Reklama

Reklama

V odlehlém islandském městečku se bývalý policista vyrovnává s tragickým úmrtím své ženy. Smíření komplikuje zpráva, že jeho milovaná vedla ještě jiný, tajný život. Obrysy její minulosti vystupují z bílé mlhy jako okolní krajina. Byla mu nevěrná? Ingimundur nemůže jít dál, dokud nezjistí pravdu. Jeho zármutek se s rostoucím napětím mění v posedlost, která ohrozí jeho i jeho blízké. Druhý celovečerní snímek Hlynura Pálmasona (Winter Brothers) byl uveden na MFF v Cannes 2019 v sekci Critics' Week a z festivalu si odvezl ocenění pro výjimečný herecký výkon Ingvara Sigurdssona v hlavní roli. (Aerofilms)

(více)

Recenze (80)

POMO 

všechny recenze uživatele

Studie charakteru islandského poldy, táty, dědy a hlavně čerstvého vdovce, který odhalí tajemství zesnulé ženy. Žádná detektivka, ale silně komorní drama o životní lásce za hrob, sklamání a odpuštění. Na oko jednoduchý námět je ozvláštněný vyprávěním, kde si divák musí sám odpovídat na některé otázky, a kreativními scenáristickými / střihovými vsuvkami, které ho dělají zajímavým a osobitým (úvodní zachycení tváří islandského počasí, policejní monitory, padající kámen atd.). Plus vynikající Ingvar Sigurðsson. [Helsinki IFF] ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Nadstandardně vtahující festivalový slow burner. Zejména díky syrově-lyrickému zapojení úchvatné islandské přírody, přirozeným hercům a tomu, jak Pálmason pracuje s konvencemi (skandinávských) krimi. Film má detektivní strukturu zásluhou toho, že protagonista k vyřešení svého trápení uplatňuje modus operandi osvojený během policejní služby. Snaží se najít a dopadnou pachatele. Potíž je v tom, že zločin, který vidíme v prologu, nikdo konkrétní nespáchal (nanejvýš byl jeho spolupachatelem sám Ingimundur, pakliže šlo o sebevraždu, ne o nehodu). Hrdina si proto pachatele v podstatě musí vytvořit, aby měl co řešit. V tradici umělecké kinematografie je přitom řešen zejména vnitřní svět deprimovaného vdovce, jehož odpojení od vlastních emocí i okolního světa nejlépe ilustruje proměna jeho vztahu k osmileté vnučce. Nejdřív ji jenom škádlí, potom vystraší smyšleným příběhem o ukradených játrech (který se váže ke klíčovému a poslední scénou „vyřešenému“ motivu mrtvých navracejících se k životu) a nakonec vystraší svým reálným chováním... kromě jemné práce s motivy (dále např. neustálé odstraňování překážek, od skvrny od krve po kámen na cestě, připomínajících nezpracované trauma) jsem obdivoval také jistotu, s jakou Pálmason „buduje“ desítky vteřin (možná i několik minut) dlouhé záběry s dlouhými dialogy, složitými emocemi a množstvím akce (a možností, kdy se mohlo něco zvrtnout). Příběh prostý, zpracování podmanivé, emocionální dopad ohromný. 90% ()

J*A*S*M 

všechny recenze uživatele

Islandské pomalé, depresivní filmy o smutných podivínech jsou už subžánrem samy o sobě. Tenhle konkrétní se ale minimálně zpočátku hrozně vleče. Hlavním hrdinou je navíc nesympatický nerudný dědek, který sám nemá pochopení pro nic a pro nikoho, k okolí se opakovaně chová jako debil, ale od jiných lidí by vyžadoval, aby byli bezchybní. A podle filmu bychom mu měli rozumět a sympatizovat s ním. Tedy mám totožný problém jako s nedávnou islandskou Ženou na válečné stezce. Islanďané mi holt evidentně sedí víc, když je přítomen i jejich proslulý černočerný humor. #KVIFF2019 ()

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Statisticky Island na úkor počtu obyvatel vytváří snad největší množství filmů v Evropě, které jsou navíc celosvětově na různých festivalech vidět. Jednak to bude asi prostředím a jednak určitě i lidmi, kteří obecně hodně inklinují ke kultuře. Oboje režisér Hlynur Pálmason využil na maximum. Dlouhé vyprávění a záběry mnohdy vytváří obrovský filmový zážitek, kde například sledujete, jak se kutálí ze srázu kámen nebo pozorujete přestavbu jedné stavby z jednoho kamerového úhlu napříč všemi ročními obdobími. Ty záběry jsou prostě nádherné. Sledujete tu suchozem bez špetky stromu, mlhu, která pohlcuje ty nekonečně dlouhé špičaté skály a nevím jak vy, ale ve mně to vyvolává absolutní klid. Na rozdíl od Ingvara Sigurðssona, který ve mně vyvolával spíš neklid. Možná i proto byl tak excelentní. Málomluvnou postavou zapříčinil, že mluvilo hlavně jeho tělo a především oči. Skoro bych se to nebál nazvat novým stylem herectví. Obrovský zážitek, na Island vlastně typický. Nicméně zde více o krajině, než o dialozích a proto je třeba se na něj patřičně připravit. ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

„Máš pravdu.“ - „V čem?“ - „Někdy jsem netvor.“ Tam, kde je pořád všude bílo a koně vám chodí až do domu, je trochu jiné životní tempo. Ale se ztrátou milované osoby se vyrovnává stejně těžko jako kdekoliv jinde…Snímek si pomalu, docela nenápadně plyne a člověk pořád čeká, kdy se začne něco dít. A právě vývoj filmu diváka velmi překvapí, v čemž je sice na jednu stranu jeho přednost, ale zároveň také největší slabina. Problém je v tom, že chování hlavního hrdiny (ale i dalších postav) je postupně tak moc mimo, že mě film stejně tak pozvolna přestával bavit. A to až do té míry, že mi ke konci bylo celkem jedno, jak to dopadne. Zatímco hlavní představitel (kterého znám už ze seriálu V pasti) a dětská herečka táhnou film vzhůru, jak to jen jde, přestřelený a logicky děravý děj ho nemilosrdně táhnou ke dnu (směrem k závěru jsem už nevěřil…prakticky ničemu). A tak mi po skončení na jazyku zůstává pachuť z promrhaného potenciálu a tvůrčí bezradnosti, kvůli čemuž při celkovém zhodnocení nemůžu dát víc než lepší průměr. ()

Arbiter 

všechny recenze uživatele

V současné kinematografii - tak jako v hudební produkci - často absentuje dynamika. Soundtrack podkresluje celou hrací dobu, neustálé pumpování emocí a adrenalinu otupuje diváka, což vede k potřebě stále větších dávek a v důsledku často vede spíš k nezájmu. Hvítur, hvítur dagur odmítá banalizovat bolest patetickou velkolepostí. Plyne pomalu, dává nám vychutnat každý záběr a zároveň pracuje s obrazem tak, aby nešlo jen o sled hezkých obrázků, ale naopak jimi umě (v duchu detektivek) předkládá střípky do mozaiky děje. Minimalistický snímek snoubí poetiku tiché krásy a určité drsnosti a blízkosti smrti a někdy nelichotivé stránky lidství, lásky a blízkosti, které tím ale nezatracuje. Jen v nezbytných okamžicích vyvolává napětí, které je o to tíživější, o co je s ním nakládáno úsporně. Především obraz, hudba a obecně sound design rozpohybovali scénář, který je cynický a tvrdý, ale zároveň nesmírně citlivý a bolestný. Krásné. ()

mchnk 

všechny recenze uživatele

Člověk, muž, otec, děda, vdovec...občas netvor, jak sám sebe nazývá, také polda s uhrančivým pohledem a tváří bez úsměvu, jenž nepláče ani nad ztrátou ženy, prostě zaizoluje své obydlí a nechá volně plynout roční období, jenže mrtví se občas vracejí a přinášejí s sebou léta nevyřčená tajemství, která mohou proměnit všední, stejnobarevné dny na bolestivou cestu temným tunelem a starostlivého dědečka v pomstychtivého, křičícího netvora, ovšem na konci každého tunelu prý bývá světlo, symbolizující jakousi naději...v případě Ingimundura je to onen prostý, osvobozující pláč, smíření se sebou samým. Velmi citlivě a přirozeně sehraná, lidská záležitost, klasicky nadprůměrná severská škola pro náročnějšího diváka. [Kino Citadela - Litvínov] ()

silentname 

všechny recenze uživatele

Ďakujem Kinu Lumiere za to, že začali posúvať filmy na live stream a tak som si mohol zo svojej obývačky pozrieť "Hvítur, Hvítur, Dagur" za platný kino lístok a technicky to môžem označiť za prvý film po dlhej dobe, ktorý som videl v kine. Napriek tomu, že som sedel doma na gauči. Ale okey, toľko k úvodu pre tento komentár a teraz si povedzme niečo o filme. "Hvítur, Hvítur, Dagur" v podstate splnil všetko čo som od neho očakával. Film bol skutočne dosť silný, veľmi emocionálne vybičovaný a dostane sa do absolútne fantastického finále, ktoré ma úprimne prekvapilo. Ale vďaka tým emóciám pôsobí veľmi skutočne. Okrem toho dokážete Ingimundura veľmi dobre pochopiť. Je ťažké vyrovnať sa so stratou blízkeho človeka, je ťažké nechať svoje emócie naplno vyznieť a dať im silný priebeh. V tomto smere film absolútne exceluje. Okrem toho poviem, že vzťahy vo filme sú veľmi dobre spracované. Obzvlášť medzi Ingimundurom a jeho vnučkou Salkou. Pôsobí to všetko veľmi skutočne. Nebudem spilovať čo sa na konci filmu udeje, no po všetkých smeroch zvládnuté fantasticky. Môj problém trošku ide k prvej polke filmu, ktorá je možno trošku ťažkopádnejšia a nudnejšia. Veľa vecí sa buduje a ostáva nám len čakať na to, k čomu film dospeje. Ale úprimne hovorím, stojí za to si počkať. Ďakujem ešte raz Kinu Lumiere a dúfam, že počas najbližších mesiacov budem mať ešte možnosť aspoň týmto spôsobom "vidieť film v kine". Hodnotenie: B+ ()

Anderton 

všechny recenze uživatele

V podstate som dostal presný opak toho, čo som od tejto severskej vzťahovej a psychologickej drámy očakával. Preto mám dojem, že sa z toho všetkého musím ešte spamätať, aby som dokázal film zhodnotiť nejako triezvejšie a možno aj objektívnejšie. Chvíľami je to síce trochu nuda, niektoré zábery a viaceré formálne rozhodnutia ma ale dokázali vždy patrične prebrať a záverečná tretina už šľape úplne naplno. Najviac úchvatná je ale aj tak úvodná časozberná expozícia, tú by som si pokojne nechal pustenú v slučke napríklad v práci počas celého dňa. ()

Flego 

všechny recenze uživatele

Severské filmy vedia urobiť riadny nápor na dušu diváka, tu sa zostalo na pol ceste. Synopsia príbehu má potenciál, spracovanie je však úmorné, zdĺhavé a kontraproduktívne. ()

Marze 

všechny recenze uživatele

Studie o soužení. Je to strhující a tiše zábavné od scény ke scéně. Palmason ví jak vybudovat napětí. K tomu mu pomáhá šílená a majestátně zarámovaná krajina. Vztah mezi dědečkem a jeho vnučkou se zdá velmi skutečný. Jeho soužení hezky kontrastuje s vřelostí vnučky. Jenže k činu se divák musí pročekat záměrně nehybnými záběry zastaveného času, které už hraničí se schválností; nebýt proměn světla nad hrdinovým domem, člověk by hledal poruchu v promítací kabině. Fotbal s místními tatíky, oprava domu, listování ve starých fotografiích, bizarní dětský pořad v televizi, to vše jsou pouhé výjevy, které vyprávění rámují, avšak neposouvají. Teprve ve druhé půli přejde studie truchlení do akce, jejíž originální prvky smíří i s veskrze banálním odhalením. Nejsilnějším opěrným bodem, který snímek Bílý bílý den posouvá nad průměrnou artovou manýru, je vztah hrdiny a jeho vnučky: čistý, hluboký, nenucený a podrobovaný tvrdým zkouškám. Ať dědeček dívku škádlí kouzelně morbidní historkou o játrech z rakve, nebo ji hýčká ve svých zkrvavených rukou, tkví v tom tolik citu, něhy a souznění, až se srdce svírá. ()

Jenda 

všechny recenze uživatele

Mlhavý den, auto padá ze skály. Po dvou letech, které jsou zobrazeny v časosběrném videu přestavby stáje v dům se Ingimundur stále nesrovnal se smrtí své ženy a stále mu nedovolili vrátit se do služby u policie. On si jako terapii zvolil přestavbu domu a starost o vlastní vnučku, která je mimochodem zahraná velice vyspěle, a policie mu jako terapii přidala každotýdenní návštěvy u psychiatra, který ho otravuje hloupými otázkami. Pak jednou získá podezření, že mu byla žena nevěrná, a vypraví se na "válečnou stezku," aby podezření prozkoumal. Režisér a scénárista Hlynur Pálmason se hodně spoléhá na dlouhé střihové záběry a nechává u toho diváka hodně aspektů příběhu domýšlet, aniž by dal jasné odpovědi. TO mě osobně moc nevyhovuje. [Rakkautta&Anarkiaa 2019] ()

Filmmaniak 

všechny recenze uživatele

Originálně a poeticky vyprávěné islandské drama vyniká skvělou kamerou a výkonem Ingvara Sigurðssona v hlavní roli, v němž se snoubí mužnost a zatvrzelost s jemnou citlivostí. Skvěle režírovaný a subtilní film se zabývá psychologickou proměnou vdovce, který při hlídání vnučky zahání smutek prací na stavbě rodinného domu, a jehož reakcí na šok při procházení manželčiny pozůstalosti, přicházející jako nečekaná náhrada za truchlení, je tichý vzdor, následovaný hlučnou erupcí. ()

Padme_Anakin 

všechny recenze uživatele

Pomalý rozjezd a dlouhé záběry, měnící se počasí a dům, mlha, celkem mi trvalo, než jsem se dokázala vnitřně uklidnit a naladit.. Po první půlhodince mě to vtáhlo a čaplo za vlasy, neb jsem si tu skládanku začala dávat dohromady.. Manžel, otec, děda, polda, vdovec.. Zjištění, zklamání, bolest, nesnesitelná bolest.. Tuším, že ta malá kouzelná vnučka tu hraje druhou stěžejní roli, hned po hlavní postavě, oba výteční.. ()

JASON_X 

všechny recenze uživatele

Hodně pomalé tempo, pomalé i na mě, který má pomalé filmy rád. Ale třeba zdánlivě nekonečný úvodní časosběrný záběr domu pod horami byl zároveň i zajímavý a na islandskou krajinu strašně rád vzpomínám, takže neremcám. A hodně se mi taky líbila minimalistická scéna s valícím se kamenem. Příjemně mě překvapilo vygradování děje s přesahem málem až do kriminálního dramatu. Nebo jsem s údivem koukal na scénu, ve které roztomilá osmiletá holčička vraždí rybu mašlováním o stůl a radostně se u toho směje, asi jako když naše děti třeba foukají bublifuk; inu jiný kraj, jiný mrav. Ale ze všeho nejvíc mě dostala dědečkova pohádka nemocné vnučce na dobrou noc. Kurňa tohle je námět na horrorový kraťas jako víno! A nepochybuju, že schopný scénárista by tenhle motiv dokázal dobře rozvinout a schopný rejža podle něj natočit hustohorrorový celovečerák. Mimochodem herecký výkon vnučky byl srovnatelný s výkonem jejího dědečka. Zaokrouhluju nahoru. ()

Lukrecie 

všechny recenze uživatele

3,5* znovu bych to už nedala, ten psychouš mi jednou stačil 😀, ale k jednoznačným kladům patří kamera (např. scéna s valícím se kamenem od silnice, přes terén, skálu až na dno moře naprosto špičková!) a občas zajímavé, propracované scény .... ()

Kaluž 

všechny recenze uživatele

Ne zrovna dvakrát záživně natočená terapie nastiňující vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby. Minimalistický herecký koncert ústředního vdovce je ovšem na jedničku s hvězdičkou. ()

Reklama

Reklama