Jako v zrcadle

Už jsem to psal. Ingmar Bergman je ve světě filmu pojmem. V tomhle ohledu jsem ale filmovej barbar a Through a Glass Darkly je teprve třetím filmem co jsem od něho viděl(alespoň se mám pořád na co těšit a co objevovat). I zde Bergman divákovi předkládá silný drama. Tentokráte psychologický rozklad osobnosti trpící schizofrenií. Slabší 4hvězdy. (23.08.2023)

Ingmar Bergman prostě není pro každého, ale každým filmem dokazuje, jak moc dovedl o světě a o lidech přemýšlet. Je to skutečně silná výpověď o tom, co se v člověku děje, co člověk dělá, jak člověk přemýšlí. Přesto je to snímek těžko přístupný, což je dáno zaměřením jen na malou skupinu postav a jakousi neutěšeností. (12.04.2015)

Nebudu tenhle film s ničím srovnávat, ono to v podstatě ani nejde. V každém filmu se najde nějaký prvek, který nám cosi připomene. Je to jako s lidmi, také je možné, že v každém najdeme něco, co nám připomene někoho jiného nebo dokonce nás samotného. Tohle je originál a těžký originál. Sama si ho dávám stranou, protože ho chci vidět ještě jednou, abych mohla poodhalit další vrstvy, které jsou tam zcela jistě skryty. Sama ho považuji za silné, psychologické drama. Osamělý ostrov, kde se sejdou čtyři lidé, kde je každý sám sobě opuštěným ostrovem. Středobodem tohoto dramatu je psychicky nemocná Karin, ale nenechte se mýlit. Od ní mnohdy vychází myšlenky, které by nás samotné asi nenapadly, ale mají také svojí hloubku. " Výzva od kajda.l 2019" (07.01.2019)

Druhý "oskarový" snímek Ingmara Bergmana (další nominace za vlastní režisérův scénář) a první z těch, které natočil na ostrově Farö (který si později sám zvolil za své bydliště). Sevřený příběh s minimem postav, který se odehrává v jediné lokalitě v časovém úseku jednoho dne nabízí dramatický, fascinující pohled do vnitřního světa jeho čtyř hrdinů a který vrcholí krutou scénou Karinina setkání s Bohem. Kromě skvělé Nykvistovi kamery, hereckého mistrovství osvědčené dvojice Björnstrand - von Sydow (jimž Passgard zdatně sekunduje) a tradičně vybroušených Bergmanových dialogů byl pro mne největším zážitkem výkon Harriet Andersson, herečky s velkým H, která je zde ve ztvárnění trpícího lidského stvoření stejně strhující jako o jedenáct let později v "Šepotech a výkřicích" (25.11.2009)

Tato Bergmanova poloha mi sedí nejvíce, těžká a neopakovatelná atmosféra ostrova i starého domu, čtyři výborně vykreslené a ztvárněné postavy a jejich pocuchané vztahy, mrazivé okamžiky hraničící u Boha-pavouka až s noční můrou a hlavně, což mi u Bergmana často chybí - nepotlačované emoce, které každou chvíli zdrcujícím způsobem zaútočí, tedy ne odcizené postavy, uzavřené v neproniknutelné slupce, ale postavy zranitelné a zachycované v osamělém utrpení, kdy jakákoliv potřeba masky odpadá. Právě díky tomuto přístupu k látce a postavám si tohoto snímku v Bergmanově tvorbě tak cením a řadím ho vůbec k jeho nejsilnějším výpovědím, které v tomto případě stojí na jakémsi rozhraní jeho tvorby, kde se předchozí s následujícím střetlo v bodě mě nejvíce oslovujícím. (18.03.2010)