Little Joe
Little Joe - Glück ist ein Geschäft
Malý Joe
Little Joe
Režie:
Jessica HausnerKamera:
Martin GschlachtHrají:
Emily Beecham, Ben Whishaw, Kerry Fox, Kit Connor, David Wilmot, Phénix Brossard, Sebastian Hülk, Lindsay Duncan, Jessie Mae Alonzo, Marie Noel, Goran Kostič (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Alice je svobodná matka a také vědkyně, oddaná své práci vedoucí oddělení v korporaci zabývající se vývojem nových rostlinných druhů. Právě se jí podařilo vyvinout zvláštní karmínovou rostlinku, která je pozoruhodná nejen svou krásou, ale i terapeutickou hodnotou: pokud je udržována při ideální teplotě, řádně zalévána a hezky se na ni mluví, přináší svému majiteli pocit štěstí. Alice poruší firemní nařízení a přinese jednu rostlinku domů jako dárek pro svého malého syna Joea. Společně rostlinu pojmenují Malý Joe, ale s tím, jak rostlina roste, začne Alice pojímat podezření, že nové stvoření nemusí být tak neškodné, jak se původně zdálo... (Film Europe)
(více)Recenze (28)
Nevyužitý potenciál. Vtahující futuristická forma odpovídající sterilnímu dějišti a zajímavý námět, který se dal rozvinout X způsoby s Y možnými vyústěními. A nevadí že zůstal komorný a nevýpravný, nebo že nenaplnil naznačované žánrové nádoby. Vadí, že v druhé polovině je v chytrosti o dva kroky za divákem a z hlavní hrdinky, která je v příběhu divákovou bezpečnou spojkou s rozvíjejícím se nebezpečím, dělá zaslepenou hlupačku. [Cannes] ()
Vedle "Vivarium" další film v programu Cannes, kterému by vice slušelo být epizodou z Twilight Zone, jen tentokrát je to oproti marnému "Vivarium" lépe rozvinuté a zrežírované, i když neméně předvídatelné. Když vezmeme jako měřítko Jordana Peela, tak se Litte Joe na jeho věci, včetně "My" vůbec nehrabe. Hausner se prostě jen vydala cestou kariéry a točí námezdný projekt, který vyznívá jako usedlejší variace na "Invaze lupičů těl" - jen s tím, že strachu z komunismu první verze Lupičů z roku 1956 a psycho paranoia verze z 1978 jsou tentokrát nahrazeny za nosné téma ryze egocentrického štěstí. Nicméně jakékoli přesahy a myšlenky tohoto tématu vycházejí mimo film samotný, zatímco ve vyprávění nejsou rozváděné. Jak už to na festivalech hezky bývá, tak ale "Little Joe" dostává fajn kontext coby double feature s Loachovým "Sorry We Miseed You", které také obsahuje některé podobné prvky a motivy, byť úplně jinak pojaté a rozpracované. ()
Ani není třeba Buda Spencera a Terence Hilla, aby byl Malý Joe unavený. Profláknuté téma lupičů těl, tentokrát krytosemenného původu, pořád cupitá za divákem, místo toho, aby tomu bylo naopak. Zvuky jak z Aronofského máti s vykřičníkem notně iritující a celé je to jak halenky šlechtitelky Emily Beecham. Zapnuté až ke krku.. Škoda, že Q v bílém plášti nevynesl jednu kytičku pro Jamese. Třeba by se uvolnil a přestal přemýšlet nad tím, jak má k smrti rád rodinný život.. ()
"Adéla ještě nevečeřela, Hausnerka kéž by nenatáčela." Včera faux pas. V květinářství fronta jak kdysi na banány, jdu domů s prázdnou. Co jen dám své ženě k MDŽ? Vášnivý polibek, samozřejmě, ale co ještě? Už vím. Kytičku štěstí a co jednu, rovnou celý skleník! Žena bude ráda. No, nebyla. Chybělo málo a omlátila mi Malého Joea o hlavu i s květináčem. Prý pořád čekala, co z toho vyleze a ono nic. Nechápu. Co mělo jako vylézt, snad žížala? Přitom takový hezký botanický art se "strojově odlidštěným chováním postav" (čti prkenným hereckým projevem), navíc s úžasně sympatickou vědkyní Alicí, očividně taky někde vypěstovanou. Teplota filmu pro vysemenění vhodná, vlhkost dostačující a výzkumu šéfuje zrzavý debil, čili úspěch zaručen. Skleníky prostorné, myšlenky hluboké, kytičky jedovatě barevné a jejich čuchací virus, vonící po covidu a marihuaně, bude distribuován do všech škol! Velmi vizionářské. Podbarveno tak epickou hudbou, že i Enrico Morricone by záviděl. A ani to moc nestálo. Místo velkého orchestru postačily dudy, bubínek s paličkami, mírně přiškrcený kohout a pes se skřipcem na koulích, to vše hozeno do barelu, kutáleno dolů z kamenitého kopce a honěno zvukařem, který co chvíli zakopnul, zakurvoval a jebnul sebou a mikrofonem na tyči do barelu, až to zadunělo. No jo, ale co s kytičkami? Posílám dva barely... herbicidu Travex. ()
Relatívne originálny nápad, respektíve artovejšia verzia nápadu z Invaders of Body Snatchers (ale s iným priebehom aj vyústením a bez mimozemšťanov), ktorej by to ale viac slušalo ako maximálne hodinovke v seriáli typu Twilight Zone. Little Joe zaujme farebným riešením, môžete rozoberať, kde čo znamená červená a zelená farba, sledovať mizanscénu a pohyby kamery a bezpochyby vás to intelektuálne zabaví. Lenže postavy stále dokola opakujú tie isté informácie a na takúto stopáž je to skrátka veľa, preto spomínam aj možnosť, že v rámci seriálu by išlo o záživnejšie dielo. Taktiež môžete vo filme hľadať metafory podľa vlastného gusta, od reflexie patetického workoholizmu súčasnej spoločnosti až po podprahové vsugerovávanie ideológií. Ide o typ metaforického filmu so zameraním na farebnú zložku ako napríklad Neon Demon, ten mal ale predsa len väčšie vnútorné pnutie a nepôsobil až tak strojovo chladne. ()
Je to agonicky pomalé pseudo sci-fi. Je to spíš horrorový příběh s hluboce pohřbeným vzkazem. Co čekáte od filmu o rostlině , která kontroluje mysl. Estetika filmu je zajímavá, ale je zbavený veškerého sexu a mrazení po těle . Byl jsem filmem zklamán, ale nenechalo mě to lhostejným. Není to nudné, ale fascinující také ne. Je to takové moc statické, jako nějaký experimentální film.Digitální věk nás všechny změnil. Ne moc, vlastně skoro neznatelně, dá se ale vnímat, že přemýšlíme jinak, díváme se na svět jinak a žijeme tak trochu odtrženě od vlastního já. Stalo se to, aniž bychom si toho všimli. Přineslo nám to štěstí? Nikoliv. Ale už jsme v tom moc hluboko, abychom se vraceli zpátky, a tak si to štěstí prostě musíme opatřit jinak. Velmi aktuální, skoro až filozofickou otázku řeší ti hloubavější z nás ve sprše nebo v noci před spaním a rakouská režisérka Jessica Hausner ve svém novém filmu Malý Joe.Autorka oceňovaného dramatu Lurdy si skrze něj poprvé vyzkoušela sci-fi žánr a rozhodla se palčivé problémy moderní společnosti ilustrovat na příběhu pěstitelky rostlin, která vyvine vlastně květinovou alternativu dítěte. Vedle toho divák sleduje současně i psychologické drama staré jako emancipace sama; ambiciózní žena a zároveň svobodná matka stojí rozkročená mezi kariérním a mateřským úspěchem, a tak trochu neví, co si počít. Tedy, myslíme si, že právě to jsme na ploše 105 minut viděli. Ono je to totiž celé tak strašně pomalé, chce se říct až nudné, že je spoustu času si do filmu (ve snaze zabránit pocitu promarněného času) ledacos přimyslet. Obrazová stránka věci pomáhá onomu skrytému poselství, aby neušel divákově pozornosti. Psychologický vývoj jednotlivých postav je záměrně téměř neznatelný z jejich slov a chování, a tak si tvůrkyně pomáhá obrazem, jak to jen jde.Dobře funguje i hudební složka a zvuk, které udržují diváka v alespoň základní tenzi, jak to celé dopadne. Tak proč se zdá, že režisérka rozehrála několik linek, které ale absolutně a citelně nedotáhla, takže to ve výsledku působí lacině. ()
Hezky barevné ale nikam nesměřující. ()
Štěstí je vrtkavá záležitost, tak proč tomu nepomoci skrze možnosti genového inženýrství. Malý Joe je vcelku komorní film, který se v průběhu děje snaží budovat tísnivou až nepříjemnou atmosféru, což se mu daří především díky etnicky-hororové hudbě (zvláštní kombinace, ale nějak jsem to potřeboval nazvat) a skleníkovým prostorům, které i přes svou prosklenou světlost působí v tomto případě nadmíru nepřátelsky a "temně". Na jedné straně člověk vidí vztyčený ukazováček směřující k neomezeným možnostem genového inženýrství, na druhé straně by se v tom však dala najít i paralela k (ne)násilnému prosazování vůdčích myšlenek ve společnosti (v tomto případě za účelem přežití). Velice mě zaujala práce s prostorem a kamerou, která jako by se úmyslně snažila upozadit postavy. I přes velice originální námět jsem měl však pocit, že nebyl naplno využit potenciál, který zůstal spíše ve spánkovém módu, místo aby vykvetl do plné krásy. I tak jde však o pocitově znepokojující film. ()
Vizuálně vytříbená podívaná plná výrazných, sytých, až "jedovatých" barev, režisérka zjevně hodně dbá na estetickou stránku filmu. Zvuková (hudební) stopa je taktéž hodně svébytná, místy až nepříjemně kakofonická, ale každopádně originální a zajímavá. Pomalá, pečlivá, statická kamera, kterou mám tolik rád. Strojově odlidštěné chování postav k celkové atmosféře dobře sedne, tahle strohá "germánská" filmová řeč mi taky vyhovuje. S příběhem už to je ovšem trochu slabší. Tedy ne že bych ho považoval za nezajímavý či dokonce za špatný, naopak, mysteriózní zápletka o ovlivňování/ovládání psychiky lidí geneticky upravenou květinou je fajn, jen by z tohohle námětu šlo určitě vytěžit mnohem temnější a působivější dílo, než takovýhle jemný a nesmělý psychologický soft horror. Zkrátka jeden z těch filmů, jejichž forma je výraznější než jejich obsah. Ale Little Joe se mi svým mimozemským vzezřením moc líbil. ()
Happiness business, happiness business. Má radost z Little Joe vychází převážně z mé slabosti pro pastelové barvy, zneklidňující zvukové efekty a prostředí tak odcizelé, že se z něj chvílemi snaží utéct i kamera. Nakonec mi nevadila ani ta tišší bizarnost, než můžeme být zvyklí od Lanthimose nebo Black Mirror. Stylizované a zároveň komorní provedení téhle společenské alegorie v příběhu o květině s nakažlivým pylem (or is it?) mi to vynahradilo. (Future Gate) ()
Úvaha o rozklíženém a snadno rozklížitelném mentálním stavu člověka (ať na kolektivní či osobní úrovni), ovšem úvaha sama o sobě pevná. Ačkoli nás režisérka udržuje v nejistotě, zda za náhle proměněným nitrem protagonistů stojí pyl uměle vyšlechtěné rostliny štěstí (infikaci pylem lze směle ztotožnit s indoktrinací jakoukoli ideologií – ve jménu všeobecného blaha), anebo dochází k „přirozeným“ posunům v jejich vědomí, a ačkoli empiricky nezjistíme, nakolik je jejich chování a jednání dáno osobnostní výbavou a nakolik vnějšími vlivy, zobrazí autorka i – patrně mnohem důležitější - fakta. Smrt psa, nejlepšího přítele člověka, a smrt mravenců, bravurně organizovaného společenství. Tyto smrti (ve faktické i symbolické rovině) působí jako zřetelné varování, totiž že dosáhnout přirozenosti a harmonie přírodního světa nepřirozenými prostředky může vést jedině k přirozenosti a souhře iluzorní, na okamžik úlevné, ale vposledku zhoubné, a to opět jak na kolektivní, tak osobní úrovni. // Scéna, v níž se Alicino „prozření“ a psycholožčina hypotéza svorně prolnou, mě dohnala k smíchu; to koncentrované absurdní podhoubí jejich souladu! ()
Je tady (na zemi) teplo jako ve skleníku. To se musí změnit! Slovo "změna" se nyní skloňuje ve všech pádech a situacích. V někdejší presidentské kampani Baracka Obamy to bylo klíčové slovo. Teď (a možná i kdykoli předtím, kromě husitů) se za ním schovávají především ti, kteří nic měnit nechtěji. A proč také měnit svět, když můžeme změnit sami sebe. Jak? Tak aby se nám všem líbilo to, co se dosud ještě mnohým nelíbí. Samozřejmě to není nic originálního, literatura je toho plná - a je to literatura oblíbená. Proč? Pro útěchu! Jessica Hausnerová se k tomu přidává s vervou. Její příběh je domyšlený a logicky svázaný. Nevýrazné herecké výkony patří k věci, tak jako zároveň příjemná i odpoudivá (hororová) hudba. - Celý život jsem se snažil nenadýchat se pylu z "Pepči"; ptáte se, zda se mi to podařilo? Jak mohu vědět! - Pozn.: Dikaiarchos mě upozornil na démoničnost této rostliny (její tyranskou totalitu), protěžovat ty, kteří se jí vemlouvají a zabíjet ty, kteří jí konkurují. ()
Musím si to hodnocení ještě rozmyslet. Je to slušně natočené, přičemž některé ty kameramanské nápady jsou geniální (pokus o polibek), ale je tam i pár těch hloupých (okamžitý zoom při jedné důležité scéně, nechci spoilerovat). Nápad se mi líbí taky a dokáže působit i znepokojivě, hlavně v druhé polovině, nicméně by bohatě vystačil na epizodu Krajních mezí, protože na těch zhruba 100 minut působí vlekle. Vedený je dobře, ale bohužel i předvídatelně (hlavně ten konec je jasný už od začátku, protože ve filmu, kdy nikomu nepřijde divné, že se lidi zničehonic chovají jako roboti, to jinak dopadnout nemohlo) a hlavně se tu Hausner nepovedlo vyvolat nějakou pořádnou podmanivou atmosféru + ta podivná "hudba" se mi sem taky vůbec nehodila. Jenže se mi ale líbí, jak si to dlouhou dobu hraje s divákem a snaží se vše psychologicky vysvětlit, tudíž se místy nedá přesně říct, co z toho teda vypadne - a upřímně bych byl radši, kdyby to u nějakého psychologického vysvětlení zůstalo, protože pak by Malý Joe byl rázem o něco chytřejší. Takhle jenom přichází s tou stejnou vizí, s kterou přišla i Invaze lupičů těl (akorát tady místo mimozemšťanů jsou virem modifikované vyspělé kytky) - akorát Hausner to podává takovým způsobem, jako by právě objevila nový kontinent. A o to blběji to vypadá, když je tu jednoduchý námět s jednoduchým příběhem formou podáván jako cosi strašně uměleckého. Přitom to stačilo víc rozvést, třeba ukázat, že tohle z nás dělá stále větší modernizace - ale není to tam a pokud ano, nevyplývá to z toho. Nebo třeba nějak zapracovat na psychologii postav, ta je tu jen na začátku, ale pak se tu na ni úplně kašle a stejně tak i na nějaké větší představení postav, třeba jestli ten kluk vůbec chodí do školy. Ačkoli mi to nepřišlo špatné a v něčem se mi ten film skutečně zamlouvá, nakonec víc jak lepší dvě dát nemůžu. Bohužel ten film opravdu není povedený a hlavně je na něm vidět, jak nedotažený je. Lepší 2* ()
Komorní ve všech ohledech, což je v případě děje samozřejmě špatná zpráva. Tenhle námět měl dost solidní potenciál, ale využít se ho podařilo bohužel celkem málo. Mít to půl hodiny..., ale takhle se to dost vleklo víceméně celou stopáž. 50% ()
Tohle bylo opravdu velké překvapení, zábavný a poměrně absurdní slow-burn horor. Celé je to o týmu vědců co vytváří nový druh rostliny, která má lidem přivést štěstí, jenže logicky, nic není zadarmo a krom toho že musíte kytku uchovávat ve vyšších teplotách a mluvit k ní aby jí bylo dobře, tak při přičichnutí, už nemusíte možná tak úplně být takový jaký jste. Hodně mě to bavilo, nejen kvůli pastelovým barvám v prostředích, kameře která si místy žije svým vlastním životem či celkové absurditě v čele i s hereckými výkony, které jí výborně umocňují. Je to zvláštní snímek, který opravdu nemusí sednout každému a to už i kvůli například podivnému soundtracku, který si ale skvěle hraje s atmosférou a hodně scén díky tomu vyzní lépe než kdyby do toho hrála melodická hudba. Jo, tohle byla pecka! ()
Malý Joe je laboratorně vyvinutá květina, která s trochou láskyplné péče má zajistit vaše štěstí. Jedná se o velmi originální a ambiciozní námět, který bohužel promrhal svůj potenciál. Snímek působí celkově mdle, otupěle, a přitom zápletka tolik vybízí k vyhrocenosti, mrazivosti a paranoii. O tu se právě nejspíš snaží "hudební" doprovod tohoto filmu, který je chvílemi až hororový, ale který spíše než hudbu připomíná náhodné smíchání hry na zvonkohru, hry na flétnu a pískotu à la tinnitus. Herecky je to celkově poněkud chladné, což by se v rámci příběhu hodilo až v druhé polovině filmu. Tam, kde scénář a audio trochu selhává, vizuální stránka se naopak povedla. Pastelové barvy filmu prospívají. Světlá zelená, rezavá a bílá vytváří perfektní kontrast k sytě rudé nebezpečné květině. Pěkný vizuál k plnohodnotnému zážitku bohužel ale nestačí. ()
Hezké, zajímavé, neotřelé. Člověka to přiměje zamyslet se. ()
O hviezdičku viac by som dal, keby tam nepotrebovali natlačiť tú príšernú „contemporary“/experimentálnu hudbu, ktorá znela ako industriálne zvuky, ktoré sa na pláne potom neukázali. // Predovšetkým na začiatku filmu bola krásna paralela medzi tým na plátne a tým, čo sa stalo rok od premiéry filmu – dnes už stará známa pandémia. Najprv o nič nešlo, neškodná chrípôčka, a nerobilo sa nič tak dlho, až to prerástlo v celosvetový problém. Samotná vedkyňa si racionalizovala, prečo všetky tie argumenty nie sú správne, aj keď všetky dôkazy mala čoraz viac k dispozícii. Ale zostala pasívnou až príliš dlho. // Na druhej strane, neboli by sme ako ľudia šťastnejší, keby sme sa vykašľali na iné a iba by sme pestovali rastliny? Harari to predsa povedal o pšenici (a Pollan o kukurici), ja sám v izbe už nemám na nič miesto, lebo som obstavaný rastlinami. ()
Líbila se mi myšlenka toho filmu, ale to je asi tak všechno. Děj se mi zdál od určitýho okamžiku docela předvídatelnej a takovej tuctovej. Jo a co se týče hudby, CO TO JAKO MÁ BEJT?! To se snad na ní domlouvali v nějakym baru ve 2 ráno úplně na kaši ne? ..."Hele, mam skvělej nápad. Dostaneme diváky do tý správný nálady hned v první minutě nějakym otravnym zvukem na vysoký frekvenci, kterej budeme pak pouštět každejch 10 minut." "Jo to zní skvěle!" "...A pak to v druhý půlce ještě vylepšíme nějakýma náhodnýma hlasitýma zvukama, co tam budeme pouštět v úplně náhodný momenty během pasáží, kde se nebude vůbec nic dít." "Ty jsi naprostej génius, jakto, že to ještě nikdy nikoho nenapadlo?!" ()
Po pěti dlouhých letech je tu nový snímek nepoddajné, nešvarům lidské povahy a společenské konformity, s nimiž lidé tak úlevně a rádi házejí flintu do žita i tváří v tvář nejúchvatnějším zázrakům života, se nenápadně, zato důsledně vzpírající nezkrotné současné rakouské ironičky, mistryně paradoxu a neprávem, avšak logicky širším publikem stejně důsledně přehlížené Jessiky Hausner - geniální autorky mj. sarkasticky kousavého snímku Lurdy o spiklenecky spolupracující lidské malosti, která raději zničí každý zázrak, než by někoho nechala postavit se na vlastní nohy a vyšlapat cestu, a především dechberoucně chytrého a téměř maniakálně propracovaného filmu Láska šílená, v němž si bere na paškál postavu unylého slabošského Kleista a s ním i klíčový princip pokrytecké společenské omezenosti prosazující za vrcholný životní styl naprosto neprodyšnou odvozenost a neprožívanost bytí, pro niž by ti nejnáruživější pokrytci i vraždili, i sebe vraždili. *** Klíčová slova jejího nového počinu Little Joe jsou "autocenzura" a "ambivalence" a Jessica Hausner ve vás jejich jed nechá působit zapuštěný až do morku kostí. *** Ze začátku se dění na plátně jeví divácky nepohodlné a obtížně uchopitelné, přesněji zcela neuchopitelné. Klinicky čisté, laboratorní, je prostředí nejen v laboratořích a sklenících, ale i v domovech a kancelářích, všechno je sterilní, upravené, na svých místech, šaty postav vždy dokonale čisté, jednotliviny objektů se v základu vzájemně nemíchají, nepřekrývají, nedotýkají, vše si zachovává distanc, tvary jsou ostré, obraz ryzí, barvy a formy jasné, bez přechodů, odstínů a škál, syté a přiznané... - do toho zjednoznačněného prostředí však padají od lidí matoucí prohlášení plná nejasností a kontradikcí. Jsou nesrozumitelní, jako by to bylo špatně natočené, a máte-li jako já v danou chvíli přístup jen k verzi, v níž titulky i mluvené slovo jsou v angličtině, chvíli dokonce zprvu proti vší zkušenosti i ráciu zvažujete, jestli se nedopouštíte chyb v překladu. *** Nejpozději v polovině filmu už ale lze skrze návodná opakování a iterace pochopit, že se jedná o záměr, a začnete mít v roli diváka jasno v jednom, byť právě až do úplného konce jen v tom jediném: sledujete naprosto virtuózní (a na Jessiku Hausner je v tomhle spolehnutí) film o autocenzuře a ambivalenci, zevnitř světa postav, pro něž takové chování může být jediným způsobem přežití, takže jako divák nemáte šanci zvenčí nic rozhodnout - a to na mnoha nastavených rovinách zároveň: korumpuje pyl oněch rostlin své pečovatele, nebo je to všechno jen v hlavách dotyčných? A pokud korumpuje, kteří z nich jsou zasažení a kteří ne, a kteří předstírají, že jsou, a kteří předstírají, že nejsou, a proč? Ale odpovědi nejen že nijak nemůžete získat, ale vy je hlavně ani nepotřebujete, jde čistě o ten zprostředkovaný prožitek nemožnosti tomu přijít na kloub, jemuž nelze uniknout. *** Jessica Hausner ani tentokrát nezklamala, vytvořila opět silně zneklidňující filmový, mentální i prožitkový experiment, který v tomto případě celou dobu skrze klíčové postavy sám sebe popisuje jako z podstaty věci znevěrohodněný, v důsledku možného ovlivnění percepce reality postav evolučním trikem rostliny, která drží své stvořitele v pasti, v níž tam s nimi skončí i divák, a dlužno přiznat, že ten experiment se jí dokonale povedl. Našla a prolomila další tabu, znepokojivou zbraň lidské mentality, již nám dává okusit v plné síle a nepříjemnosti, neuchopitelnosti, a zas mi tak potvrdila svou naprostou filmařskou i bytostnou výjimečnost a vymykavost svého génia. *** Nejsilnější moment: když opravdu nevíte, jestli ti dva kolegové svou spolupracovnici shodili dolů, nebo jen nestačili zachránit. A když se z ambivalentních vyjádření pak už ani nedozvíte, jestli to přežila, nebo ne. *** Bravo. Jsem dychtivá zažít, s čím Jessica Hausner přijde příště a jak nenápadně nám to znovu podsune, aby si té virtuozity skoro nikdo nevšiml. V tom je její stoický smysl pro humor, díky němuž si jí vůbec vážím ze všeho nejvíce a s nímž precizně a odvážně zrcadlí a na dřeň obnažuje ironickou povahu nahého bytí bezelstného člověka uvnitř různě motivovaných společenských tlaků tak, že si to mohou uvědomit opět jen ti bezelstní mezi námi. *~ () (méně) (více)