Lillian
Lillian
Lillian
Režie:
Andreas HorvathScénář:
Andreas HorvathKamera:
Andreas HorvathHudba:
Andreas HorvathObsahy(1)
Pojednání o úplném osvobození člověka – přicházejícím pozvolně, přesto nečekaně – by jistě mohlo končit v ikonických kulisách New Yorku. Protřelý rakouský dokumentarista v nich však svůj hraný debut naopak symbolicky zahajuje. Ruska Lillian propásla pravou chvíli k řádnému opuštění Ameriky, po zoufalých pokusech najít i sebevíc ponižující práci se tedy rozhodne dojít domů pěšky – napříč celým kontinentem, od východu na západ. Pozorovatelsky obdivuhodný film, kolébající diváka jako zvolna se sunoucí horizont, odkládá obvyklé dramatické postupy stranou, aby vykreslil pouť krajinou, během níž jen zmizení z dohledu společnosti může vést ke štěstí. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (32)
Mladá Ruska s prošlým pasem kráčí z New Yorku na severopzápad, aby přes Kanadu a Aljašku dokráčela domů do Ruska. Dvě třetiny stopáže kráčí přes nejnudnější místa Spojených států, kouká kolem sebe, něco někde ukradne, někde se nadivoko vyspí nebo umyje. Občas zazní průvodné hlášení z amerického rádia nebo někdo něco řekne na městské ceremonii - třeba na indiánské na téma utlačování. A občas jí do toho kráčení zazní dramatická hudba jak z Hitchcocka, přestože se zrovna vůbec nic napínavé neděje, ani se k ničemu napínavému neschyluje. Pozdější severní lokace filmu dodají alespoň atmosféru, ale o patro výše ho zvedne až filozofické zakončení jejího putování s jednou klíčovou informací (nečtěte si synopse). ()
Cesta musela být dlouhá a úmorná - a to samé platí i o filmu. Koukám, že spoustě lidem přijde Lillian zajímavá a podnětná - nic proti tomu - ale u mne tedy v tomto případě cesta není cílem. Únava a nepohodlná sedačka v Karlovarském městském divadle na zážitek možná měly vliv. #KVIFF2019 ()
Tady je mě úplně jasný, že ne všichni z tohoto filmu budou sdílet mé nadšení, ale to mě může být šumáček, protože ja jsem v absolutní euforii, ale pojďme trošku do nitra filmu. Hlavní hrdinka je tak trochu looser, sice nevíme jak se v USA ocitla a jaké byly její plány, ale za to víme, že se rozhodla jít z NY v USA pěšky až do Ruska, přes Aljašku, moc si s tím nelámala hlavu a prostě se vydala na cestu. Patrycja Planik během cesty ze sebe neřekne jediný slovo, ale my jsme na tý cestě s ní a poznáváme americký venkov, vnímáme reakce lidí lidi, kterým Lillian přetne cestu a tady já oceňuju, že Andreas nesklouzl do nějakých rádoby stokrát viděných dramatických scén, ale pěkně vykresluje americkou přírodu, lidi, zvyky a především situace ve kterých se Lillian ocitá. Vlastně tady je v hlavní roli kamera, vize režiséra a až pak Patrycja, čímž netvrdím, že svou nemluvící postavu nezahrála dobře, spousta scény bylo promyšlených, detaily nezanedbané, scéna s indiány hodně silná. Je to pěší road movie artovějšího typu, není pro každýho, plyne pomalu a je třeba být soustředen nejen na hlavní postavu a její "souboj s cestou", ale i na celkové záběry a "okrajové scény" pokud to dáš, zažiješ neskutečně silný film s absolutně mistrovskou filmařinou. ()
Nenápadná pecka a možná nejlepší film letošního festivalu. Na motivy skutečného příběhu sledujeme ruskou šlapku, které propadlo v USA vízum a ona jde pěšky z New Yorku do Ruska. Za celý film řekne jedno slovo ("Nět"), jinak jen putuje, lidé kolem na ni reagují, ona je ignoruje, a celé je to strhující a vůbec jsem se nenudil. Rakouský režisér je původně dokumentarista celé je to do značné míry dokument o amerických vidlákovech a lidech tam žijících. Jen jsem teda nepochopil, proč to z NYC na Aljašku brala přes Grand Canyon :) (EDIT: tak to nebyl Grand Canyon, ale mazat se nebudu:) ) Až to bude ke stažení, rezervuju si titulky:) EDIT 2020: to jsem myslel, jaké budou ty titulky brnkačka, ale ono je to ukecanější než jsem si pamatoval. Ale už jsou hotové:) ()
Osamělé a mlčenlivé putování napříč celým kontinentem má rozhodně své kouzlo. Americké momentky jsou trefné a mnohé vypovídající. Ovšem vyobrazení hlavní hrdinky jako pouhé bezcharakterní zlodějky už se mi tolik chytré nezdá. Podobného člověka prostě nechcete sledovat. Drsný závěr si užijí především vegetariáni, vegani a ochránci zvířat. Jsou to doslova jatka. ()
Tohle bylo přece tak přenádherný! Film pro náročnějšího diváka, kterému nevadí dívat se něco málo přes dvě hodiny na ženu, která kráčí pěšky Spojenými státy bez peněz, bez znalosti angličtiny a především beze slov, a tak musí improvizovat, bojovat a věřit tomu, že dokáže dojít pěšky jen s tím co má nebo najde z New Yorku až do svého domovského Ruska. A v tom přesně je síla filmu. Při této tůře jsem poznal USA jinak než z většiny filmů. Americké zapadákovy, burani, opuštěné domy, to vše ve zcela realistickém podání, kdy jsem měl prostě ten úžasný wau pocit, že tohle je ten důvod, proč miluju obyčejné filmy s příběhem a bez efektů. Tady se neděje nic, a přitom všechno. Tady si podává ruku život se smrtí, radost se smutkem, úsměv s pláčem. Tady se žije! Z tohoto filmu totiž přímo prýští život a síla, která se na mě přenesla s neskutečnou intenzitou. A ten konec! Bože, ten symbolický konec, kdy je na každém divákovi, jak si ho vyloží. Já uvěřil v nadpřirozeno, já uvěřil, že vše je možné. Já to cítil až ve svém nitru. Chápu, že tenhle film není pro každého a nebude sedět každému. Ale kdo hledá ve filmech lidskost, kdo nepotřebuje mnoho slov či rozmáchlá gesta, ten bude nadšený. [27. Art Film Fest Košice] ()
Hlavná hrdinka, Ruska Lillian (neskutočná Patrycja Planik) sa po neúspešnom uplatnení v Amerike rozhodne pre návrat domov. Na túto dlhú púť naprieč krajinami sa ale vydáva pešo. Za celý dej nepovie ani jednu vetu. Že si to neviete predstaviť? Verte mi, že sa nebudete nudiť ani chvíľku. Naopak, o to viac priestoru dostáva divák na intenzívne vnímanie zvukov prírody, pričom sa iba z pozadia miestami čo-to dozvedá o aktuálnej situácii v krajine. Jej cesta domov je cestou absolútneho splynutia s kozmom, odizolovania sa od spoločnosti a akceptovania života samotného. Lillian prijíma všetko, čo jej príroda poskytuje a to, čo jej ľudia dobrovoľne nedajú, si drzo berie. Pripravte sa na scénky čisto naturálne, miestami surové, či doslova bizarné. Nádherné obrazy prírody, ktoré sa vám menia pred očami - cez horúcu púšť a popraskané pery hlavnej hrdinky, až po ľadovú Aljašku. Úchvatná kamera a euforické zábery. Záver filmu nesie silný odkaz. Človek má v sebe obrovskú silu, o ktorej často ani netuší, no príroda je vždy mocnejšia. Možno sa nám časom podarí ju zničiť, ale čo z toho budeme mať? [Cinematik, 2019]. ()
Osamělá pěší odysea napříč USA, jejíž nemluvná hrdinka putuje z New Yorku do Ruska bez peněz a bez dokumentů, bez zjevného plánu i bez znalosti jazyka, jen s malým batůžkem, v sobě skrývá jistou poezii, zprostředkovanou záběry, jež nezapřou režisérovu dokumentární minulost, a v nichž se vytrvalá a nezlomná mladá dívka jeví jako netradiční průvodce po nejrůznějších lokacích. Jinak jde ale o poněkud prvoplánový komentář k rozpadu Ameriky a jejích hodnot, v němž se dvě hodiny říká to samé a bohužel docela povrchně (upozorňuje se mimo jiné na prostoduchost demoličních derby, hulvátství jižanských nadržených buranů či na utlačování indiánů). Na druhou stranu hrdinka potká i pár lidí, kteří jsou na ni hodní a pokusí se jí trochu pomoct, čímž reprezentují pozůstatek humanitních principů, jež si zatím americká společnost stále udržuje. Vrcholem je metaforický závěr s lovením velryb, ale musíte se k němu trochu prokousat. ()
Môžete si aj trikrát prečítať popis obsahu tohto filmu. A stále budete kukať, že čo? O čom to vlastne je? Potom sa z komentárov dozviete, že je to vlastne "peší road movie" a viete, že je koniec. Veď aj tie road movies v aute sa vlečú jak sopeľ z nosa! A že vraj po dvoch redbulloch je to nádherný film. Ale ja nechcem do seba liať chémiu, len aby som pri filme nezaspal! Takže za prechádzku jednej ženy v peknej prírode viac ako dve hviezdy nemôžem dať. Jednu za lososa v rieke a jednu za medveďa. ()
Extrémně natřískané symboly a metaforami. Nakonec to není nejlepší film festivalu, jak jsem (ne)tajně doufal, ale zatím je to ten nejzajímavější, který jde hodně do emocí a do hlavy, protože na to se nedá nemyslet. Interpretoval jsem jak blázen při sledování filmu i během besedy s filmaři a budu interpretovat ještě nějaký čas. Je fajn narazit na film,. jehož režisér věděl přesně, co chce říct, i jak to má říct. Ale má to i mouchy, a ne jen ty, co obletují hlavní hrdinku. Strašné mě sere to závěrečné porcování velryby, která byla evidentně skutečná, ale to je "jen" morální stížnost. Jinak to má slabší kameru (i když žádná hrůza, jen pár slabších záběrů) a hrdinku, která je vlastně docela hovado. ()
Manuál pro somráky na Želvím ostrově, dnes zvaném Spojené státy. 1) Čím déle jsem film sledoval, tím více pro mě ztrácel na smyslu. Nemluvím jen o geografickém pohledu (koukněte se na mapu, kudy že to šla z New Yorku do Ruska) ale hlavně o účelu celé věci._____ 2) Satirický pohled na Ameriku jsem až na pár detailů (šerif) nezaznamenal._____ 3) Ani o dívce není téměř nic známo, snad jen tolik, že je to jasná dylina._____ 4) Více by se mi líbilo, kdyby všichni mluvili zcela nesrozumitelně a divák by musel vše objevovat společně s Lillian. Ale o objevování tu, zdá se mi, autorovi ani moc nešlo. ()
Lillian, pro kterou v New Yorku už nezbylo ani porno, se vrací domů, do Ruska. Dokázala něco, co bych sám nikdy nedokázal, i když vím, že bych měl. Celý film je strhující podívaná na jednu část země a život na ní. Lillian nemluví, verbálním průvodcem jsou jen rozhlasové zprávy a samomluvy lidí, kteří toho nemají moc co říct. K Lillian jsme neustále a stále těsněji přitahování, až vnímáme její cestu jako svou. A jsme to my, kteří bychom si chtěli s ní popovídat a věříme, že práve nám by se to povedlo; chtěli bychom ji něco dát a věříme, že by si to vzala právě od nás. - Ulrich Seidl prostě ví, čí filmy má produkovat. - Skutečná Lillian Alling putovala touto cestou od roku 1926, v roce 1928 se její stopy se ztrácejíí v prostoru Beringovy úžiny, což nutně neznamená, že její pouť zde skončila. - A nám nezbývá než smeknout před prvním filmem relativně mladého Horvatha, žasnout před jeho nápady ve všech filmových branžích (snad až na tu hudbu) a těšit se na jeho další flmovou kariéru. - Průměrné hodnocení mých oblíbených uživatelů je 88%. ()
Nemôžem si pomôcť, ale tie absentujúce dialógy tu skutočne veľmi chýbali. A napriek tomu, že film mal konkrétny dej a spád, tak to pôsobilo na môj vkus ako nejaký lyrický naturalizmus. Musím však uznať, že na sympatickú Patrycju Planik sa pozeralo celkom dobre, a keby bol tento príbeh o mužovi s rovnakým "osudom", tak by ma to asi fakt nebavilo. Avšak sledovať putovanie nežnej a krehkej Lillian naprieč Severnou Amerikou a jej vysporiadanie sa s náročnými terénmi, klimatickými podmienkami a ženskými strasťami - to bolo naozaj zaujímavé. Nebojácna naivita tu však zohrala obrovskú rolu, a jej príbeh snáď nemohol ani skončiť napokon inak... ()
Mlada Ruska s prepadnutym pasom ide pesi napriec USA. Chvilu som si myslel, ze pojde o fajny art, no potom uz to bola len ubijajuca nuda. Posledne zaverecne sceny mohli vynechat : 55 % ()
Neuvěřitelný příběh o ženě, která překonala své hranice, aby se dostala domů mě opravdu zasáhl. Hlavní hrdinka po celou dobu filmu nepromluví. Celou dobu tedy cestujeme potichu s ní, sem tam potká nějaké americké občany, kteří ji buď obtěžují nebo pomáhají a za tyhle scény jsem moc ráda, jelikož se to tím trochu oživilo. Lillian jsem po celou dobu filmu strašně obdivovala za to, co se rozhodla podstoupit a s jakou odvahou se do všeho pouštěla, ať už to bylo přespání v cizím domě, krádež oblečení a jídla nebo prostě jen táboření v kruté zimě v lese mezi divokou zvěří. A jak řekl sám režisér, nic z toho by nebylo možné bez hlavní představitelky Patrycja Planik. Film beru jako to nejlepší, co jsem na festivalu viděla. ()
Na tenhle film jsem se těšil od té doby, co jsem se vůbec dozvěděl od jeho existenci. Akorát jsem se bál, jak to celé bude vypadat, protože mi tenhle žánr k Rakušákům vůbec neseděl. Toho začátku jsem se celkem lekl - začít poetický film záběry z nějakého hardcore porna je pěkně blbý nápad, i když je hlavní hrdinka prostituka. Naštěstí blbá byla jen tahle úvodní scéna a pak se rozjelo dost zajímavé walk movie o Rusce Lillian, která za celý film řekne jen jedno slovo a putuje od New Yorku k Aljašce zpět do Ruska. A světe div se, ten film nudí jen minimálně. A myslím si, že kdybych ho viděl v kině, nenudil bych se vůbec. Celý film je navíc skvěle natočený (až na ty detailní záběry obličeje hlavní hrdinky), odehrává se v poetických krajinách, hudba je zde taky skvěle vybraná a je zde i pár hlubších symbolů v náznacích - a věřím tomu, že po druhém zhlédnutí jich tam uvidím ještě víc. Co ale oceňuji nejvíc je to, že se tenhle film fakt pečlivě věnuje nejen logice cesty, ale hlavně základním fyziologickým potřebám (což je problém, který podobné filmy mají bohužel často). Dost to dokazuje, že režisér nad filmem opravdu přemýšlel a při filmu si nebudete klást otázky typu "co celou dobu jedla", "kde brala oblečení", atd. Nakonec se mi Lillian hodně líbila, nejsilnější je podle mě celá část v Aljašce a já si tenhle film užil, přišel mi správně poetický a skoro mě nenudil. K páté hvězdě mi chybělo víc symbolů a méně nudných částí (kterých je málo, ale jsou, třeba začátek je poměrně nezáživný), ale po druhém zhlédnutí své hodnocení možná navýším. Nebo časem. Film sice nemohu doporučit každému, ale pokud se na něj rozhodnete podívat a zaujme vás jeho poetická atmosféra, nejspíš budete nadšeni, nebo alespoň spokojeni. Silné 4* ()
Částečně antropologický dokument o venkovské americe, částeně přírodovědný dokument o americké přírodě, míň už drama o Lillian samotné. Ta jenom chodí, občas něco ukradne, nikdy si jí nikdo nevšimne a za celej ten rok ji nikdo s ničím nekonfrotnuje a ve filmu figuruje víceméně jenom jako spojovák jednotlivých výjevů. Ty jsou moc izolovaný, krátký a povrchní na to, aby mohly samy o sobě cokoliv hlubšího sdělit. Vykořisťování indiánských rezervací pro suroviny nebo socioekonomickou zkázu Detroitu fakt neshrne dvouminutovej proslov náčelníka na protestu proti ropovodu ani pársekundovej pohled na pobřeží. Navíc je často zjevný, že jsou ty výjevy psaný na sílu, což je něco, co u mě každej film sráží silně dolů. Kdo se chce a dovede u Lillian dojmout, prosím, já jim to přeju, ale já na silnej zážitek potřebuju víc než když se čistě mechanicky napsaná postava prochází po thriftshopu, kde zrovna "náhodou" majitelka komusi telefonuje a vysvětluje, jak měla kdysi super restauraci a teď nemá skoro nic, protože tajfun, lidi se odstěhovali a byznys dojel.... Sorry ale to je prostě tak povrchní, že to nedávám. Sledovat Lillian byl tak trochu masochismus; měl jsem to v půli vypnout a netrápit se. ()
pokud si jeden člověk ohlídal čtyři nejdůležitější posty od scénáře po hudbu tak teda klobouk dolů.U rakušanů dvojnásobně.Myslím tím,že se vyhnuli holyvúdskému klišé a soustředili se jen na cestu a postavu Lillian.Konec nikoho nenadchne prože té holčině budete fandit ale dal se tušit.Moře zřejmě pokořit nedokázala ()
Moje špička letošních Varů. Must see pro všechny pozorné milovníky dokumentárních snímků. Horvathovi se totiž povedlo něco neuvěřitelného. Skrze hraný film dokázal (dokumentárně) ztvárnit krajinu, život a taky zvyky napříč USA a kusem Kanady. Patrycja Planik nás tím vším provází jako nezdolný, tichý pozorovatel své vlastní cesty za lepším životem. ()
Lillian aneb Mnoho povyku pro nic. Dlouhé pěší putování mladé ženy napříč Spojenými státy už bylo ve filmu zachyceno realističtěji - viz Divočina - a obraz plíživého rozpadu amerického středozápadu je mnohem působivější ve snímcích jako Nebraska či Za každou cenu. Nízkorozpočtový film, navíc bez scénáře, nechtěně připomíná donekonečna natahovanou televizní reklamu na skotskou: Den odchází, Johnie Walker přichází... Až na to, že namísto Johnieho přichází i odchází pouze Lillan. Nic o ní nevíme a ani se o ní nic nedozvíme – to proto, že o ní nic neví ani režisér (viz níže) a tím, že mlčící Patrycja Planik po celý film prakticky nehne brvou, působí spíše jako android bez citu, než jako živoucí bytost, která by musela během cesty dlouhé přes 9 000 km prožívat spoustu emocí, starostí, obav a úzkosti. Předobrazem Lillian byla téměř o celé století dříve poněkud záhadná postava východoevropské služky (nikoliv tedy prostitutky!), snad Rusky(?)... či Polky(?)... nebo Estonky(?), která se tehdy měla pěšky vydat z New Yorku přes Behringovu úžinu údajně do Ruska - na otázku, kam jde, odpověděla prý pokaždé pouze: "Jdu na Sibiř". Má-se-za-to, že do cíle zřejmě nikdy nedorazila, přičemž s sebou podle všeho měla mít na této cestě pouze dvacet dolarů a - vycpaného psa... Ano, opravdu to celé trochu působí dojmem, jako by za vším stál samotný Jára Cimrman a jeho mýty opředené a nikdy nenalezené divadelní drama s názvem Na horách, tam je švanda. Celá cesta měla oné Lillian Původní trvat čtyři roky, a tak ty zánovní boty, které si Lillian Filmová v průběhu cesty nazuje, jsou zřejmě boty sedmimílové, protože těch těžko uvěřitelných 6 000 mil v nich urazí během pár týdnů. Na konci díla se pak zničeho nic objeví s dějem nijak nesouvisející záhadný filmový přílepek: není to onen mýtický vycpaný pes, zato reálný, Rusy rozporcovaný keporkak - jakoby si "protřelý rakouský dokumentarista" řekl, že když už se k tomu nachomýtli, bylo by škoda záběry ve filmu nepoužít. Kdo ovšem v průběhu filmu usnul a probudil se až v jeho samotném závěru, mohl by snadno podlehnout mýlce a nabýt dojmu, že už sleduje úplně jiný film - nejspíše necenzurovaný přírodní dokument z produkce BBC. Jedna * za Yukon, kde lze ještě dnes kromě medvěda kupodivu narazit i na bobra. ()