poster

Daleko od Reykjavíku

  • Island

    Héraðið

  • Dánsko

    Mælkekrigen

  • Německo

    Milchkrieg in Dalsmynni

  • Francie

    Mjólk, La guerre du lait

  • Francie

    Mjölk : la guerre du lait

  • angličtina

    The County

  • Slovensko

    Ďaleko od Reykjavíku

Drama / Komedie

Island / Dánsko / Německo / Francie, 2019, 92 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • kolemjdouc
    *****

    připomělo mi to film Žena na válečné stezce.Těžký život lidi v poměrně nehostinném, skalnatém území.Kde lidé jen těžce vydobývají kousek pole ,silnice.Lidé chodí navlečení ve vaťákách,protože tam je neustále chladno.To není Německo ale Island! Konec se dal tušit .Ta ženská to nemohla sama zvládnout .Takže vykukům aspoň pořádně zavařila.A ostatním otevřela oči a dodala odvahu.(27.12.2020)

  • SimpanzJi
    **

    Divák sleduje příběh z malého hospodářství v malé vesnici na severu Islandu. Selka Inge, která se se svým manželem na statku jen tak uživí, musí čelit nečekaným událostem poté, co její manžel tragicky umírá při dopravní nehodě. Ocitá se v dluzích, a ještě k tomu jí za zády stále stojí místní družstvo, kterého je členem a musí mu prodávat všechny své výrobky, i kdyby je jinde prodala za mnohem lepší peníze. Když se dozví, že s manželovou smrtí má něco společného právě šéf družstva, rozhodne se jednat a vzít osud do vlastních rukou. Bohužel se tak ale rozhoduje až zhruba v šedesáté minutě filmu, čímž se předchozích padesát devět stává nudnými, nezajímavými a hlavně, pro příběh docela zcestnými. Celý příběh, který předchází danému dni D (tedy dni, kdy se Inge rozhodne pomstít), navíc působí docela tragikomicky. Divákovi nebyly postavy nijak výrazně představeny, spíše observačně sleduje situace, které na sebe jakoby vůbec nenavazují, a dělá si ucelený obrázek o vztahu postav. Například ona smrt manžela, která zřejmě měla vyznít pro diváka dramatickým a emočním způsobem, působí možná spíše naopak. Celkově má snímek spíše více záporů než kladů, ať už se bavíme o narativu, budování emocí či motivech postav. Sledování Daleko od Reykjavíku by se dalo přirovnat k cestě po české dopravní tepně D1 z Prahy do Brna. Ona nějakým způsobem funguje, ale všude jsou nějaké problémy, které nikdo není schopný vyřešit a vás už to opravdu nudí. Nevíte, jestli se máte smát nebo radši brečet. Říkáte si, jak je možné, že to trvá tak dlouho, že jste ještě stále nedojeli do konce. Zrovna míjíte asi Jihlavu, když najedete na opravený úsek, který kupodivu vcelku svižně jede kupředu a vy se blížíte k cíli. Na konci cesty, kdy jste konečně dorazili do Brna, skoro oslavujete, že jste přijeli a snažíte se zapomenout, jak ale skoro většina celý byla nudná, trhavá a nekomplexní. Přesně tak totiž funguje toto Hákonarsonovo filmové vyprávění. Zatímco na pomalou a nezáživnou expozici navazuje ještě táhlejší kolize, krize působí jako vodítko ke zvratu k lepšímu. Zásadně narativ změní až peripetie, což je moment, kdy Inga začíná jednat. Najednou se změní tempo a poprvé za celý film zazní rytmická dunivá hudba, která popožene celý příběh dopředu až ke katastrofě, která ale bohužel končí přesně tak, jak jste si mysleli. Ústředním problémem není ale pouze samotné tempo, ale také samotné postavy, které jsou bohužel vystavěny vcelku nekomplexně a bezcharakterně. Zatímco hlavní hrdinka je popisována jako mlčenlivá a tvrdohlavá vesničanka, která je smutná ze smrti manžela a hodlá ho pomstít, mění se jí motivy pomsty. Zatímco nejdřív chce pomstít smrt manžela, následně se z ní stává spíše revolucionářka, která se postavila systému a hodlá družstvo zničit. Když už jí dojdou všechny možné argumenty, až v závěru filmu vzpomíná opět na zesnulého manžela, kvůli kterému se vlastně do celé akce pustila. Inga má alespoň jistý charakter, na rozdíl od všech ostatních postav příběhu. Ty bohužel není lehké vyjmenovat, protože si žádnou z nich není možné pamatovat déle než po cestě z kina na tramvaj. Nezajímavé postavy, které ovšem Inze pomáhají s onou vzpourou, jsou absolutně upozadněné a věnuje se jim minimum času. Úplně nejhůře jsou na tom její již dospělé děti, které nabízejí pouze útěchu v podobě dvou scén, kdy s matkou společně brečí. Hákonarsonovi je téma venkova blízké už proto, že na něm sám vyrostl, a do prostředí islandských vesnic stavěl i jeho minulý film Berani. V nich vyprávěl příběh dvou outsiderů Kiddiho a Gummiho, bratrů, kteří spolu už 40 let nepromluvili ani slovo, a jediné, co oba sdílejí, je láska k ovcím. Motivy se příliš nezměnily. Venkov zůstal, ovce vystřídaly krávy. Na rozdíl od pečlivě vybudovaného vztahu mezi dvěma bratry se ale Hákonarson rozhodl vyprávět svůj nejnovější film více komplexně, a snažil se tak popsat širší vztahy mezi vesnickými sedláky. Paradoxně se ale tato ambice stala největší škodnou. Unikátní ponor do života dvou bratrů měl nejen pozoruhodně realisticky napsaný scénář a skvěle zrežírované dramatické momenty, ale byl také protkán specifickým islandským humorem a zároveň geniem loci onoho prostředí. To snímku Daleko od Reykjavíku bohužel absolutně chybí, naopak atmosféru buduje snad jen pomocí občasné seversky temné mrazivé hudby. Islandská produkce se často vyznačuje tím, že dává na odiv svojí nezaměnitelnou krajinu, která je často jedním z hlavních motivů. Tomu se Hákonarson tentokrát téměř vyhýbá, až na několik záběrů z auta, které ale působí spíše nemístně. Celkově je vizuál Daleka od Reykjavíku a dost méně poutavý než další islandské filmy posledních let, o kterých se nějakým způsobem debatovalo na mezinárodní scéně. Mart Taniel, který je hlavním kameramanem filmu, pochází z Estonska a s Hákornasonem už spolupracoval na studentském filmu Slávek The Shit. Možná to má na svědomí právě on, kdy svým přirozeným nepatriorismem k Islandu nechtěl vyzdvihnout právě to, co tamní tvůrci i světoví kritici považují za významné. Ač totiž Islanďané často vyprávějí silné příběhy, nutno uznat, že právě islandská krajina je tím, co jim dodává tak specifický nádech a dokáží se spolehlivě vymezit oproti severské produkci Švédska či Dánska, kde je rozdíl opravdu znatelný na první pohled. A je to více než logické a přirozené, možná až pudové – Island těží z toho, co je mu vlastní. Hákonarsonova novinka je často přirovnávána k jiným filmům stejného žánru, což ale často bývá znamením neoriginality. V Daleko od Reykjavíku tomu není jinak. Snímek je často srovnáván s oscarovými Třemi billboardy kousek od Ebbingu Martina McDonagha, který tématicky opravdu vcelku sedí. Tvrdohlavá žena v hlavní roli, která se rozhodne zakročit až ve chvíli, kdy se něco podstatného stane. Srovnání Tří billboardů s tímto islandským počinem ale působí až vtipně a nemístně. Pokud ještě nemáte dost metafory s dálnicí, tak si představte tu porouchanou D1 s uzavírkami na každém pátém kilometru, u které si po projetí říkáte, že už nikdy více (Daleko od Reykjavíku), a posléze ji srovnejte s uhlazenou německou dálnicí, která funguje přesně tak, jak má, a projedete se po ní klidně pětkrát za sebou (Tři billboardy kousek za Ebbingem), protože vás po ní prostě baví jezdit. Hákonarsonova novinka sice končí vcelku příjemně, ale je to spíše výsledkem toho, že jste už konečně dojeli do konce. A když pak vidíte, že sama hrdinka skutečně v posledním záběru jede po prašné kamenité cestě vstříc nejisté budoucnosti, možná vám ta metafora s dálnicí nepřijde tak dětinská jako dosud.(9.1.2020)

  • Malarkey
    ****

    Grímur Hákanarson ví, co točí, takže i zde můžete počítat s hodně solidním islandským dramatem. Jak jinak. Nádherné islandské exteriéry a těžké islandské nátury jsou jednoznačně plusem. Tedy o to větším plusem, pokud Island máte rádi a zažili jste ho na vlastní kůži. V námětu mě pak trošku udivuje ten družstevní spolek. Nechce se mi věřit, že na Islandu může něco takového vůbec nastat. Ve zbytku světa - bez problémů, ale Island? Tam nemáte šanci jakýkoliv podvod zamést pod Gejzír...vyplave na povrch do pár minut a nestihnete si to napáchané zlo ani užít.(1.1.2021)

  • mchnk
    ****

    Kapitalistická družstevní kolektivizace na islandský způsob skutečně připomíná povídku režiséra Jasného z filmu Touha (jak zmínil adaben). Zde je místo nebojácné Anděly nebojácná Ingibjörg a její zřejmě nejtěžší dny v životě, jež jsou divákovi odvyprávěny ve stylu, který z těchto končin očekává. Ano, milovníci skandinávské tvorby, je přesně takový. Starosti s hospodářstvím, tvrdá práce a splácení dluhů, každodenní všednost, která se radikálně změní a život znenadání nekompromisně naplňuje přísloví o tom, že vždy může být ještě hůř, ale přináší také známou radu, všechno zlé je k něčemu dobré, možná právě v této pohnojené mizérii je konečně čas jít cestou, které jsme se až doteď dobrovolně vyhýbali, i když jsme vnitřně cítili, že je správná, bez přetvářky a pokrytectví. Možná to bude malý začátek něčeho velkého, u čeho nakonec ani nemusíme být, ale jiskra byla zažehnuta a všemi přehlížená pravda se alespoň na chvíli stává pravdou skutečnou. [Filmový klub Citadela - Litvínov](11.2.2020)

  • Biopler
    ***

    Fajnový pohľad do životov obyčajných ľudí odrezaných od hlavného mesta, v regióne kde prežiť znamená obchodovať so skorumpovaným družstvom. Dej plynie pozvoľne ako bežný život smrteľníkov, ktorí sa však na čele s Ingou rozhodnú konať. Film má slabší spád, ale ja som v tom videl dobrú rovnováhu vzhľadom k podmienkam aké miestni mali. Záverečná reč pred hlasovaním náhle otočí predhodené karty na stole, divák čaká ostrý koniec, no tvorcovia to zbrklo a neuspokojivo ukončili a tak zostáva pachuť z celku.(27.11.2020)

  • - Část filmu byla natočena ve vesničce Hvammstangi na severozápadě ostrova. Místní obyvatelé se natáčení aktivně účastnili. (Klara.M.)