Afrikou na pionýru

Je to fantastický dokument, který opravdu stojí za to vidět! Touhle jedinou větou bych nadšeně shrnul originální slovenskou roadmovie, která se možná překvapivě, ale rozhodně zaslouženě dostala do kin. Bylo to sice v době vypuknutí koronavirové pandemie, takže málokdo se na film dostal, ale jeho rychlé zařazení do videotéky bylo šťastným krokem. Přesto se film možná ještě nyní do kin vrátí. Režisér a scénárista Marek Slobodnik, který se dobrodružné 5členné výpravy na starých motocyklech značky Jawa Pionýr zúčastnil, má po celou dobu ohromný smysl pro autenticitu, pestrý výběr scén, humorné, ale i vážné příběhy na cestě – to vše, ale mnohem více je za 100minutovým celovečerním filmem. Vyrazit z Považské Bystrice s cílem dojet až na nejzazší jižní bod afrického kontinentu – toť cíl, který si Marek a spol. stanovili. Možná, že to znělo na začátku ohromně bláznivě, ale všech 5 kamarádů vyráží s důkladně naloženými pionýry na odvážnou cestu a za měsíc dojíždějí do první africké země, prosluněného Egypta. Přichází první úředničení, přečkávají dva dny před egyptskou celnicí, aby dostali originální arabsky psané SPZky a mohli pokračovat. Při sledování průjezdu této arabské země jsem si připomněl svůj dvouletý pobyt v Alžírsku před mnoha lety – přehnané papírování, ochranný konvoj jako pěst na oko, ještě že kluci evidentně uměli arabsky (!); to v další zemi, Súdánu nebojují s celníky, ale hlavně s dotěrnými mouchami, krutým suchem a nedostatkem benzínu v Núbijské poušti. Na jednom úseku až 200km nenaleznete žádnou benzínku, a tak jste odkázáni na pomoc místních, kteří si za pomoc nechají slušně zaplatit. Je úžasné, že výpravě vždy jakýmsi osudovým dotykem pomáhala štěstěna – vždy se objevuje nějaký zachránce, tady je třeba zavedli k vybouranému náklaďáku s potravinami, takže Marek a ostatní žízní netrpěli. To by možná bylo horší než chybějící palivo. To se jim i později dostává od amerického cestovatele, také motorkáře, a protože si kolegové na kolech pomáhají, můžou chlapi vyrazit dále. Jejich úsilí je odměněno návštěvou nubijských pyramid, ze kterých si dokonce vyzkoušejí seskočit paraglidingem. Nebo to bylo až někde za nimi? Někde je v dokumentu těžké rozpoznat detaily, ale o ně jde až v druhém plánu. Rozhodující je moment překvapení, nevíte, co přijde, a to si asi výprava užila do sytosti. Nebyly to jen časté opravy motorek, s tím asi počítali, protože si vezli docela velké množství náhradních dílů, ale třeba vydatný déšť v Etiopii, kde potkávají mj. uprchlíky ze Somálska, první zranění – Martinovo zanícené lýtko, které jim stížilo pokračování -, přičemž se už ocitli v Keni, mohli však již oslavit asfaltový povrch anebo se potkat s krajanem, slovenských knězem Ivanem, který zasvětil život humanitární činnosti a místní charitě. Přichází Tanzanie – další svébytná země v jihovýchodní Africe, o které možná jen čteme v dobrodružně-romantických románech typu „Bílá Masajka“, ale tady Marek s partou musejí drsně platit Masajům za své focení. Mimochodem k focení: zajímalo by mne, jestli se všichni nechali tak hezky fotit bez problémů, jak je ve snímku poměrně jasně viděno. Anebo byli vybráni jen ti bezproblémoví? Nemyslím si, že všichni Afričané se rádi fotí a zadarmo, ale pokud měli chlapi štěstí, tak jim to moc přeji. Plejáda postaviček – jedním z vrcholů ještě v Keni byl záběr na černocha, který kouřil pět cigaret najednou, dokonce mu jedna čouhala z nosu! Od arabských kukučů přes ona typová černošská děcka se svítivými zuby v Etiopii nebo v Malawi, masajské nazdobené „dámy“ až po hippiesácky vypadající obyvatele JAR na konci, dokazuje film onu neuvěřitelnou rozmanitost, co se týče charakterů. Marek ale umí skvěle zobrazit i tu velikost africké přírody, o které jen slyšíme od známých: výprava projíždí pod „střechou Afriky“, slovutným Kilimandžárem, národní tanzanské parky – tam naši „pionýristé“ nesměli vjet na motorkách, ale pouze ve vypůjčeném autě – se spoustou přenádherných obrazů žiraf, osvěžující „Opičí záliv“ (nebo Monkey Bay jak bylo originálně napsáno) na břehu jezera Malawi. Jakoby z jedné země a kontrastu přejeli do dalšího, po písku přichází konečně osvěžení a na metě ujetých 10 000km se výpravě dostává symbolických odměn na cestě: potkávají krajany ze Slovenska a i cestovatele z Čech. V jednom dni zažívají několik setkání. Že to není možné? Začínám věřit, že Marek a spol. měli strážné anděly a svoje odhodlání posvěcené. A to ještě netušili, co je dále čeká. V Malawi stojí za zmínku zajímavé setkání s postarším, bodrým Henrym, který studoval vodní inženýrství v Anglii, kde ale nezůstal, vrátil se domů, ke své ženě, se kterou oslavil v dokumentu zlatou svatbu a těšil se prožít svůj sen: zřídit v zemi vzdělávací centrum, na místo drahých nebo chybějících škol. Mosambik přináší výpravě snad nejsilnější okamžiky: nejdříve relaxační pobyt v „ráji na Zemi“, jak nazvali kluci mosambické pláže. Nedotknutelné, panensky čisté působí i takhle z obrazovky a já jen osobně lituji, že jsem se jako portugalista za svých studií do této bývalé portugalsky mluvící kolonie nemohl podívat. Mohl bych se opravdu kochat, a to nejen plážemi na pobřeží Indického oceánu, ale třeba i profesionálními sběrači kokosů – ti jsou krásně vyobrazeni, jak šplhají po stromě, doporučuji shlédnout! Jenže po tomhle krásném odpočinku přichází drsné zjištění: Marek rejža a druhý Marek mají malárii! Je to opravdu drama a když oba leželi v tamní nemocnici, skoro bez života, nedutali jsme s manželkou před obrazovkou, jak to vůbec dopadne. Jak jsem zmínil, Markové museli mít i tady strážného anděla, neboť se zjevila pečovatelka Ester, která se o ně starala a po 10 dnech mohli opustit nemocnici ve zdraví. Neskutečné! Po 133 dnech a ujetých 14 700km přijíždějí Marek Slobodník, Marek Duranský, Martin Kochanik, Milan a Ondrej Hurárovi do cíle: na Střelkový mys! Místo, kde se střetávají dva oceány: Atlantický a Indický. Místo, kde padají všechny hranice. Je tady skutečně silný závěr: pěnivé burácivé vlny se tříští o útesy, nad kterými můžete sedět a meditovat o svém bytí. O něm a o svobodě, kterou si všichni zasloužíme. Jak jim trefně říká místní domorodec, se kterým sedí v kruhu:“ tady se spojuje Oceán, který rozdělují pouze lidé. Jen lidé ho rozdělili na Atlantik a Indický, on je ale jen JEDEN. Ne, nikdy se nerozdělujte“. Úžasný závěr s dovětkem o svobodě, která je nám vlastní, stačí si ji jen vzít, protože ji máme před sebou. Je to jen na nás. Svobody je pro všechny. Fascinující dobrodružství této slovenské výpravy bude možné stále vidět v kinech, v mimoňském kině to bylo možné už na konci května. Všem, co to zmeškali, doporučuji videotéku o2 anebo jiný zdroj, dokumentární roadmovie Afrikou na pionýru totiž opravdu stojí za to! (13.05.2020) (méně) (více)