Hra bez pravidel

Kriminálky a detektivky jóo, ty jsme uměli. To byl taky jeden z důvodů, proč mě tenhle film hned ze začátku zaujal. Začátek je totiž naprosto skvělý a ta loupež nemá chybu. Je to snad dokonce i jedna z nejlépe natočených loupeží, co jsem u české kriminálky kdy viděl. Bez soucitu, bez emocí. Ty se začínají rodit až v průběhu filmu a film už upadá do takového toho pohodového stereotypu. A jelikož je délkou normální, dá se to přežít. Závěr za to rozhodně stojí. (03.10.2012)

Zabili Frantu Šťastnýho! Parchanti! Teda skoro. Ale kdyby bývalý referent Málek svoje poznatky rovnou předal Veřejné Bezpečnosti, nepřišel by Franta o Irsko a slečna o život. Jinak film je to moc pěkný a je také, přestože jeho děj místy vykazuje povážlivé determinační mezery (rovněž jednání aktérů nedává vždy dobrý smysl), výborně zkomponován: uloupený poklad je od samého začátku až do konce prokletím všech různých postav kolem něj, přičemž různorodě a velmi dobře je sestaven soubor těchto postav, včetně těch, které se k pokladu jen nachomejtly, ať už podléhají jeho pokušení, nebo jednají na základě jiných motivací; ostatně i fakt, že zde pátrá bývalý kriminalista na vlastní pěst (aniž se dozvíme, za jakým účelem), není v podstatě ničím jiným, než jednou částí onoho rozrůznění "souboru". Proto také přijímáme všechny ty permanentní zvraty (směrem k závěru stále rychlejší), málo pravděpodobná jednání i např. fakt, že ostřílený a nebezpečný zločinec se pokaždé (3x!), když jde na někoho s bouchačkou, nechá odzbrojit, jako integrální prvky vyprávění, totiž toho, co se děje s lidmi v gravitační sféře uloupeného zlata. Nepřehlédnutelné jsou průniky filmového příběhu do reálného světa: Není to jen roztomilá kuriozita v osobě legendárního závodníka, ale i působivý úvod filmu, během nějž loupež probíhá "zevnitřně" dokumentárně hodnotných záběrů z výšky na Václavské náměstí a okolí. Velmi solidní pojetí jednotlivých postav je podpořeno jejich hereckým ztvárněním: vyzdvihnout lze každého (i každou) zvlášť; za sebe jmenuji Adamíru, jehož sledovat hrát je prostě rozkoš, ale také jen na začátku se účastnícího mladého Třísku, který umí stejně dobře zahrát živýho i mrtvýho. Zaznamenání si zaslouží i Bukového hudba; při poslechu závěrečného motivu se ukazuje, že rif z It´s a Beautiful Day od Bombay Calling nebude jedinou vykrádačkou, na níž Deep Puple roku 1969 postaví svou slavnou skladbu Child in Time. (13.11.2020)

Ojedinělý počin v československé kinematografii - akční kriminálka, která se povedla. Název přesně vystihuje podstatu příběhu. Nejsou tu hodní a zlí, jsou tu lidi. Téměř u nikoho si nemůžeme být jisti, jestli v tom taky nejede. Navíc je tu skvěle vyvážena akce s psychologickým rozborem (přeževších) postav. Závěr je navíc taky netradiční, ale rozhodně to není jediné klišé, kterému se tvůrci zdatně vyhli. Určitě jedna z nejlepších českých kriminálek. (15.01.2007)

Jindřich Polák předvádí, co musel jeden v šedesátých letech podnikat, když chtěl být bohatý jako Pan Tau. Hned v úvodu, kdy se příslušník bezpečnosti Málek dostane ve střetu s grázlem Jana Třísky do průšvihu, divák pochopí, že karty jsou rozdávány tentokrát poctivě a zaděláno je na československou verzi čehosi od Jean-Pierre Melvilla. Příběh na rozdíl o jiných českých kriminálek, na něž se dá dodnes s potěšení čučet při nedělních odpolednách, není jako ta bílá čára uprostřed silnice, do karet není vidět ani hlavním postavám a dokonce schází dobově obvyklá adorace fízlů. O to více zamrzí, že dojem z filmu sráží dolů bota, které se šlo snadno vyhnout. Svatopuk Matyáš v roli Málka je sice typově přesný, ale v hlavní roli netáhne, což je cítit v každém okamžiku, kdy se ocitá na plátně tváří v tvář jiné herecky váhové kategorii - Jiřímu Adamírovi, Josefu Bláhovi, o Menšíkovi nemluvě. Potěší, ale zamrzí. (02.01.2018)

Asi nebudu jediný, komu film připomněl klasické francouzské kriminálky. Evokuje je nejen hudba, ale i střih a syrová atmosféra. Přidejte k tomu rychlé tempo vyprávění a nesmlouvavý scénář, a je jasné, že se Hra bez pravidel z naší dobové produkce vymyká. Příběh se neobtěžuje s přílišnou útlocitností k postavám a bohužel ani s logikou. Zvlášť závěr vše přehrotil do takové míry, až jsem čekal, že Jindřich Polák na konci postřílí i filmový štáb. To je ovšem jediná vada na kráse jinak skvělého snímku. Pochválím ještě výborného Jiřího Adamíru, velice slušného Svatopluka Matyáše a nádherné slečny. (12.11.2020)