The Red Shoes
Kamera:
Jack CardiffHudba:
Brian EasdaleHrají:
Marius Goring, Moira Shearer, Anton Walbrook, Austin Trevor, Esmond Knight, Irene Browne, Ludmila Tchérina, Albert Bassermann, Hay Petrie (více)Obsahy(1)
Nepřístupný Lermontov, arogantní a egocentrický, angažuje Juliana Crastera jako dirigenta pro zkoušky orchestru a Victorii Pageovou jako alternaci primabaleríny Boronské. Ta se však vdá, a proto soubor opustí. Lermontov to považuje za zradu umění a Boronská si stěžuje: "Ten muž nemá srdce." Díky odchodu Boronské dostane Victoria příleřitost - Lermontov z ní udělá novou hvězdu a z Juliana svého skladatele. Produkce bude mít úspěch na celém světě. Lidská přirozenost se nedá změnit, míní baletní mistr, ale lermontov oponuje: "Můžete ji odporovat." Mýlí se - Victoria se zamiluje do Juliana. Vezmou se, ale Lermontov se ji snaží znovu získat pro divadlo. (Krasus)
(více)Recenze (85)
Oscar 2 : Výprava, Hudba + 3 nominace: Nejlepší film, Námět, Střih. . . . Zlatý Lev - výběr ()
Milovaný film Martina Scorseseho (viz. jeho vyznání na Criterionu) jsem si nemohl nechat ujít. Technicolorová kamera v té době nevypadala nikde jinde lépe, baletní pasáž uprostřed stopáže, snímaná filmovými postupy a tehdejšími triky mě okouzlila, bavilo mě, z jakých úhlů kamera občas snímala charismatického Antona Walbrooka, takže vypadal chvílemi jak trpělivý Mefistoteles :o)…..ale zklamal mě konec, který mi přišel příliš prvoplánový. Chtělo to na konci více odvahy, více dotyku reality. ()
║Rozpočet £551,927║ ()
MFF KV ()
Červená knihovna se projednou obula do britských červených technicolorových střevíčků a to v nijak krátkém osudovém melodramatu (se čtyřicetiminutovým prologem!) z prostředí baletního souboru o dvou ryšavých a jednom „Mefistovi“ v neodolatelném podání Antona Walbrooka. Mezi tímto triem hoří věčný to západní spor osobní život a láska versus kariéra a ambice. Čistě papírově tedy film beznadějně předurčený k tomu, aby se (mi) ani trochu nelíbil. Ovšem papírové předpoklady ne vždy platí. Naštěstí. A tak stejně jako Real jednou za x sezón porazí proti všem předpokladům Barcu, tak i rudé baleríny navzdory výše uvedené čer(ve)né kaňce strhávají způsobem, jakým to umí pouze ty nejlepší snímky. ()
Kdyby točil melodramata Orson Welles, vypadaly by takhle - antimelodramaticky. Červené střevíčky jsou výhrůžně hučícím strojem, těžce uměleckým filmem - jsou stejně sofistikované jako Zpívání dešti, jen obrácené od sklonu vidět skutečnost z té lepší stránky. Jak říká Miroslav Petříček: „Umění není od toho, aby uklidňovalo, ale zneklidňovalo." Není divu, za filmem, před nímž hluboce smekl pomyslné sombrero Brian DePalma, Martin Scorsese nebo Francis Ford Coppola, stojí režisér Michael Powell, jehož nekompromisní, britskou kritikou hystericky odkopnutý Peeping Tom se ozývá i zde, a „maďarský čaroděj“ Emeric Pressburger posedlý magií, rozuměje tou zvláštní, těžko postihnutelnou a ještě hůře naplánovatelnou filmovou atmosférou, jak ji známe z Miami Vice a z The Heat Michaela Manna. ____ Červené střevíčky zajišťují divákům prožitky estetické, a ne emocionální povahy, utvářejí pocit krásna, místo aby dojímaly, realizují strategii porozumění umění, ale ne strategii slz, a tím převracejí veškeré znaky melodramatu a spějí k wellesovskému antimelodramatu. S tím souvisí odklon od melodramatické lásky (zbanalizovaná romantická láska) a příklon k lásce romantické (opravdová, vášnivá, cit Gustava či Werthera), respektive od ve filmu odsuzovaného manželství k hudbě a baletu, od melodramatu k romantismu – zatímco melodrama nabízí nové „náboženství lásky“ a tím má působit jako společensky integrující, nikoliv rozkladná láska (proto odmítá lásku šílenou, která však byla jádrem skutečné romantické lásky, zpochybňující společenský řád a rozbíjející jeho zákony), pak romantismus naproti tomu programově odděluje lásku od pojmů štěstí, životního úspěchu erotického uspokojení, které s ní jsou tradičně spojovány. Romantická láska představuje jeden z hlavních argumentů v polemice s dostupnějším melodramatem, které přichází „shora“, je vyprojektováno architekty, naplánováno manažery a sex-kouči. ()
Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. ()
Huh. Umělecké melodrama. Vizuální obžerství, které nikdy nesklouzne ke kýči. Nesmírně lituju, že jsem to neviděl v kině. Kupuju blu-ray a jdu do dalších snímků dvojice Powell - Pressburger. ()
Silné drama o milostném trojúhelníku, kde o dívku nesoupeří dva muži, ale milenec a kariéra. Konec mě nicméně maličko zklamal, od tíživého dramatu o těžkých volbách uhnul k prvoplánovému melodramatu a zásahům osudu... ()
(1001) Velmi, velmi intensivní. Těch detailů a smysluplných rekvizit. Jak zcela odděleně od ostatních vypadá Lermontov ve slunečních brýlích a klobouku, vsadím se, že to byla inspirace za vzhledem Coppolova omlazeného Draculy v Londýně. Jak jinak najednou vypadá Craster v koženém plášti. Ale co je pro mě úplně nejzásadnější, že tanečnici hraje tanečnice, tělem i duší. Není nic horšího, než když je na tom film založen a herečky tanec jenom předstírají. (Vybaví se mi víc takových filmů, ale nejvíc remake Suspirie.) -"You're a magician, Boris, to have produced all this in three weeks, and from nothing." -"Not even the best magician in the world can produce a rabbit out of a hat if there isn't already a rabbit in the hat." ()
Restaurovaná technicolorová verze Červených střevíčků má až neskutečně nadupaný vizuál (a vůbec technickou stránku), který dělá i z některých mnohem mladších snímků velmi nedokonale natočené záležitosti, a hlavně plně využívá všech svých možností. Ale pro mě osobně je u filmu v drtivé většině podstatnější příběh. Ten v Červených střevíčcích mi bohužel zase tolik neučaroval, bez mučení přiznávám, že u baletu jsem schopný ocenit úsilí tanečníků, ale krásu v tomto druhu umění nevidím, to se radši soustředím na hudbu, jakože třeba u Čajkovského Labutího jezera by mi ke štěstí stačila. Co se týče souznění s postavami, to už bylo podstatně lepší, nejvíc mě však nadchnul Anton Walbrook v roli Lermontova, i když šlo v mnoha ohledech o de facto zápornou postavu. Konec, kterému předcházela téměř Sophiina volba, mě už zasáhl plnou silou, škoda, že taková vlna emocí přišla až na závěr. Silné 4*, možná, že v době vzniku nemuselo být na škodu film trochu prostříhat. ()
Všechno, co mi nefungovalo už na Černém narcisu mi nefunguje ani tady, ale Červené střevíčky se naštěstí honosí skutečně vynikajícími baletními pasážemi a herectvím Adolfa Antona Wilhelma Wohlbrücka. Ten, který stihl pomilovat Anny Ondru už v Baby a ve Falešných dvojčatech a oslnit ve Viktorovi a Viktorii, slavil další skvělé úspěchy v Maškarádě, v oslnivé Ženě, která ví co chce, v Pražském studentovi, v Carově kurýru a mnohých dalších a dalších báječných filmech. Proto neřeším nijakou kolizi, podivné líčení pro barevný film a nijaké herecké umění Moiry Shearer. Pouze nechávám baletní soubor Borise Lermontova přehrávat ten dokonalý snový svět znovu a znovu. ()
Střevíčky vůbec nejsou můj typ, ale jaksi... strašná pecka, proboha! Stejně podivný muzikál jako All that jazz. ()
Vizuálne nádherné z doteraz neopozeraného prostredia. Vynikajúci film, ale trochu mi tam chýbalo viac "človečiny". 9/10 ()
"Don't forget, a great impression of simplicity can only be achieved by great agony of body and spirit." ()
Na to, že běžně u klasického baletu usínám po prvním dějství, se mi filmy o balerínách až podezřele moc líbí. Ono to bude asi tou hořkostí, kterou mu dodávají oběti práce tvrdé tak, že týden starý chleba je proti tomu péřový polštář. Neznám jiný film z padesátých let, který by měl přes dvě černobílé hodiny a neukolébal mě k barevným snům. (Litoměřice 2013, 2/14) ()
Hoci je Red Shoes na všetkých zoznamoch najpôsobivejších technicolorových filmov a do môjho osobného rebríčka by sa asi nedostal, ide o fascinujúci film s nadčasovým scenárom a spôsobom vyrozprávania (najmä prvá tretina je strhujúca), ktorému s výnimkou poslednej tretiny chýba výraznejšia dramatická os, ale paradoxne to vôbec nevadí. Ale stopáž je o asi 20 minút dlhšia, ako by bolo ideálne. ()
Nejen na svoji dobu velmi vizuálně vyspělé, scénaristicky dobře propracované, psychologicky rafinované, vynikající vykreslení postav. V restaurované verzi vyniknou velmi dobře promyšlené obrazové kompozice, skutečně podařená hudba. Herecky vskutku precizní koncert od "ďábla" ředitele baletní společnosti Lermontova(Anton Walbrook) a neméně vynikající baletka Vicky (Moira Shearer). Chápu, že publikum tehdy film nevydýchalo, musel to být pro ně skutečný šok, takhle pokročilý moderní fim, co se neztratí ani dnes. ()
Áno, červené črievičky sú najlepším filmom dvojice PP. Keď to vezmeme tak nejak globálne a je to aj môj čisto subjektívny pocit. Spočiatku som mal pocit, že dej je len taká limonáda, ktorá musí pretiecť, aby sme sa konečne dostali k samotnému nádhernému baletnému číslu, ale nie je to tak, tieto dve zložky spolupracujú vo vzácnej zhode. Pokiaľ film nastoluje otázku, či umenie alebo láska, tak na ňu priamo neodpovedá, divák si musí odpovedať sám. Rovnako ako Vicky. Nejednoznačnosť vyznenia a posolstva v podstate z filmu robí aj okrem tanečných čísiel umenie. A to aj napriek tomu, že sa jedná o melodrámu. Má totiž čaro starého sveta umenia, kde akoby celý svet bol divadelné javisko. ()
Vlastní melodrama má sice ještě jednodušší příběh než titulní Andersenova pohádka, kterou Lermontov ve filmu převypráví několika větami, ale to je jediná negativní poznámka na adresu tohoto filmu. Režijní mistrovství zavedené dvojice doplňované třetím kmenovým členem týmu, prvním anglickým expertem na Technicolor, kameramanem Jackem Cardiffem je totiž nezpochybnitelné. Zejména samotné baletní představení (nasnímané ryze filmovými postupy) opravdu bere dech (a to bych na balet dobrovolně nikdy nešel). Ostatně pokud i Martin Scorsese přiznal, že použil některé zde předvedené kameramanské fígly při snímání svého Zuřícího býka, tak už to asi o něčem vypovídá. Brian Easdale měl cestu k Oscarovi usnadněnu tím, že na hudbě to celé dost stojí, protože nebyl použit žádný už existující slavný balet, ale vše vznikalo čistě pro film. Klenot! ()