Režie:
Adam DubinKamera:
Eli AdlerHudba:
Paul BrillHrají:
James Hetfield, Brian Posehn (vypravěč), Lars Ulrich, Robert Trujillo, Kirk Hammett, Cliff Burton (a.z.), Tom Araya, Gary HoltRecenze (7)
Letos je to v podstatě 40 let, kdy se několik mladých týpků z Bay Area rozhodlo, že založí kapely, budou hrát a bavit lidi, protože je samotný to taky baví. To tenkrát ještě nikdo netušil, že (mimo jiné) vznikne tzv. velká čtyřka (Metallica, Megadeth, Slayer a Anthrax) a odpálí se zbrusu nová etapa metalové hudby, ze které to postupně plyne až dodnes. Pro fanoušky je tohle naprosto jasná záležitost (sám jsem měl tu čest vidět The Big Four na Sonisphere festivalu v roce 2010 - kurva, to to letí!), uvidíme hromadu dobových fotek, sem tam i nějaký to video a pak teda samozřejmě vyprávění a zážitky dnes už prošedivělých pardálů, kteří měli a mají tohle všechno na svědomí. Nicméně bych řekl, že je toho mluvení až moc, proto si dovolim jednu hvězdu skrouhnout dolů, nicméně pořád je to parádní záležitost! ()
Sice jde opět o mluvící hlavy, které vzpomínají, jak to tenkrát bylo a co se navyváděli alotrií, ale ty fotky a videa ze soukromých archivů jsou parádní. ()
Metalový dědové vzpomínají na mládí. ()
Také oldies memories na zakladanie kapiel v odbore thrash. V mojom rannom veku som začínal Metallicou a Anthraxom a ostávajú navždy v mojom srdci a ušiach tak ako v tomto dokumente spomínajú na dvoch zásadných ľudí čo dali osobitý štýl svojim kapelám. ()
Pomerne úzke zamerianie na trash metal v Bay Area napovedá, že dokument sa bude venovať veľkej štvorke, čiže Metallica, Megadeth, Slayer a Anthrax. No opak je pravdou, aj keď tieto kapely samozrejme tvoria nosnú 'páteř' rozprávania. Najviac priestoru je však venovanému Metallice, čo trošku sklamalo, keďže ich príbeh je známy skrz-naskrz. Rovnako, z lokálnej Bay Area sa im podarilo dostať do sveta takmer okamžite. Klobúk dole tvorcom ale za to, že pred kamery dostali všetkých členov, dokonca aj otca Cliffa Burtona. Hoc len na jeden záber. Veľa priestoru je venovaných Exodusu, čo potešilo asi najviac. Zástupcov Slayeru a Megadethu tiež uvidíme viackrát, no až tak veľa priestoru nedostali, čo je na škodu. Príjemné je spomínanie na už zosnulých, rovnako pohľad a dobové zábery na legendárne kluby, kde to celé vzniklo. ()