Sedmá pečeť

Impozantní lament nad smrtelností, boží absencí, šaškárnou bytí a tápání po smyslu života ("life is an unwinnable game postponed long enough to discover we know nothing"), také nad láskou a nadějí. Zároveň nej fantaskní obraz středověkých útrap a shitů — návrat z křížových výprav, morový puch, kletby a neblahá znamení, loutny kejkle prasata, krčma plná ubojených hovad a pruďasů, povětrný rajdy a nebožačky k upálení, průvod pánbíčkářů mrskačů. Apokalyptická paráda, kterou jenom umocní uhrančivý smrťák, z kamene tesaný Max, vymazlený vizuál a art/ jevištní feel. Jsem rád, že jsem si s projekcí počkal skoro 20 let. "After that picture, of course I still think very much about death. But after that picture, it’s not an obsession any more. I just kind of live with it." (Bergman) (12.08.2021)

Hodina a půl Bergmana? To zavání svižným myšlenkovým obohacením v neubíjejícím čase, ale ouha, táhne se to šíleně, film mě úspěšně přepínal do úsporného režimu apatie, jak to dokáže jen Tarkovskij, Kurosawa a teď vím, že i Bergman. Filozofický a náboženský obsah je sice neoddiskutovatelný a dobrá, uznám, že i kvalitní, navíc musím ocenit i přirozenost a ladnost s jakou zajímavé otázky vyplývají na povrch, ale osobně jsem si to vůbec neužil a film ve mě svou zvláštní nezáživností a nudností ani nevzbouzel chuť myslet. Zkrátka pokud přemýšlení o bohu, tak Poslední pokušení Krista a pokud rozjímání o smrti, tak raději Lásku a smrt. 5/10 (17.02.2009)

Sedmá pečeť je film plný duchovních hodnot. Navíc má i komické prvky a společensko-sociální témata.Náboženský fanatismus středověku místy nechá vzpomenout na jiný skvělý film, o 12 let novější snímek Otakara Vávry KLADIVO NA ČARODĚJNICE. Sedmá pečeť ale nemapuje konkrétní skutečnou událost a inkvizice zde není téma. Podobnost s Vávrovým filmem je spíš ve myšlení člověka tehdejší doby. Obsahová šíře je mnohem větší. Bergman klade otázky týkající se Boha. Neřeší přímo otázku jeho existence, ale snaží se naznačit, jak může ovlivňovat chápání nebo nechápání boží existence život člověka. Hlavní hrdina rytíř Antonius Block došel v poznání života již na samý kraj. Při návratu z křížové výpravy zjišťuje, že již nemá domov. Těžko se vrátit ke starému životu, který již nemůže považovat za svůj. Jeho vlastní život pro něj nemá význam. Čas, který mu zbývá, chce zasvětit hledání Boha. Až se mu to podaří, bude konečně moci odejít z tohoto světa. Čas se snaží získat hrou v šachu se smrtí. Tato metafora je do filmu zhmotněna, čímž nepůsobí tak abstraktně, ale zároveň zachovává svůj význam. Antoniusova bezradnost se odráží v rozpravě s dívkou odsouzenou z čarodějnictví. Žádá jí, aby ho naučila mluvit s Ďáblem. „Chci se ho (Ďábla) zeptat na Boha. Snad alespoň on o něm něco ví.“ V dalším rozhovoru se smrtí říká „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“ Je v tom skrytá skepse vůči boží existenci, kterou chce vykládat pouze racionální podstatou. Jeho hledání je tak od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Nelze říci, zda nakonec našel nebo nenašel Boha. Poznal cosi na místě, kde nic nečekal a nehledal. V rodině komedianta Jofa našel svůj vnitřní klid. Našel něco, co už od života nečekal. Můžeme tomu říkat, jak chceme, jedno jak to nazveme…….. Život ve středověku měl své formy strachu. V tomto filmu prezentovány morem a obavou z Posledního soudu. Zatímco jedno je reálná hrozba, druhá je uměle vytvořená. Vznikají tu tak dvě formy zla. Reálná a fiktivní. Tyto poznatky z kulis středověku můžeme přenést i do naší doby. I dnes zužují lidstvo nejrůznější formy zla. Jsou v podstatě stejná jako ta dřívější. Pouze jim dáváme jiná jména. Obraz středověku ztvárněný Bergmanem nikdy nezestárne. Vždy bude inspirující. 95% (22.11.2010)

Pokud pravý filmový fanoušek neviděl jediný film švédského režiséra a scenáristy Ingmara Bergmana, tak aspoň určitě zná jeho jméno. Ingmar Bergman je totiž brán jako jeden z největších a víceméně nejlepších filmařů v historii kinematografie společně třeba s Busterem Keatonem, Akirou Kurosawou, Stanley Kubrickem, Stevenem Spielbergem, Alfredem Hitchcockem nebo Jamesem Cameronem. Společně s Kurosawou to má v tomhle výčtu Bergman pravděpodobně nejtěžší, protože se oba vyloženě nikdy nedostali do hlavního světového mainstreamu a většina lidí tak neviděla klasiky jako Kurosawových Sedm samurajů nebo právě Bergmanova Sedmá pečeť, což je pravděpodobně nejslavnější film tohoto švédského filmaře. Sedmá pečeť je očividná tvorba naprosto silné tvůrčí ruky, která má stejně jako většina náročných uměleckých děl spoustu skrytých významů, které si divák musí domýšlet. I proto je Sedmá pečeť určena pro náročnějšího diváka a ty méně náročnější diváky film logicky tak neosvítí, především proto, že se Sedmá pečeť obchází bez akčních sekvencí a sází především na vizuální podání a dialogové konfrontace. Na první pohled tak jde o takzvaný film mrtvé generace, který jako by snad neměl naději ještě dneska někomu něco říct. Jenže to je základní chyba, protože Sedmá pečeť je dodnes právem brána jako jeden z vrcholů kinematografie, jelikož je dodnes víceméně výjimečná, neobvyklá. Ne nadarmo má Sedmá pečeť atmosféru vystřiženou jak z divadelního představení, protože Bergman nejenom, že začínal u divadla ale následně má divadelní nádech víceméně celá jeho tvorba. Sedmá pečeť je poté inspirovaná středověkými malbami, které Bergmana jako mladého chlapce zaujali. Film je zasazen do období morové epidemie a divák se skrz hlavního hrdinu rytíře Blocka tehdy více dozvídá o tehdejší společnosti a zároveň se už zde Bergman očividně nevyhýbá kritice církve. Je to skutečně filozofický film u kterého je zcela jedno zda vám nezcela sedí dobové zasazeni a fanatičtí historici též ze Sedmé pečeti nemusí být zcela nadšení. Šachová partie mezi rytířem Blockem a Smrtí je ale pořád jednou z nejzásadnějších filmových konfrontací všech dob a především o tu zde jde. Sedmá pečeť je bezpochyby intenzivní záležitost u které je ve finále skvělé že si zásadní moment může každý vyložit po svém a jde skutečně o naprosto bravurní filmařinu vonící zápachem perfekcionismu a především bravurně obsazeným Maxem von Sydowem v roli rytíře, který možná zestárl až příliš rychle. Ze Sedmé pečeti je cítit ta pravá mrazivá atmosféra, je naprosto bravurně napsaná a po vizuální stránce vztahující. Velmi těžko se rozebírá její veškerý kontext, což ve finále může být pro spoustu lidí u jejího sledování ten pravý smrťák, v případě úspěchu ale divák skutečně uvidí jeden z nejvýraznějších filmových zážitků všech dob a pochopí proč je Bergman dodnes tak ceněným filmařským jménem. Naprosto po právu! (03.10.2020)

Že Bergmanovy filmy jsou hodně, hodně "těžké", jsem se přesvědčil už u Šepotů a výkřiků. A i když jsem tenkrát vše nepochopil, tak něco na tom filmu mě neskutečně přitahovalo (doteď nevím, co to je, ale je tomu tak). Ale u Sedmé pečeti se můžu snažit sebevíc a stejně nemůžu dát víc, než tři hvězdy. Kdybych to měl porovnávat, tak tenhle film je ještě "těžší" než Šepoty, ale zároveň je o něco nudnější. Nejvíce mě bavily scény se smrtí (dostal jsem chuť zahrát si šachy, mimochodem) a role Maxe von Sydowa (který se vypracoval na skvělého herce). Je mi jasné, že u tohoto snímku mi toho spoustu uniklo, protože nejsem intelektuál, filozof atd., ale na druhou stranu se ptám: Proč na mě Šepoty a výkřiky tak zapůsobily a proč jsem tak zklamaný právě Sedmou pečetí? Opravdu nevím… (25.08.2010)