Vzpomínky na Afriku

Skvělý herecký výkon Meryl Streep se tak trochu ztrácí v rozvláčné režii a stylu vyprávění a příběhu, který mě tak trochu minul. Rozhodně by neškodilo film silně prostříhat, aby tak dostal větší spád, protože takhle jsem ke konci (rozuměj asi tak poslední hodinu) několikrát měla nutkání popojet vpřed... Nemůžu popírat objektivní kvality, kromě hereckých výkonů jde samozřejmě také o kameru, líbivou hudbu Johna Barryho (aneb ať žije reklama na kafe) a v neposlední řadě nádherné africké scenérie. Jenže tyhle věci můžeme najít i v lecjakém přídopisném dokumentu, radši bych si pustila National Geographic než se znova podívat na tenhle film. (01.02.2010)

Jestli je film, už něhož se v mém srdci předhání o první místo estetično s myšlenkou, tak je to tento. Nemůžu se na něj vynadívat, krásná krajina, propracované kostýmy Mileny Canonero, rekvizity.... vše ještě podtrženo překrásnou hudbou.... a v TO zasazen příběh ženy, která se - ač sňatkem aristokratka - sžila s exotickou zemí, domorodci i prací na plantáži. Postava Roberta Redforda, nespoutaného hrdého chlapa, to je další lahůdka. Miluju nejvíc dvě scény: když má Meryl od pušky zraněný ret, to gesto, které Robert udělá, a tu mohutnou jiskru, která přeskočí, a pak Meryl s hlínou v třesoucí se ruce .... nádherné. (26.07.2005)

Vzpomínky na Afriku částečně potvrzují autotematičnost filmů Sydneho Pollacka, jejichž žánr se mnohdy stává i ústředním tématem. V Tootsie vidíme herce Dustina Hoffmana převlečeného za ženu, jak hraje herce převlečeného za ženu. Ve Třech dnech Kondora hlavní hrdina pročítá stovky špionážních příběhů tak dlouho, až se stanou součástí jednoho z nich. Ve Vzpomínkách na Afriku sledujeme romantické drama, které operuje s emocemi natolik střízlivě, že spíš vypráví o romantickém dramatu, než by jím samo bylo. Navíc právě vyprávění příběhů je jedním z dominantních motivů. ___ Film je natočen jako vyprávění, které má de facto několik začátků a samo sebe si uvědomuje jako vyprávění podle pravidel, které lze porušovat. Vzpomínky na Afriku tak nejsou tradičním epickým příběhem, který by podal přesnou představu o životě skupiny lidí během delšího časového období, ale řadou za sebou jdoucích vzpomínek vypravěčky ve voice overu, která události cíleně vynechává, představa o čase je pro ni de facto irelevantní a pokud určité narativní prvky nepovažuje ze svého hlediska za dostatečně zajímavé, prostě je nesdělí. ___ Úmyslně zcizující efekt vyprávění ve vyprávění tak recipientovi umožňuje potenciální identifikaci s dokonale inscenovaným prostorem, nikoli však s postavami uvnitř něj. Právě tato zvláštní diskrepance mezi vyprávěným a zobrazovaným však ve spojení s výsadní pozicí prostoru jako dalšího hrdiny zaručuje Vzpomínkám takřka nezaměnitelné postavení v žánru exoticko-romantické epiky. Fakt, že romantický motiv je sice dominantou hrdinčina vyprávění, ale ne filmu samotného, umožňuje přenášení významů na jiné prvky (modifikace organizace prostoru, vztahů mezi postavami, reakcí na tytéž podněty atp.). ___ Vzpomínky na Afriku jsou tak přes víceméně banální zápletku (hrdinka se v rámci „sňatku z rozumu“ provdá do Afriky, s manželem se rozejde a zamiluje se do charismatického lovce, který je však příliš svobodomyslný pro trvalejší vztah) mnohovrstevnatým filmem, který implicitně sděluje mnohem více, než se na první pohled zdá. Navíc věrohodně a bez příkras zachycuje ztrátu nevinnosti Afriky s příchodem západních kolonialistů počátkem dvacátého století, ačkoli nepříjemné informace podává spíše okrajově a ani na okamžik citově nevydírá. Ostatně motiv popření všední každodennosti na úkor eskapického vyprávění příběhů je dalším z těch, který z osudů postav nakonec proniknou do struktury filmu, jenž kromě důmyslného narativního systému nabízí i jedno z nejvíce fascinujících zachycení podoby afrického kontinentu na plátně. Bez kýčovitých zjednodušení, prostě jen nádhernou, divokou a nezkrotnou zároveň, rámovanou v dlouhých panoramatických záběrech a s táhlými tóny podmanivé hudby Johna Barryho v pozadí. (20.01.2008)

Nádherný, úchvatný film o ženě, která se v roce 1914 přistěhovala do afrického státu Kenya a žila zde na farmě. Příběh velké lásky, nádhernou kamerou snímaná příroda, fantastická hudba Johna Barryho a několik nezapomenutelných scén (například útok lvů, meditace u ohně o smyslu manželství, lvi na planině...). To všechno vám zůstane na dlouho v paměti . Hlavně ovšem pocit, který se ani moc nedá popsat. Vynikající výkon Meryl Streep a Roberta Redforda. U tohohle snímku se Akademie opravdu nespletla. (25.03.2003)

Navenek klasický hollywoodský velkofilm postavený na jednoduché milostné zápletce, dvou hvězdách a nádherných záběrech krajiny. Z vypravěčského hlediska jde ale zároveň o nebývalé důsledné naplnění českého názvu - o přiznaně útržkovitý výběr subjektivně rámovaných okamžiků. Tato vyprávěcí struktura Lumetovi umožnila vystavět film jako řadu velkých scén, vzpomínek, které protagonistce nejsilněji utkvěly v paměti. Vzniká dojem, že vyprávění je poměrně volně vedeno Blixenovou, nikoli tvůrcem, který by chtěl naše emoce navádět určitým směrem. Vzpomínky se díky tomu vyhýbají melodramatickému sentimentu a zároveň se jim daří zprostředkovat dojem přirozeného koloběhu života, který také nesměřuje předem vytyčenou trasou, ale v němž se prostě občas něco přihodí (mistrem tohoto typu vyprávění je Terrence Malick). Film přitom v žádném případě není chladný. Málokdy v dějinách kinematografie mezi herci tak bezchybně fungovala ona tajuplná "chemie." Streepová a Redford k sobě zkrátka patří a sledovat jejich společné scény je podobnou radostí jako se opájet záběry africké divočiny. Kdyby šlo o jediné vzpomínky na Afriku, které kdy budu mít, nelitoval bych. 85% Zajímavé komentáře: Douglas, pshimi, berg.12, Faidra, Tommy987, Grafito, jatamansi, FilmFan24 (03.12.2006)