Vysoká dívka

Důvěrný vztah dvou žen je zde něco víc než běžná menšinová láska. Jedna z žen svěří svého chlapečka své spolubojovnici a jde s armádou na Berlín. Po návratu najde pouze její tiše mlčící kamarádku. Dítě nikde. Jeho osud v jediné zdánlivě bezstarostně hravé scéně otřese i nejodolnější povahou. Místo smutnění chce za každou cenu dalšího potomka. Vysoká dívka je dílo zralé, vyvážené, filmařsky promyšlené, zbavené líbivých efektů i nadbytečných slov. S výstižnou náladou Leningradu v roce 1945. Všudypřítomný výraz unavené odevzdanosti ve tvářích lidí. Druhá půlka se mi zdála trochu slabší. (01.09.2020)

Ruské poválečné drama o ranách na těle a na duši, a jak tyto rány samy mohou roztáčet další koloběh zraňování, jednak představuje vítaný a potřebný odklon od ruských pompézních propagandistických válečných eposů, ale navíc obstojí i samo o sobě právě jako tíživé drama s až klaustrofobně vyhnanými emocemi. Samostatnou kapitolu představuje precizní řemeslné zvládnutí od dramaturgie barevné palety a interiérů přes výtečnou kameru po skvělé herecké výkony. Důsledně realizovaná forma může místy až trochu odvádět pozornost od jádra filmu, kterým je tíha viny a marné upínání se k vidině štěstí. (19.05.2019)

Když uvážím, co to asi znamenalo žít v Leningradu v čase druhé světové války a krátce po ní, zdá se mi Balagovův film, po stránce vykreslování (po)válečných hrůz s tím spojených, poměrně střídmí. Zkázu a utrpení je tam cítit v každé scéně, ale neměl jsem dojem, že by se v tom vyžíval. Co mi moc nesedlo je zápletka, která se v těchto kulisách odehrává. Měl jsem dojem, že autor až příliš vsadil na postupy popsané v slavné publikaci Manuel de la création d’un film artistique. Jinak bych ale řekl, že Rusku v tomhle filmaři roste další Sokurov nebo někdo podobně dobrý. Ještě takový postřeh: na to, že se to odehrává v období totalitního režimu – Stalin má před sebou ještě šest či sedm let života –, tam o tomhle aspektu celé situace nepadne jediná zmínka. Zajímalo by mě (nic nenaznačuji, skutečně bych rád věděl, jak to je), zda to bylo Balagovovo osobní tvůrčí rozhodnutí (pro vyprávění svého příběhu na to v zásadě upozorňovat nepotřeboval), nebo se jen v putinovském Rusku, které k období stalinismu zajímá „respektující“ postoj, shánějí jednodušeji státní peníze na filmy, které se těmto tématům zcela vyhýbají. (07.01.2020)

Zasazení do poválečného Leningradu je pouhá kulisa, protože příběh Dyldy je vlastně univerzální a vzhledem, že film jej téměř výhradě vypráví skrze postavy a nikoli skrze prostředí, kterým se zaštiťuje, je to vlastně trochu zrada. Nadužívání dlouhých detailů na na sebe zírající postavy, hledající v očích druhého odpovědi nebo alespoň úlevu, nakonec dokáží degradovat sílu tohoto způsobu vyjádření, protože jak se mladý citliví režiséři jednou snad dozví, detail tváře je strašlivě důležitý a silný typ záběru, který musí nalézt své místo v prostoru a času, který zde ale často nikdo nevybudoval. Jde se od detailu v jednom prostoru do detailu v druhém prostoru. Kamera a práce s barvami sice občas imponují tím, jak se vzdávají nabízející se šedi poválečného velkoměsta a šponují pastelové barvy v příslibu pomalého návratu lepších časů do ilustrací ruských pohádkových knížek, nicméně ve výsledku to je na nic, když s tím zasazením film prakticky zapomene ve výsledku pracovat. Škoda, že něco z této doby nestihl natočit Alexej German. (23.05.2020)

Na 28-letého tvůrce obdivuhodně těžké téma s komplikovanými vztahy. Navíc obrazově perfektně vystihující atmosféru jak místa a doby, tak náladu příběhu a jeho protagonistů. Přestože mi je tento typ depresivních dramat s historickým zasazením do starého Ruska hodně vzdáleným šálkem kávy, před Balagovem jako umělcem musím smeknout. Co bude točit jako ostřílený matador? P.S.: Výkony obou hereček brilantní. I když otázka, nakolik to hráli. Druhý den jsem na ulici za rychlé chůze na okamžik zvednul pohled od mobilu před sebe a na vteřinu se potkal s blízkým pohledem kolemjdoucí děvočky Miroshnichenko (představitelka hodně komplikované hlavní postavy). Byl to přesně ten pohled a v něm reakce na bytost, vstupující do její komfortní zóny, jaké házela na všechny ve filmu. Až mě zamrazilo. [Cannes] (18.05.2019)