Šepoty a výkřiky

Jednoduchá myšlenka v enormně účinném a palčivém podání, jak to uměl opravdu jen Bergman. Retrospektivní forma umocňuje psychologický náčrt postav a brilantní herečky skoro nepotřebují mluvit, aby nám sdělily výchozí myšlenky nebo symbolickou hodnotu scény. Vzhledem k dopředu odhadnutelné pointě, o níž vypovídá v podstatě celý film, nelze řadit Šepoty a výkřiky na vrchol režisérovy obsáhlé tvorby, ale v neomezeném vyjadřovacím světě kinematografie si stále zaslouží své výsadní a důležité postavení... (17.02.2016)

Bergman a nuda? Nerozumiem. Nuda preto, že sú tam dlhé scény? Zlaté časy starého dobrého euro filmu, keď nedostižným kvalitatívnym vrcholom ešte nebola reklama na Kinder Bueno (strih po 1 alebo 2 sekundách)! Alebo nuda preto, že autora priťahujú tak šialene triviálne témy? Tie sa ale týkajú každého z nás. Alebo preto, že slovutný pán režisér volí neprimerané prostriedky na zvládnutie látky? Extrémne citové prežitky kombinuje s divadelne chutiacim minimalizmom, čo mi pripadá celkom zmysluplné a v konečnom výraze mimoriadne strhujúce. Obdobnú kvalitu v rámci spracovávanej tematiky dosiahol snáď jedine Nór Edvard Munch (viaceré obrazy na tému pozostalých v tiesnivom interiéri so zosnulým, najmä obraz s malým dievčatkom a mŕtvou matkou). Keď už som pri severskej maľbe, niektoré interiéry zarážajúco pripomínajú zlovestné (alebo snáď hrobovo pokojné či mrtvolne tiché?) komnaty, aké maľoval Dán Wilhelm Hammershoi. Bergman nie je hysterický. Dobre si uvedomuje, že komorné spracovanie emocionálne jednoznačného sujetu si vyžaduje primerane agresívnu stratégiu (to aby prebudil všetkých šťastne zombifikujúcich neo-biedermeierovských spoluobčanov). Harriet Anderssonová reve z plných pľúc tak strašne ako Diora Baird z "Texaského masakru: Počiatok". Prekáža porovnanie s tzv. subkultúrou? Ale veď Bergman sám vedome narába (možno v neuvedomelej nadväznosti na severský magický realizmus - Gosta Berling od Selmy Lagerlofovej) s hororom - nie s prvkami hororu, s hororom. Sinavá mŕtvola sa zúfalo dožaduje kúska lásky (Ingrid Thulin: "Ale veď sa už rozkladá!"). To je tak obludné a dojímavé zároveň, že v divákovi pulzujú emócie všetkými smermi. A vracajú sa okysličené. Dokonalá transfúzia. Pán Bergman nehysterčí, proste si len robí svoju prácu. Ako najlepšie vie. Škoda len, že ľudia s obľubou zvyknú nepočúvať nielen šepoty, ale i výkriky a artikulujú bez toho, aby niečo povedali. Ibsen, Čechov a možno i Romero :-) by dali 5. (03.07.2008)

Tu sa tiež Bergman nezaprel, vo filme je plno výčitiek, spomienok na minulosť aj psychologického snímania postáv. Ale postavy sa často chovali nezmyselne a bez života, bez iskry, že ma to až unavovalo a asi v dvoch prípadoch aj rozčuľovalo. Je tu znázornené zúfalstvo, bezmocnosť pomôcť milovanému človeku aj keď tá osoba zomrie a už ju nič nebolí, začne bolesť u tých najbližších a tie všetky emócie vie Bergman užasne zachytiť na filmové plátno, ale u neho je to už len štandard. Vo filme nebola skoro vobec hudba a v niektorých scénach sa veľmi pýtala a naozaj tu dosť chýbala. Tu pán režisér išiel až do krajnosti, chcel šokovať a to sa mu v dvoch prípadoch aj podarilo. (26.07.2015)

Pokiaľ Vám pripadajú siedma pečat alebo hanba ako silné depky, asi ste nevideli šepoty a výkriky. Sonda do ženských duší, ktoré trávia pokope čas v jednom dome s kdovie prečo červenou farbou všade naokolo. Asi najťažší Bergmanov film (ktorý som videl), ktorý je našťastie kratší, ako by jeho divák očakával, takže sa dá bez problémov dopozerať, aj keď Vás nezaujme, čo sa môže lahko stať. VIDENÉ ZNOVA: Pri druhom kole Bergmanových filmov (či už videných alebo nevidených) si uvedomujem, aké sú jeho ťažké artfilmy divácky atraktívne. Reálnych 90 minút jeho filmu znamená pocitovú tri štvrte hodinku. Je to tým, že dokáže zaujať mizanscénou a dynamikou sekvencie aj bez prvoplánovo zaujímavého deja. V šepotoch a výkrikoch sa bavíte nad premýšlaním o zmysle dvoch vínových pohárov pred hlavnými predstaviteľkami, jedným plným, jedným prázdnym, nad stavbou pasáží, ktoré predstavujú jednotlivo hlavné postavy začínajúce záberom na jednu polovicu ich tváre a končiacu záberom na tú druhú. Nad porovnávaním ich vzťahu k umierajúcej sestre a ich príčinách, ktoré môžu byť hlbšie, ako sa na prvý pohľad zdá a nad farebnosťou kompozícií. Takže ak ma nabudúce bude nudiť nejaký súčasný artfilm, tak ho vypnem, režisér je totiž neschopný amatér. P.S.: Liv Ullmann je najkrajšia Švédka, na akú si momentálne spomínam. (09.08.2009)

S tímto vynikajícím tvůrcem jsem se seznámila právě prostřednictvím tohoto díla a jako přivítání do jeho filmové říše ho považuji za nadprůměrné. Komorní drama, které nám umožní nahlédnout do niter tří sester, stavů jejich duší, zobrazuje jejich odlišné vnímání, řešení situací a reakce. Na první pohled nedotknutelné, bezchybné a nezranitelné, ale opak je pravdou. Jedna trpící smrtelnou nemocí, druhá se vyrovnává ze smrti dcery, třetí je ve spárech egoistického manžela. Jak jen mohou tak křehká stvoření čelit takovým ranám osudu? Kde se v nich bere síla? Snímáno velmi zblízka, tudíž jsou jejich tváře takřka pod drobnohledem, což nám zobrazuje mimiku dam a takto i autentičnost, která nám osvětluje a otevírá jejich temnou komůrku uvnitř. Vše prozradí pohled do očí… Výborná práce kamery zaměřena na symbolické drobnosti, všude převládá červená barva, která sama představuje takovou agresivitu a naléhavost. Ze strany sester vyzařuje jistý druh lhostejnosti vůči nemocné, označila bych to spíše jako rezignaci, což je jakási obrana proti všem hrůzám a plnému vnímání okolního světa. Jelikož ženy jsou mnohem citlivější než muži, dotýkají se jich bolestivé záchvaty nemocné sestry ohromným způsobem. Postupem času jsme svědky odkrytí zábran a rozhrnutí vztahu nemocné se služkou Anou. Nakonec dojde k očekávanému, přičemž se nám naskytne jiný pohled na charaktery dvou zbylých žen a jejich odlišné vyrovnání se. Zrcadlo doby, vězení v přepychu, snůška lží a přetvářky, stereotyp a únava ze života. Ke konci dochází k jakémusi uvědomění, procitání, dostanou se k jakémusi vývoji a pomalému sblížení se. (28.03.2008)