Režie:
Hlynur PálmasonScénář:
Hlynur PálmasonKamera:
Maria von HausswolffHrají:
Ingvar Sigurðsson, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Hilmir Snær Guðnason, Sara Dögg Ásgeirsdóttir, Björn Ingi Hilmarsson, Elma Stefanía Ágústsdóttir (více)Obsahy(1)
V odlehlém islandském městečku se bývalý policista vyrovnává s tragickým úmrtím své ženy. Smíření komplikuje zpráva, že jeho milovaná vedla ještě jiný, tajný život. Obrysy její minulosti vystupují z bílé mlhy jako okolní krajina. Byla mu nevěrná? Ingimundur nemůže jít dál, dokud nezjistí pravdu. Jeho zármutek se s rostoucím napětím mění v posedlost, která ohrozí jeho i jeho blízké. Druhý celovečerní snímek Hlynura Pálmasona (Winter Brothers) byl uveden na MFF v Cannes 2019 v sekci Critics' Week a z festivalu si odvezl ocenění pro výjimečný herecký výkon Ingvara Sigurdssona v hlavní roli. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (102)
Islandské pomalé, depresivní filmy o smutných podivínech jsou už subžánrem samy o sobě. Tenhle konkrétní se ale minimálně zpočátku hrozně vleče. Hlavním hrdinou je navíc nesympatický nerudný dědek, který sám nemá pochopení pro nic a pro nikoho, k okolí se opakovaně chová jako debil, ale od jiných lidí by vyžadoval, aby byli bezchybní. A podle filmu bychom mu měli rozumět a sympatizovat s ním. Tedy mám totožný problém jako s nedávnou islandskou Ženou na válečné stezce. Islanďané mi holt evidentně sedí víc, když je přítomen i jejich proslulý černočerný humor. #KVIFF2019 ()
Studie charakteru islandského poldy, táty, dědy a hlavně čerstvého vdovce, který odhalí tajemství zesnulé ženy. Žádná detektivka, ale silně komorní drama o životní lásce za hrob, sklamání a odpuštění. Na oko jednoduchý námět je ozvláštněný vyprávěním, kde si divák musí sám odpovídat na některé otázky, a kreativními scenáristickými / střihovými vsuvkami, které ho dělají zajímavým a osobitým (úvodní zachycení tváří islandského počasí, policejní monitory, padající kámen atd.). Plus vynikající Ingvar Sigurðsson. [Helsinki IFF] ()
Příběh islandského vdovce, ze kterého se stával čím dál větší magor, se mi chvílemi líbil. Jenže pak vždycky přišla scéna, která mi řvala do ksichtu: tohle není běžný film, tohle je UMĚNÍ! A já to vždycky zatoužil okamžitě vypnout. Z čehož nakonec pramení má nechuť dát tomuto DÍLU nadprůměrné hodnocení. ()
V podstate som dostal presný opak toho, čo som od tejto severskej vzťahovej a psychologickej drámy očakával. Preto mám dojem, že sa z toho všetkého musím ešte spamätať, aby som dokázal film zhodnotiť nejako triezvejšie a možno aj objektívnejšie. Chvíľami je to síce trochu nuda, niektoré zábery a viaceré formálne rozhodnutia ma ale dokázali vždy patrične prebrať a záverečná tretina už šľape úplne naplno. Najviac úchvatná je ale aj tak úvodná časozberná expozícia, tú by som si pokojne nechal pustenú v slučke napríklad v práci počas celého dňa. ()
V současné kinematografii - tak jako v hudební produkci - často absentuje dynamika. Soundtrack podkresluje celou hrací dobu, neustálé pumpování emocí a adrenalinu otupuje diváka, což vede k potřebě stále větších dávek a v důsledku často vede spíš k nezájmu. Hvítur, hvítur dagur odmítá banalizovat bolest patetickou velkolepostí. Plyne pomalu, dává nám vychutnat každý záběr a zároveň pracuje s obrazem tak, aby nešlo jen o sled hezkých obrázků, ale naopak jimi umě (v duchu detektivek) předkládá střípky do mozaiky děje. Minimalistický snímek snoubí poetiku tiché krásy a určité drsnosti a blízkosti smrti a někdy nelichotivé stránky lidství, lásky a blízkosti, které tím ale nezatracuje. Jen v nezbytných okamžicích vyvolává napětí, které je o to tíživější, o co je s ním nakládáno úsporně. Především obraz, hudba a obecně sound design rozpohybovali scénář, který je cynický a tvrdý, ale zároveň nesmírně citlivý a bolestný. Krásné. ()
Galerie (22)
Photo © Snowglobe Films
Zajímavosti (1)
- Celosvětová premiéra proběhla 16. května 2019 na filmovém festivalu Cannes (týden kritiků). (ČSFD)
Reklama