Ja šagaju po Moskve
Walking the Streets of Moscow
Chodím po Moskve
Obsahy(2)
Když se před pětapadesáti lety objevila lyrická komedie Chodím po Moskvě na festivalu v Cannes, vzbudila značný ohlas. Georgij Danělija si za ni odnesl Zvláštní uznání poroty, oceněn byl i kameraman Vadim Jusov, do té doby známý především díky své spolupráci s Andrejem Tarkovským na Ivanově dětství (1962). Jusovova černobílá kamera, ovlivněná tehdy moderní „poesií všedního dne“, přiblížila film dokumentu, Danělijova režie zase zpěvohře o mladých lidech. Jejich celodenní putování po Moskvě je namísto dramaticky gradujícího příběhu vyjádřeno sledem krátkých epizod, které zahájí náhodné setkání Moskvana Kolji (Nikita Michalkov) se Sibiřanem Voloďou (Alexej Loktev) v ranním metru. Dezorientovanému Voloďovi, jenž přijel za spisovatelem, který kladně ohodnotil jeho povídku, dělá Kolja průvodce, přičemž ho seznamuje nejen s hlavním městem, ale i se svými přáteli. Recenze, které film sklidil doma a v zahraničí, oceňovaly na něm mladistvého ducha, díky němuž mu odpustily místy chtěný optimistický tón, označený některými kritiky za „lakování na růžovo“. (NFA)
(více)Recenze (23)
Svieža lyrická komédia o náhodnom stretnutí troch mladých robotníkov v Moskve, kde prežijú jeden deň... Ich putovanie, náhodné stretnutia s obyvateľmi, či láskou sú príjemne okorenené láskavým humorom a nebadanou prehliadkou ruskej metropoly počiatku šesťdesiatych rokov. Všetky scény sú neuveriteľne hravé a povabné, skoro by človek neuveril, kde sa film natočil. Za zmienku stojí aj pekná hudba. ()
Sledovat Chodím po Moskvě je jedna báseň. Opravdu milý a vtipný film s perfektně zvolenými herci, u kterého nechcete, aby končil. A když už, tak je to ukončeno tak příjemným způsobem, jako je zpěv Nikity Michalkova. Rozhodně se s filmem nevidím naposled. Pravý letní zážitek, v kterém jsem se několikrát viděl. ()
Trubkoidní příběh o zamilovaných sám o sobě moc hvězdiček nevygeneruje. 1) Ale oč slabší je příběh, o to silnější atmosféra. O děj vlastně ani nejde. Sledujeme postavy jen tak se plácat během jednoho dne v neskutečně půvabné (!) Moskvě. Vše nasnímal kameraman se silným porozuměním pro pohodu._____ 2) A tak procházíme útulným (nikdy bych si nemyslel, že takové slovo pro Moskvu použiji) městem, podíváme se do interiéru GUMu (údajně největšího obchodního domu na světě). Zaznamenáme hejna volh prohánějící se po ulicích jako malí broučci. Autobusy. Rudé náměstí. Nábřeží. Prostě fakt paráda._____ 3) Tři opravdu pěkní přitažlivě oblečení kluci v hlavních rolích rovněž nezarmoutí. 18letý budoucí slavný režisér a scénárista s podmanivým úsměvem Nikita Michalkov (Moskvan Kolja), 24letý Alexej Loktěv (Sibiřan Voloďa, který potká Kolju v metru) a vskutku hezký 18letý Jevgenij Stěblov (Saša, který má před svatbou). Režisér se nebál je ani svléknout (do půl těla, samozřejmě)._____ 4) Velmi zajímavé info o filmu uvádí ruská Wiki._____ 5) Film skončil a my si můžeme zazpívat: Бывает всё на свете хорошо / В чём дело сразу не поймёшь / А просто летний дождь прошёл / Нормальный летний дождь / Мелькнёт в толпе знакомое лицо / Весёлые глаза / А в них блестит Садовое кольцо / /И летняя гроза._____А я иду шагаю по Москве / И я ещё пройти смогу / Солёный Тихий океан / И тундру, и тайгу._____Над лодкой белый парус распущу / Пока не знаю с кем / А если я по дому загрущу / Под снегом я фиалку отыщу / И вспомню о Москве. ()
Podobný snímek jsem z Ruska prostě nějak nečekal. Je nesmírně civilní, ale přitom je v něm taková mladická poetika, která je spojena s lyrikou města, které je zde prezentováno, tedy Moskva. Herecky je to velmi příjemný a celkově způsob vyprávění působí velice dobře. Jako kdyby bylo všechno nějakým způsobem fajn. ()
В чём дело сразу не поймёшь... Veselá agitka, o to účinnější. Film se v podstatě skládá z dílčích gagů, které jsou většinou odněkud převzaté (např. objíždění dívky na kole je ze Šolochova, pokud ne z delší tradice). Sám Michalkov je na tehdejší poměry příliš sebejistý. - Moje chození po Moskvě je jiné, ale také zajímavé. Po práci (jednání) jsem šem vyhledat svoji známou ze žďárského gymplu (učitelka ruštiny, jednou jsem nepoznal Berliozovu Fantastickou symfonii, za což mě vyplísnila jako bych byl její žák), Aidu Safian, (židovka i zjevem) na Chlebném pereulku. Protože jsem se pocákal zmrzlinou (rozhovory s ní byly vždy temperamentní) a musela mi čistit a žehlit šaty, šel jsem domů (hotel Rossia) až o půl čtvrté ráno. Nikde nikdo! Nevalný návaly agorafobie! Aido, už se nejspíš neuvidíme! ()
Reklama