Tiché doteky

Mám velké pochopení pro úlohu mladého ambiciozního českého filmaře, který musí ustát vyčerpávající podmínky koprodukcí ve snaze vymanit se z tuzemského prostředí, aby mu to pak ujelo natolik, že ty jeho evropské vzory můžete přímo chytat ze sedačky, jak tryskají z plátna. Kdybych ale nechal promlouvat jen své sympatie, tak by to bylo ode mě povýšené, takže smolík pacholík - Tiché doteky mají bezpochyby své dílčí kvality, ale úplně vadný koncept, který vysvětlí pozadí naprosto všech zobrazených událostí až závěrečným titulkem. Do té doby nenabídne jedinou stopu k tomu o jaký film se jedná a tančí akorát se zpola hororově zpracovanou zápletkou o naprosto dehumanizovaném společenství boháčů připomínajících třeba vlámského Borgmana. Celý snímek je navíc výrazně obrazově i zvukově stylizovaný, takže když se v závěru dozvíme, že variuje skutečné události o skutečné organizaci, dojde nám, že jsme se stali akorát obětí opravdu důkladné manipulace, nehledě na to, co si o oné organizaci můžeme jinak myslet. Osobně s tím mám menší problém, než by měla mít většina lidí, protože jsem si vědom, že film obecně je manipulací. Nicméně tady už se překročila pomyslná čára. (05.01.2020)

Nejsem si vlastně vůbec jistý, co jsem to viděl a jak to na mě mělo primárně zapůsobit. Svým trochu až severským nádechem (vím, že geograficky tam Nizozemí ještě nespadá) se ve mně mísily záblesky z prapodivné psychárny jménem Slunovrat a po obeznámení se s větší hloubkou příběhu jsem si párkrát zavzpomínal na řeckou úchylárnu Špičák. Oproti němu sice nejdou Tiché doteky až do nepřípustných detailů, ale nebýt pár potitulkových informací, tak ve vás znechucení bude panovat ještě pár hodin po skončení filmu. (22.02.2020)

Vizuálně velmi zajímavé, především snad věčně odtažitý pohled kamery, do chladných interiérů, ale i exteriérů. To i přesto, že je dům a vlastně celá zástavba umístěna do příjemného lesního prostředí. Kamera uvnitř domu je často statická, stejně jako divák pozoruje místnost, dění v ní. To je vyprávěno pomalejším tempem, scény působí velmi krátce, chvíli jsme tam, o něco později jinde... krátkou dobu jsem si na tento styl vyprávění zvykal. Celý příběh dostává děsivou pointu až před titulky, takže divák má možnost sám hledat důvody toho všeho, což je z mého pohledu dobře. Snad jediná a velmi důležitá věc mi v něm chyběla (Sebastian/Daniel se dá ještě domyslet), změna názoru a vlastně naprostá rezignace Michaely. Náznaky jsou, ale myslím si, že takhle zásadní změna chtěla trochu víc. Tiché doteky se každopádně nevěnují jen tomu hlavnímu tématu, je z nich cítit víc, například takový střet takzvaného východu se západem, což zase zaujme, vůbec když je to dobře podáno. Na Yorgose Lanthimose jsem též myslel, možná inspirace a možná taky ne, Michala Hogenauera se ale rozhodně vyplatí sledovat. 75% (08.01.2020)

Žádné velké nadšení, no na druhou stranu ani zklamání, proběhlo to tak nějak tiše... Chápu záměr tvůrců, na co upozorňují a před čím varují, to kvituji. Nicméně zvolená forma pro mě nebyla trefou do černého a bohužel ani půvab Elišky Křenkové mě nepřesvědčil... Jeden zoufalý pláč v telefonní budce řízné drama holt neudělá... (08.03.2020)

Filmová výzva v karanténě - oblíbené herečky, Eliška Křenková. Elišku jsem si všiml a oblíbil už v Rafťácích a jejích následných menších rolích, takže mě nepřekvapuje její vzestupná tendence v herecké kariéře.... Rodinný film, Pustina, Všechno bude a nyní Tiché dotyky. Potvrdila, že utáhne film v hlavní roli. Film je to prazvláštní o prazvláštních lidech. Vždy si říkám, že už mě nic nepřekvapí. takové děsivé chování ve výchově dětí bohužel ale bude smutnou realitou. O to víc si cením, že takový film vůbec vznikl. Komorní, šedivý, s dusnou atmosférou. Navíc v tomto případě se můžeme hrdě bavit o evropském filmu, ten se v zahraničí určitě neztratí. (10.04.2020)