Dcera

Pokud se o pověst českého filmu v zahraničí musí starat kupříkladu slovinský režisér či právě v tomto případě tádžická filmařka, je to docela špatná (a smutná) vizitka pro domácí tvůrce…na druhou stranu ale také výtečná (a podle všeho i zcela zasloužená) reklama pro pražskou FAMU. Daria Kashcheeva mě navzdory všeobecně výbornému přijetí (které jsem bral raději s velkou rezervou) velmi mile překvapila. Nečekal jsem, že by mohla natočit až tak kvalitní studentský, krátkometrážní animák. Sebejistý, perfektně technicky zpracovaný (kamera, střih, zvuk hudba, samotná „živost“ animace…vše na vysoké úrovni), a přitom nijak ošizený na příběhu či emocích (film je smutný a dojemný, ale zde pouze v tom kladném slova smyslu). A skoro až odvážná absence jakéhokoliv mluveného slova v tomto případě vůbec nevadí, možná je dokonce ku prospěchu věci. Vytkl bych jedině zbytečně dlouhý poslední záběr, ovšem jinak obrovská spokojenost, a po opakovaných projekcích (jimiž účinek Dcery neslábne, ale sílí) dávám zasloužených 5*. (01.03.2020)

Film upředený z autorčiných vzpomínek na dětství sugestivně vystihuje pocity ženy bojující se sebepřijetím poté, co byla odmítnuta vlastním otcem. Hrdinové krátkého intimního dramatu sice jedinkrát nepromluví, ale přesto díky jemné psychologické odstíněnosti jednotlivých situací tušíme, co zůstává nevyřčené, co se vznáší v tichu a prázdnotě, která je obklopuje. Bezprostřední paradokumentární syrovost, navozená neklidnou ruční kamerou, rychlými švenky či přeostřováním mezi různými plány obrazu, je zjemňována hladkými, výtvarně podmanivými přechody mezi snem a skutečností, minulostí a přítomností. Sjednocujícím principem za oběma stylistickými polohami je snaha o vtažení diváka. Identifikaci s postavami napomáhá vedle emociální uvěřitelnosti také vrstevnatá zvuková stopa. Kromě konceptu, který Dcera důsledně naplňuje, je neobyčejně smělá také upřímnost, s jakou režisérka vyjadřuje úzkost z promeškání poslední příležitosti udělat to, co považujeme za správné. 90% (19.12.2019)

Asi toho není moc, co dodat. Neuvěřitelná řemeslná a poctivá práce snad v každém ohledu, co se tady graficky dá vidět. Kamera sice nejednou má epileptický záchvat, ale beru, že to je součástí triku. Opět je otázkou věc příběhu a rozuzlení. To totiž je jedna velká subjektivní otázka a jedno velké být či nebýt. V tomhle jsem zcela mimo. Nové a amatérské věci jsou neuvěřitelně chaotické a lyrické, že člověk moc neví, proč existují. Zde je obrovskou výhodou dokonalé provedení. (13.01.2020)

-4* Trvalo to, ale přece jsem se přes dafilms.com dostal k českému želízku v ohni na loňských animovaných Oskarech. Sice ona se k sošce nakonec nedostala, ale po mém srovnání s ostatními adepty si ji zasloužila. Zpracování je originální a je mi záhadou, jak se dá do loutek vložit tolik živého. Jinak jde o obyčejný lidský příběh, který je plný emocí, avšak na mě nepůsobily přehnaně. Věřím, že další snímek autorky už bude mít větší štěstí. Už teď beru za úspěch zdejší vysoké a určitě zasloužené hodnocení. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 2 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 0/// ART: 1 /// STYL: 3 /// CASTING: X (3*MAX) ] (31.05.2020)

Provedení je perfektní, svrchovaný autorský rukopis, který proniká všemi složkami díla (autorka se propsala jak do podoby loutek, tak do jejich animace a sama je i snímala; zvlášť ty pohyby očí, jimiž postavy vyjadřují úzkost, váhavost, zklamání, očekávání ad. jsou fascinující, stejně jako formálně a strukturně hrubé, přesto neskutečně emočně jemné a dojemné je ztvárnění obličeje i rukou, obzvlášť v kontrastu k jemnému zachycení struktury látky aktovky, džínoviny a švů oblečení atd.; a pak ta nervní kamera, snímání zezadu, odcházení a utíkání od kamery, fascinující vystižení jak stavů mysli postav, včetně propadů a paniky, tak zkoumavého utkvívání kamery, která k nim proniká), téma silné a bytostně známé každému, kdo přirozeně touží po přijetí, napojeném vnímání a úlevném sdílení, po společném překonávání pocitu izolovanosti, nota bene u vlastního rodiče, a vyjádření emocí přiléhavé a věrohodné. Snad jen ta metafora s ptáčkem vylétajícím z dlaní je příliš otřepaná. Některé symboly (jak to vystihl Eco: růže je růže je růže) by se prostě užívat neměly, a zvlášť ne jako uzavření příběhu. *** Obzvlášť silně a jako součást příběhu i jako klíč k porozumění tomu, co znamenal, pak vyzní i prosté věnování, zvláště ten druhý řádek, který se objeví o nezbytnou vteřinu posečkání později. *~ (27.08.2020)