Spoutaná

Bertolucci je pro mě známý spíše svou tvorbou v davadesátých letech a musím konstatovat, že mě vždy dokázal nadchnout a vtáhnout (Malý Budha, Svůdná krása). Nejen náměty, které jsou celkem zajímavé, ale i filmovou formou, tedy vlastně hlavně jí. Když jsem shlédla Spoutanou byla jsem nadšena, po chvíli přemýšlení jsem se však sama sebe ptala, proč??? Kamera, střih, úhly záběru, přechody, zatmívačky - úžasné, atmosféra - úžasná ... Ale pak mě to došlo. To všechno působí tak trochu samoúčelně, trochu jako vycizelovaná akademická hříčka, jako stylistické cvičení... Ale přesto, vysoce nadstandardní a tzv. jiné ... (04.07.2005)

Toto vyznění italského neorealismu je víc než rozporuplné. Skvělá režie, podporovaná zdatnou kamerou a zdařilou hudbou i solidními hereckými výkony, ztroskotává na polotovarovém scénáři, který soupříběh dvou nenaplněných citů podává za cenu až neuvěřitelných výpadků v charakterové kresbě obou protagonistů. Podmanivé prostředí italské metropole je tak redukováno na pouhou kulisu stejně jako tajemný historický dům v jedné z odlehlejších uliček centra i klíčové, jinak dobře a nápaditě realizované scény, jichž má SPOUTANÁ hned několik. Celkový dojem až příliš připomíná puklý zvon; stejně "cinklý" zůstává i následný divácký dojem a zážitek. (09.12.2008)

No ale pozor, to bylo na tu bídu tady (59%), od mistra Bertolucciho velmi milé překvapení. Film o lásce, která je podmíněná čímsi, co se zároveň stane překážkou, ale protože muž miluje, zapracuje na ženině přání, i když ví, že si tím pro sebe de facto zavře vrátka. TO je tedy láska. Samo o sobě to vyhrožuje neodvratným kýčem a hudba a kamera ten fakt jen podporují, ale jako už v mnoha filmových případech záleží, ODKUD se díváte. (09.10.2007)

Není nic horšího, než se za každou cenu cpát do vznešené škatulky mediatativního umění. Příběh by se vešel na lístek do kina, herci po zásluze nepatří do první ligy a z magické režie Bernarda Bertolucciho už dávn vyčpělo ono kouzlo staro-nového italského filmu. Podobné finesy jako v Minghellově Ripleym, ovšem tam geniálě fungovaly, tady z nich čouhá přehnaně akademická manýra. (23.02.2005)

Mladá Shandurai zažila nečekaný šok; když se v její africké domovině ujal vlády diktátorský režim, jejího opozičně naladěného manžela ihned přišli vojáci zatknout přímo do třídy, kde právě vyučoval. Slavný režisér Bernardo Bertolucci natočil drama o lásce, která si nechce brát, ale touží dávat. Po uvěznění manžela se Shandurai (Thandie Newton) odstěhuje do Říma, kde studuje medicínu a pracuje jako uklízečka v domě anglického pianisty Kinského (David Thewlis). Ten se do ní zamiluje a v prudkém vzplanutí ji požádá o ruku, ale Shandurai je srdcem stále u svého vězněného manžela a jeho nabídku odmítne. Možnosti rozřešit takovouto zápletku jsou v podstatě dvě: hollywoodská slaďárna, kdy po úvodním odmítnutí nastane cesta sbližování až k limonádovému konci. Bertolucci ale zvolil mnohem lepší variantu a sbližování Shandurai s Kinským postavil na bázi opravdové lásky, která se snaží druhému pomoct, aniž by za to pro sebe očekávala „odměnu“. Přesně to sledujeme, když se Kinsky rozhodne nezištně pomoct dostat uvězněného manžela své „lásky“ z vězení. Kdyby to neudělal, mohl možná dosáhnout toho, co původně chtěl. (10.01.2006)