The Earth Sings
Obsahy(1)
Po vzniku Československa v druhé polovině 20. let minulého století rozšířila Matica slovenská činnost národopisného oddělení také o film. Zásluhu na tom měl hudební vědec Karel Plicka (1894 - 1987), který pro Matici pracoval od roku 1923 jako sběratel lidových písní. Vedle zapisování písní a fotografování krojů začal s kamerou značky Pathé filmovat lidové slavnosti a zvyky. U Plickova filmového debutu Za slovenským íudom (1928), z něhož se zachovalo pouze torzo, dobová kritika vyzdvihovala zejména dokumentační hodnotu. Ani jeho druhý celovečerní snímek Po horách, po dolách (1929) nepřekročil odborně dokumentační rámec. Když se Plickovi podařilo začátkem 30. let získat zvukovou kameru, vytvořil své stěžejní dílo Zem spieva (1933), jímž zaujatý folklorista prokázal nejen poučenost a sžitost se zobrazovanými jevy, ale přinesl i nové estetizující prvky. V poetickém dokumentu Zem spieva shrnul svoje dosavadní skici a filmové materiály, doplnil je novými výjevy a vytvořil filmovou báseň, čerpající z bohaté studnice lidové kultury slovenského národa. Základní dějovou osnovu tvoří venkovský život s věčným přírodním koloběhem od konce zimy a zrodu jara až k podzimu s vinobraním jako posledním darem slunce. Pro jednotlivé výjevy, odehrávající se v jednotlivých ročních obdobích, si autoři zvolili vlastní básnickou zákonitost. Záběry Prahy a Bratislavy představují prolog, dětské hry ve volné přírodě zase epilog filmu. Seřazený materiál se stal podkladem pro vytvoření hudebního doprovodu, potom se definitivním střihem na nahranou hudbu Františka Škvora docílila esteticky působivá jednota obrazové a zvukové složky díla. Na výsledném tvaru měl významný podíl jako střihač Alexander Hackenschmied, československý dokumentarista, inspirovaný zkušenostmi sovětské filmové avantgardy. Přestože je Zem spieva zvukovým filmem, použil Plicka poetické mezititulky, jejichž autorem byl básník Ján Smrek. Film vznikl bez scénáře, na základě autorské představy celku, která se v procesu realizace stále konkretizovala a dotvářela. Originální negativ filmu však shořel při požáru zlínských ateliérů v roce 1944; ze zachované nekompletní pozitivní kopie byly v roce 1945 vyrobeny dva double negativy a v roce 1983 se nahrál nový záznam původní hudby. Ve své době se film u domácího publika nesetkal s patřičným ohlasem, jaký by si zasloužil. Jeho kvality však byly už tehdy oceněny v zahraničí, kde spolu s filmy Řeka, Extase a Bouře nad Tatrami získal za nejlepší režii Pohár města Benátek na druhém ročníku mezinárodního Biennale 1934. I po sedmdesáti letech, kdy vývoj dokumentárního filmu, doznal v technologii i ve filmové řeči značných změn, neztratilo toto průkopnické dílo nic ze své umělecké působivosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (47)
Mimořádně zdařilé a umělecky zcela osobité dílo méně význámého folkloristy K. Plicky. Filmová poéma o slovenských lidových zvycích, písních a tancích. Dokument se svým pojetím určitě vymyká dobovému kontextu filmové výroby. Údajně prý tento film vznikl za nepřímé podpory T. G. Masaryka. ()
Nádhera přírodní i filmová a folkloristická klasika. Zakládající dílo opravdové slovenské kinematografie. Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=re4d51BoU4o ()
Sice se těším až pojedu na podzim do Tater a uvidím všechnu tu krásu naživo. Tento dokument by mne jako nezasvěcence ale příliš nenalákal. ()
Nejlepší zážitek, pokud jste ve Slovenském národném múzeu na výstavě Karol Plicka. Obraz a pieseň (11. 7. 2018 - 3. 2. 2019). ()
Krása slovenskej krajiny v zinscenovaných a dokonale naaranžovaných podobách dedinských lúčnych hier, poľných prác a života vidieckeho ľudu. Pozoruhodná obrazová báseň, využívajúca prvky nemého i zvukového filmu. Úvod v niekoľkých záberoch budov ukazuje Bratislavu za zvukov hromovej orchestrálnej hudby. Zvyšok filmu s ním ostro kontrastuje. Vidíme rozjuchané tváre mladých dedinčanov v krojoch pri nespočetných tanečných hrách či ženy pri poľných prácach s vysokými horami v pozadí. Obrazy lemuje jemná hudobná linka, využívajúca početné ľudové piesne, trávnice. Dokument poukazuje predovšetkým na krásy tradičného života hôrneho a hôľneho slovenského vidieka. Jednotlivé výjavy oddeľovené titulkami niekedy pomenúvajú nasledujúce obrázky, inokedy lyricky povznášajúco lietajú nad krajinou. Idylickosť vidieka a jasavý optimizmus (ľudia v slávnostných krojoch češú ľan, oberajú hrozno, časté široké úsmevy) nie sú príliš na závadu, pretože fotografická nádhera záberov a celková kompozícia dá za pravdu tým, ktorí tento dokument zaraďujú skôr k štylizovanej básni ako k dobovému zobrazeniu reálneho života, či folklórnych zvykov na Slovensku. ()
Tiež ma zaujalo, že film vznikol za podpory T. G. Masaryka a zaujalo ma aj žánrové zaradenie, keď ho istá televízia nazvala kartografickým dokumentom, čo j pomerne výstižné. Niektoré kritické ohlasy hovoria o tom , že film strašne zostarol. Ok, možno to pre mnohých mladých nebude ľahké sledovanie, ale tento film má mnohé iné hodnoty. Tou najväčšou je autentický záznam vtedajšieho života prevažne na vidieku, ale úvod zaujímavo zachytáva aj starú Bratislavu (ešte tú peknú, nie komunistickými architektmi zdevastovanú). Hory, lúky, práca, folklór, hrajúce sa deti, tanec a znova príroda. to všetko ozvučené hudbou. Po čase trošku jednotvárne, ale hodnota tohto kultúrneho dedičstva je veľká. Karel Plicka toho urobil pre Slovensko dosť. Je smutné, že 99% ľudí účinkujúcich a podieľajúcich sa na tomto filme už nežije. Čas nezastavíš. Z dnešného pohľadu 80% , ale vzhľadom na veľkú hodnotu diela by to možno malo byť 100%. ()
Dokumentárna pocta slovenskému folklóru v tej najkrajšej podobe. Krásne zábery na našu krajinu a zvyky, na ktoré by sme nemali nikdy zabudnúť. Pretože sú naše a nesmieme si ich nikdy vziať. Aj napriek pomalšiemu tempu, povinnosť pre každého Slováka. ()
Karel Plicka za pomoci slávneho strihača Alexandra Hackenschmieda vytvoril dielo, ktoré položilo základy etnografického filmu na slovenskom území. Prenesenie národnej literárnej tradície zobrazovania života a práce prostého ľudu obohatil ľudovým folklórom, prírodnou poetikou a avantgardnými filmárskymi postupmi, čím dal vzniknúť skutočne výnimočnému dokumentu. Napriek tomu, že je nemý, i v tomto prípade platí, že opisovanie zážitkov zo sledovania zachytenia krásy, ktorá sa rozprestiera po hlbokých údoliach, vysokých kopcoch a širokých pláňach, a života na dedine nedokáže dostatočne nahradiť pôžitok zo samotného, svojou pôsobivou obrazivosťou veľavravného filmu. Nádherné kompozície, kamerové rakurzy, významotvorný strih a príhodne zvolená hudba z neho tvoria veľmi osobitý počin, ktorý zrejme stále zostáva neprekonaný. Navyše má rozumnú dĺžku. 85% ()
Plickovi sa podarilo integrálnym filmovým jazykom zachytiť autentický a nádherne archaický vidiecky život pod Tatrami, ktorý v tom čase už v Česku neexistoval. Zábery z Podkarpatskej Rusi sú však koncepčne neopodstatnené a preto rušivé (Plickovi zrejme nešlo o Slovákov, ale o tých Slovanov v rámci vtedajšieho Československa, ktorí neboli Čechmi). Emocionálne strhujúce sú scény s upálením a utopením Moreny, zábery na prastaré náhrobky a chlapca švihajúceho bičom na konci. ()
Karel Plicka zbieral po Slovensku ľudové obyčaje, piesne a zvyky a zaznamenal ich na kameru v dramaturgicky ucelenom diele Zem spieva. My ich prostredníctvom jeho obrazov spoznávame a sme vyzývaní, aby sme uzavreli kruh a išli ich obšírnejšie spoznávať sami do terénu. Zem spieva je o ľuďoch v prírode, o prírode v ľuďoch a o tom, že človek je organickou súčasťou prírody. To cítiť a vidieť okrem iného aj pri pohľadoch na síce zvráskavené, ale šťastné tváre starých ľudí, pracujúcich celý život na poliach. Že je človek šťastnejší a chce sa mu viac tancovať pri takomto spôsobe života, ako pri tom dnešnom odcudzenom mestskom,bez príjmu vitamínu D, snáď nemusím pripomínať. Časy sa síce zmenili a zvyky v tejto podobe zanikli, chuť ísť si vychutnať rozľahlosť a krásu slovenskej prírody ďalej od miest musí po zhliadnutí tohto filmu dostať snáď každý. Máme k tomu všetci kedykoľvek príležitosť. ()
Povšimněte si prosím, že většina zdejších nadšených komentářů je ve... slovenštině. Na této etnografické studii se už hodně podepsal čas. Přestože jsou některé záběry i dnes hodně působivé, celek už hodně zastaral. ()
Cenný dokument o ľudových zvykoch, tancoch, spevoch i ťažkej práci. Nejde o štylizovaný, aranžovaný folklór pre turistov, takto sa naozaj v tej dobe žilo. Videl som viacero šotov, ktoré sa snažili presvedčiť diváka, že tak sa žije na Slovensku aj dnes, ale to je už o niečom inom. Zaujala ma pasáž o spracovaní ľanu, lebo som sa ako chlapec na ňom v okolí Banskej Bystrice cez prázdniny podieľal. Film má príšernú technickú úroveň a dokáže si ho pozrieť iba divák, ktorý má k danej tematike vzťah. Takže sa Fingon nemá prečo čudovať, že väčšina komentárov je v slovenčine. ()
Teprve vysoké ocenění filmařské činnosti Karla Plicky v zahraničí upozornilo i u nás na výjimečnou práci tohoto sběratele záznamů mizejícího světa slovenského folkloru. Již na sklonku dvacátých let natočil dva žánrové snímky, z nichž zejména Po horách, po dolách dosáhl značného ohlasu na Výstavě umění ve Florencii v roce 1932. O necelý rok později Plicka promýšlí koncepci svého nového filmu, který by pojednával o životě obyvatelů slovenské dědiny, o jejich mizejících zvycích, radostech, starostech, písních, tancích a hrách. Ve spolupráci s kameramanem a fotografem Alexanderem Hackenschmiedem a hudebním skladatelem Františkem Škvorem vytvořil jedinečný etnografický dokumentární obraz, který paradoxně dosáhl svého triumfálního úspěchu za hranicemi, než v Československu. Premiérová kina jej po prvním týdnu stáhla z programů, neboť diváci zvyklí na zcela jiný typ filmů Plickův snímek bojkotovali. V roce 1934 byl společně s několika dalšími českými filmy odeslán na prestižní Mezinárodní filmový festival v Benátkách, kde nakonec obdržel řadu ocenění. V tomto díle filmaře a básníka je trvale zachován obraz slovenské vesnice, který dnes patří k nenávratné minulosti. Je v něm zachycena krása země, krása nebe a krása života. Je v něm zachyceno cosi velkolepého a přece neokázalého, obyčejného a vlastně přirozeného. Při pohledu na plující oblaka, zurčící potoky, třepotající se trávu a stromy mám skutečně pocit, že země zpívá. Jen nevím, dovedeme-li si toto bohatství zachovat i do budoucna. ()
Pecka. Skvelá práca s kompozícou, podmanivá hudba. Zaujímavé, že kamera ma často ľudí na háku a obraz sa sústredí na vyplnenie priestoru - rám prírody ostáva a je jedno či majú ľudia odrezané hlavy, alebo utekajú zo záberu. Natočenie "zo spodu" dodáva filmu výpravnosť a monumentálnosť. Treba vidieť... ()
Krásné kompozice, dynamicky vyvážená hudba a střih. ()
Začiatok filmu je prechádzkou po Bratislave. Sledujeme trhy, ľudí, ktorý sa ponáhľajú do práce, električky a autá a potom ako by mávnutím čarovného prútika sa dostávame na stredné a východné Slovensko, do miest, kde panujú tradície a kde je folklór zo všetkými svojimi zvykmi a obradmi silnou súčasťou každodenného života. V lone prírody vidíme deti ako sa hrajú a dospelých ako sejú a obrábajú polia a ako zbierajú ovocie a úrodu. Vidíme ľudí ako sa zabávajú, ako oslavujú boží deň a ako vítajú jar tým, že zahadzujú a pália Morenu. Film je básňou, ktorá v sebe miesi lyrické obrazy, ktoré vynikajú vďaka živému a rytmickému hudobnému sprievodu a dokumentárny film zachytávajúci každodenný život v tej najčistejšej podobne. Dôležitým prvkom nebola len Plicková kamera, ale aj strih Hackenschmieda, ktorý z rytmizoval mozaiku záberov a dal jej štruktúru a formu. Vďaka tomu sa jedná o veľmi zaujímavé dielo, hlavne pre súčasného diváka, ktorý má možnosť pozorovať starú Bratislavu a život na dedinách, neovplyvnení počítačovým vekom a zo zameraným na slovanské zvyky a tradície. Čím sa film stáva krásnou nostalgickou spomienkou za dávnymi časmi, ktoré upútajú aj tých, ktorý ich nemali možnosť zažiť. Čo je v rámci tohto žánru a na slovenské pomery nadčasové. ()
Fascinujúci výlet do dôb, kedy sa ešte ,,žilo,, a to aj napriek úskaliam, ktoré tento život strpčovali. Verím, že to bola existencia s menšími trablami, ako je dnešný psychicky náročný, umelo vytvorený priebeh väčšiny nášho života. ()
krasny dokument o slovenskych zvyklostiach. nadherne zabery sprevadzane ludovymi pesnickami a kamerou na urovni. opat mozme byt radi, ze sme slovaci a za nic sa nemame hanbit... ()
Tohle není žádný dokument. Občas je tam v titulcích připomenuta chudoba a dřina a reálie jsou jistě skutečné, ale tvůrci vykouzlený luzný obraz to hnedle přeruší a vytvoří vlastní realitu - jakousi bájnou zemi někde mezi Šangri-la a Arkádií. Lze jen želet špatné technické kvality dochované kopie. ()
"Zem spieva" nám promítali ve škole, a jak víte, největší darebové tam hrají prim a a tvoří názorový kodex, a kdo jej nesdílí toho prostě častují nadávkami a nebo ranami pěstí. Snad proto jsem z filmu moc neměl, hulákal a vypiskoval jako většina ostatních. (Nevím ovšem, jak se to slučuje s touto informací: "Zo zachovanej nekompletnej pozitívnej kópie boli v roku 1945 vyrobené dva double negatívy a v roku 1983 bol nahraný nový záznam pôvodnej hudby a pôvodné úvodné zábery Prahy") Teď to vidím samozřejmě hodně jinak; hudbu Františka Škvora považuji (alespoň) za působivější než skladby Morriconeho nebo Lišky; střih sám o sobě je mistrovské dílo; a fanatický folklorista Karol Plicka je duší celého díla. Někdy mám až pocit, že právě na tomto filmu je postavena "slovenská štátnosť". Pozn. 1: "Folklórná šou Zem spieva", uváděná v poslední době na RTVS, se možná snaží zachovat nezachovatelné, ale zas vidět tancovat japonský folklorní soubor "Valaška", to je super-folkor (škoda, že nezpívají) Pozn. 2: Na vojně jsem byl s (zaprase si nemohu vzpomenout na jméno) maďarským Slovákem, který vystudoval v Budapešti folkloristiku. Když ho lampasáci častovali prohlášením: "Ste vojak alebo čo?", (podobně jako mě, ale já jsem neměl tak pádnou odpověď) , říkal: "Nie som vojak, som folklórista". ()