou důležitost na žádné spasitelské interpretaci „skutečných událostí“, ale naopak vtipně a výmluvně určuje jako svou inspiraci písničku Bruce Springsteena – Highway Patrolman. (Mimochodem doporučuji na to přistoupit a před sledováním si přečíst její text, film s tím počítá a chytře si hraje s naším očekáváním.) **** Rovnovážná teze, na níž snímek klidně spočívá, se dá popsat následovně: Dokud nerozumíme všem dějům kolem sebe dost na to, abychom se chápali být jejich sebevědomou výslednicí s novým, jedinečným potenciálem, a obě odpovědnosti tak splynuly v jedinou, vnitřně intuitivní, aniž bychom předem cokoli určovali a ukotvovali se do naplánované budoucnosti, budeme pořád strháváni jedním či druhým nesvobodným modelem a pořád budeme cítit tlak, který může kdykoli všechno chatrně zbudované zničit, vyhodit všechno, co máme/víme/jsme, do povětří. **** Na obou bratrech je tu zajímavá především proměnlivá míra intuice, s níž tohle tuší, aniž by se v reálném čase svého žití a řetězení událostí, do nichž jsou vplétáni, stíhali dobrat přesného a celistvého vědomí sebe sama. Oba vzájemně si pak slouží jako připomínka toho, co potlačují, co nedokázali reflexí zpracovat, a stejnou měrou pro sebe v kterémkoli okamžiku představují zároveň rozbušku, která zlikviduje jejich dosavadní život, dveře k dokonalému vědomí nebo podnět k pokusu o útěk někam daleko „od sebe sama“, do bezpečí slepoty a bezvědomí. **** Vzniká tak velice vyrovnaný, klidný snímek, prostý mentorování, který se zabývá jediným: krásou filmového zprostředkování takové situace. **** Není tu místo pro jiné než dokonalé herectví, mimo morální manipulaci s charaktery: postavy se předvádějí jakožto takové, jaké jsou, celistvé a pevně usazené v každém svém hnutí, ať je jím záchvat vzteku, náklonnosti, slabosti, převahy či lítosti – nemáte po nich nic chtít, máte si užít jejich momentální krásu, máte si je prohlédnout. Jsou vnitřně smíření s tím, kým právě jsou, nezbavují se svých tlaků a emocí, prožívají je poctivě, jednají podle nich, otevřeně vstříc tomu, kam je to posune, odevzdávají se sobě všanc, odkrývají karty, bez krátkozraké manipulace. --- Stávají se sami zprávou o sobě, poslové se stávají poselstvím, pro manipulaci nezbývá místo. --- Viděli jste někdy vyrovnanou, dokonalou zuřivost? Vyrovnaný zoufalý pláč? Svrchované, zalíbené podlehnutí vlastnímu vzteku, nejistotě nebo dojetí? Vyrovnanou vyrovnanost, i její absolutní ztrátu? --- Jako by samy ty postavy už žily film, krásu vizualizace toho, kým právě jsou. Dávají si vzájemně zakusit, co cítí, aby to reálně existovalo, ne aby to přešlo. Jsou neustále ve vzájemném napětí, střetávají se, ale ne proto, aby se vynulovali, zlikvidovali, násilím zrušili – svědčí si v protikladech vlastní jedinečnou existenci, respektují svou životnost. Nemoralizují, narážejí, vnímají se a žijí. **** Film tak i vás jako diváky oprostí od potřeby jeho narativ (vidličku vlastního života?) pod tlakem řešit, je jedno, jak to bude dál, pokud v každý okamžik uchopíme, co se nabízí, samu tu jedinečnost a krásu, zodpovědně k přítomnosti, pobrat to všechno. Prožít, u čeho jsme, všechny emoce. Nechat se teprve tím přítomným okamžikem vést do následného, a jimi pak začít postupně chápat a budovat smysl jedinečného příběhu sebe, filmu, nás. A tak se film sám sebou stává nemanipulativně i odpovědí na morální vidličku, kterou pozoruje: elegantním únikem z ní. **** Tenhle snímek mě konečně nechává vyjádřit, proč třeba Fargo nebo Tahle země není pro starý nejsou ani tak ryzí filmy, jako modloslužebné, nedomykavostí pohledu zatížené, předem rozhodnuté morální interpretace současné společnosti (a nic proti), zatímco Muž který nebyl nebo Serious Man představují novou krásu pohledu na jedinečnou situaci. Přitom ty druhé toho zároveň vědí a ukazují mnohem víc o nespravedlivém a nelehkém stavu věcí, který ty první chtějí poučně komentovat. **** Sledujete film a všechno vás k tomu zve a potěšeně vás provází díváním: svrchované herectví, nezatížená, klidně na všem spočívající kamera, tempo a střih, osvětlení, hudba i řada obousměrných aluzí; to všechno vám pomáhá vychutnat si vytříbeně a nerušeně podívanou, propadnout diskurzu dívání, rozehrávat ho dychtivě a s vnitřní radostí dál. Nenapadají vás příběhy z černé kroniky, ale momenty z jiných filmů. Dva roky po tomto snímku například vzniká stejně divoce klidná, rovnovážná a málo morálně zatížená True Romance s Patricií Arquettovou, a teď už chápete, odkud se v ní vzaly první určující tóny hudebního motivu, jak ten snímek připadl na křehkou krásu své herečky, a rozumíte, odkud plyne jeho vnitřně vyvážená poloha, jaký pohled na skutečnost vlastními postupy rozpracovává a jakým zhodnocením snímku The Indian Runner - a jakou poctou - mu je. A zároveň nemůžete nevzpomenout například na Five Easy Pieces (1970), na stejně klidnou, harmonickou atmosféru, s níž pozoruje status quo nespokojených, neklidných jedinců a jejich těkavých vztahů, a nechává ho vizuálně dokonale rozeznít. Nebo nenápadnou perlu Buffalo 66. A je jisté, že ve vašich hlavách se koberec aluzí rozvine ještě do mnoha jiných stran. *~ () (méně) (více)