Frasier

Sitcomy to mají těžké. Je jich totiž jak hub po dešti, a tak většina z nich skončí během prvních dvou sezón. Nějaké z nich to dotáhnou na čtyři až pět. Ty, které vydrží déle, už musejí být něčím výjimečné. Musejí mít svou specializaci, nabídnout něco, v čem budou lepší než kterýkoli jiný právě běžící seriál, zkrátka si najít svou skulinku na trhu. Přátelé vytasili s těžkotonážní romantikou, Will a Grace zase oživili žánr screwball comedy a dotkli se ožehavého tématu gayů. Frasier ale diváky bavil déle než tyhle dva nekonečné sitcomy dohromady. Kelsey Grammer hrál svou životní roli celých 20 let, ač samozřejmě prvních devět bylo v sitcomu Cheers. Když konečně jakožto nejpopulárnější postava z Cheers dostal vlastní spinoff, nevypadalo to zpočátku valně. Chvilku trvalo, než se původně vedlejší charakter přetransformoval do středobodu celé show, ale podařilo se, a začátkem druhé sezóny si i Frasier našel svou skulinku. Pro mě osobně sice vyhrává trochu netradiční žebříček (nejpřitažlivější postava v hlavní roli, woof), ale objektivně je jeho doménou fraška, konkrétně nedorozumění. Je až neuvěřitelné, kolik z kompletních 263 epizod se motá okolo toho, že někdo něco špatně pochopil, přeslechl se a podobně. To by ale nefungovalo bez výtečného a přesného castu, který má mezi sebou hromadu chemie a nikdo z nich není nesympatický. Těžko říct, jestli u mě vítězí rozkošně pompézní Frasier, obsesivně-kompulzivní Niles, jejich nevrlý otec Martin, jeho trhlá terapeutka s rozkošným britským přízvukem Daphne, Frasierova produkční Roz, která má v kapse vždycky krásně jízlivou hlášku, Eddie, který je bezpochyby jednou z největších zvířecích osobností televizních obrazovek, nebo nikdy neviděná Maris, Nilesova nesnesitelná manželka. Byla to krásná jízda, a možná si ji jednou zopakuju. Good night and good mental health. (06.05.2011)

Milujem ten seriál z celého srdca. Pamatám sa, že som bol kvoli nemu vždy dlho do noci hore. Nič nestratil po tých rokoch zo svojej atraktívnosti. Stále je veľmi humorný, ľudský a príjemný. Dokonca teraz je možno ešte lepší, lebo chápem už aj tým vtipom, ktoré mi možno pred rokmi unikali. Večná a nesmrteľná klasika. Neverím, že niektorí seriál budem mať ešte dakedy radšej ako práve Frasiera. (11.03.2011)

Soundtrack Bruce Miller: 1. Tossed Salads & Scrambled Eggs - Kelsey Grammer [4:35] ,2. Frasier Crane (radio jingle) [3:03] ,3. Miss Pitiful - Etta James [2:18] ,4. 'Who watches PBS?'/'Buttons and Bows' [3:08] ,5. 'I have a date...' [1:03] ,6. Isn't It Romantic? - Ella Fitzgerald [3:01] ,7. 'Snowball Dance' [0:13] ,8. I Don't Want To Walk Without You Baby - Rosemary Clooney [3:47] ,9. 'Lady of Mine' [1:29] ,10. Mona Lisa - Nat King Cole [3:15] ,11. 'Niles, do you have a problem with me dating Frasier?' [1:41] ,12. The Nearness of You - Etta James [6:34] ,13. Moon River - Louis Armstrong [2:57] ,14. 'Goldfinger' [2:12] ,15. On the Street Where You Live - Bobby Darin [2:07] ,16. 'I'm In the Mood for Love' [2:39] ,17. I'm In The Mood For Love - Bryan Ferry [4:08] ,18. Frasier (The Sensuous Lion) - Sarah Vaughan [4:14], (09.05.2011)

9 / 10 Frasier má všetko, čo má správny seriál mať - inteligentný humor, perfektné herecké výkony a neotrepané zápletky. Postavy sú uveriteľné a neskutočne vtipné, či už ide o samotného Frasiera a jeho večné prúsery (hlavne čo sa týka žien), zakomplexovaného Nailsa beznádejne zamilovaného do Frasierovej slúžky Daphne, ktorá sa zas oduševnene stará o ich otca Martina a psa Eddieho atď. Mohol by som pokračovať ešte dlho a stále by som nevymenoval všetky tie originálne postavičky, ktorými je celý seriál naprataný až po okraj. Jednoducho paráda! PS: Pozor! Niektoré diely nie sú práve najvtipnejšie (tým nemyslím, že sú zlé) a tak sa nenechajte odradiť. Na každý taký diel však pripadajú dva perfektné a na dva perfektné jeden ultimátny, pri ktorom sa budete chytať za brucho od začiatku do konca. Musíte len vytrvať, oplatí sa to. (03.03.2005)

Dobu, kdy jsem poprvé viděla Frasiera, si pamatuji dodnes. Psal se červenec 2001 a mé desetileté já při přepínání programů náhodou narazilo na jakýsi seriál o lehce snobském psychiatrovi ze Seattlu. Ještě toho večera jsem se do Frasiera zamilovala a ještě toho večera začal i můj nekonečný boj s ostatními rodinnými příslušníky, kteří by náhodou v době, kdy v televizi Frasier běžel, chtěli sledovat cokoliv jiného. Tato úchylka mi vydržela po mnoho dalších letních nocí a táhne se vlastně až dodnes, byť se v době, kdy tento komentář přepisuju, píše již rok 2011 a první cifru mého věku nahradila dvojka. Proč však Frasiera tak zbožňuju, pro mě za ty roky zůstalo vždy částečně záhadou. Komediální seriály mě nikdy nebavily; dokonce i Přátelé nebo Simpsonovi mě minuli bez zájmu. Ze všech sitcomů, které mi kdy prošly rukama, si tak jen Frasiera pouštím sama s radostí. Možná to tedy není jen humor, čím je pro mě Frasier tak speciální. Možná za to může i fakt, že pro mě tento seriál vyniká svou pozoruhodnou lidskostí. Zapomeňte na všechny trapasy hlavního hrdiny; i když se při sledování směju od začátku do konce, ta uvěřitelnost všech postav a situací je zvláštně podmanivá. Ano, do vrstvy obyvatel, jejíž největší frustrací je křeslo neladící se zbytkem interiéru, asi většina diváků patřit nebude, ale nic to nemění na tom, že jsem v Kelseym Grammerovi na rozdíl od herců v jiných komediálních seriálech nikdy neviděla jen herce hrajícího svou výstřední roli, ale skutečnou postavu. Zatímco většina sitcomů zkrátka vsází na efektní, vyhrocené postavičky, kterým za dva roky dojde šťáva, Frasier nabízí jistou nadčasovost, příběh, mentální vývoj i rozvoj, radost i smutek. Není proto s podivem, že Kelsey svého hrdinu vydržel hrát soustavně více jak dvacet let (déle než kdy jaký jiný herec hrál jinou roli) a přitom měl stále co nabídnout. Dr Frasier Crane je v mých očích jednoduše jedna z toho mála postav, které jsou věčné, a kdyby se Grammer v sedmdesáti rozhodl natočit ještě jednu řadu, mohla by i ta pod vedením správných scénáristů dopadnout na výbornou. Málokterý seriál mě za srdce chytl jako tento. "Goodnight, Seattle, we love you!" (30.01.2006)