poster

Šepoty a výkřiky

  • Švédsko

    Viskningar och rop

  • anglický

    Cries and Whispers

  • Slovensko

    Šepoty a výkriky

Drama

Švédsko, 1972, 91 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Mahalik
    *****

    Pár šeptonosných tvorů na cestě tichem, příležitostně vykřikující jméno Ladislav Klíma. Sternenhoch se ujmul chlastu poté, co se vykálel své ženě do obličeje, duševně řval. Bergmanovy holky se uzavřely v načervanelém, psychedelickém koutě zámku a málem je to stálo krk, protože přítomnost mrtvé sestry je nabádala ke zpytování svědomí a následnýmu útěku do reality. Faktem je, že to bylo snad poprvé, co mi má tělesná schránka přišla jako nicotná verze té původní. Stupňující se atmosféra, řev, bolest a já. Chtěl jsem rozepnout zip, který vede od srdce k mozku, marně. Bergman nejsilnější, kurevsky obrazotvorný. Absolutní výpověď o samotě, která mi přivodila šok a trpitelský výraz, který se nezadal s nikým menším, než právě se Sternenhochem! Bravo!(3.4.2010)

  • Rimsy
    *****

    Ano, opět nevím, co napsat, ale prostě musím. K začátku filmu jsem přistupoval trochu ospale, což vedlo k mírnému klimbání, ale jakmile jsem se dostal trochu pod povrch, nespustil jsem z tohoto majstrštyku oči. Nebudu nijak rozebírat stylizaci do červené, kterou tady každý opěvuje, protože je mi to úplně jedno. Tohle je film o vztazích a psychice a krvavě vypadající střihy jsou cool a je to pro leckoho vizuální oživení, ale jestli si z filmu někdo odnese jenom todle, tak potěš pánbůh... Nebudu nic prozrazovat, každý si ty symboly musí rozluštit sám a k jednotlivým "medailonkům" postav, které nakonec nejsou tím, čím se zdají být (ha, až twinpeaksovská fráze), si také musíte najít cestu podle svého. Teď mě tak napadá, že poslední věta dělá z celého komentu jen bezmyšlenkovité a pseudointelektuální blábolení a působí dojmem, že vlastně vůbec nemám ponětí, o čem to tu plácám. Na to můžu říct jen jednu věc - doporučuji. Podívejte se na to a budete blábolit taky. Je totiž hodně těžké něco takového verbálně či literárně uchopit, přestože vnitřně to chápete. Však víte, co myslim. Jenom musím dodat, že tohle je moje prvotní seznámení s Bergmanem, takže jestli se jedná o slabý odvar jeho jiných děl, tak příště asi umřu... 95%.(31.1.2008)

  • poz3n
    **

    "Jsi už velkej kluk, tak by sis nějakýho toho Bergmana dát mohl." Sám sebe jsem povzbudil a s vidinou pouhých 90 minut jsem toho Bergmana pustil. Neříkám, že jsem ve výsledku umíral nudou, to opravdu ne. Má to zajímavou atmosféru a v mnoha momentech jsem vnímal inspiraci ruským literárním realismem (a to já rád). Na druhou stranu jsem však nedokázal necítit určitou pózu podobenství, která čiší především z těch střihových přechodů na tváře hlavních hrdinek, což celému zážitku v mých očích dodávalo na takové umělecké prkenosti, kterou jsem nedokázal přijmout jako zcela upřímnou. Chápu, že high class umění takhle mnohdy prostě vypadá a kinematografie není výjimkou. První setkání s Bergmanem tedy nepovažuji za úplný debakl, ale cestu si k němu budu určitě muset hledat dál. 4/10(12.8.2017)

  • troufalka
    *****

    Až dosud jsem měla Bergmana zažitého jako mistra černobílých snímků. Od prvních záběrů není pchyb, že Bergman je prostě mistrem filmařského umění, ať už pracuje s čímkoliv. Titulky předznamenávají dvě základní barvy - červenou a bílou. Červenou lze chápat jako barvu vášně, ale i bolesti a utrpení. Bílá znázorňuje většinou nevinnost a vykoupení, ale lze jí vnímat i jako absenci barevnosti, tedy jako něco všedního a mdlého. Snímek odhaluje podivnou rodinnou sešlost. Sestry, které k sobě nemají zrovna vřelé vztahy se scházejí, protože jedna z nich umírá. Bergman dokáže pracovat s emocemi, dávkuje nám je postupně, odhaluje ženské vnitro všech zúčastněných. Nabízí nám půvabné obrazy, které by se daly souhrně označit jako starosvětské. Ozvývá se romatická klavírní hudba, sestry usedají k lůžku, předčítají knihu, na stole jsou ve vázách růže. Zatímco salón je vyreslen v ostrých kontrastních barvách, venkovní idylické scény oděl Bergman do měkkých žlutozelených tónů. Objevují se paralely v jednání matky a Agnes ve vzpomínách a mezi sestrami Karin a Marií v současnosti. Dlaň na tváři jako znamení blízkosti najdeme ve snímku poměrně často, má ale pokaždé jiné zabervení. Film je obsazený Bergmanovými dvorními dámami, drobná hnutí mysli nejsou v dialozích, ale projevují se často jen nepatrnou mimikou ve tváři nebo v jemných gestech. Komplikované vztahy nemají sestry pouze mezi sebou, svoje bolesti prožívají i v nelehkých partnerských vztazích. Celý příběh začíná i končí nad deníkem nemocné Agnes, začíná i končí nikoliv sevřený v nepropustných zdech, ale v otevřeném prostoru vlídné zahrady.(4.2.2015)

  • nascendi
    **

    Dlho som otáľal s pozretím si tohto filmu. Aj tak mi to nepomohlo a musím, aj keď nerád, dať iba dve hviezdičky. Nerozumel som mu, nedokázal som sa vcítiť do deja, ani do postáv a tak zostalo iba herecké majstrovstvo a kúzlenie s farbami. Pripúšťam, že je mnoho divákov, ktorých film zaujal a nadchol, ale ja som na ČSFD za seba a nie za nejakú lobistickú skupinu. Preto iba dve.(6.10.2016)

  • - Ingmar Bergman snímek natočil za své peníze. (Terva)

  • - Film získal v roce 1973 nejvyšší ocenění Švédského filmového ústavu a cenu Nejvyšší technické komise na Filmovém festivalu v Cannes. (Lynette)