Obležení
Besieged
Besieged
Obliehanie
Obsahy(1)
Shandurai opouští Afriku, protože se její manžel stal politickým vězněm. Začne v Římě studovat medicínu a stará se o vilu pana Kinskyho, pianisty a skladatele. Mladá žena bydlí v jednom pokoji romantické římské vily a po čase ji majitel začne zaplavovat květinami a dárky. Udělal by pro ni cokoliv. Ona však touží po jediném - aby byl její manžel znovu na svobodě... (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))
(více)Recenze (22)
No ale pozor, to bylo na tu bídu tady (59%), od mistra Bertolucciho velmi milé překvapení. Film o lásce, která je podmíněná čímsi, co se zároveň stane překážkou, ale protože muž miluje, zapracuje na ženině přání, i když ví, že si tím pro sebe de facto zavře vrátka. TO je tedy láska. Samo o sobě to vyhrožuje neodvratným kýčem a hudba a kamera ten fakt jen podporují, ale jako už v mnoha filmových případech záleží, ODKUD se díváte. ()
Není nic horšího, než se za každou cenu cpát do vznešené škatulky mediatativního umění. Příběh by se vešel na lístek do kina, herci po zásluze nepatří do první ligy a z magické režie Bernarda Bertolucciho už dávn vyčpělo ono kouzlo staro-nového italského filmu. Podobné finesy jako v Minghellově Ripleym, ovšem tam geniálě fungovaly, tady z nich čouhá přehnaně akademická manýra. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $2,048,740║Tržby Celosvetovo $-║ ()
Toto vyznění italského neorealismu je víc než rozporuplné. Skvělá režie, podporovaná zdatnou kamerou a zdařilou hudbou i solidními hereckými výkony, ztroskotává na polotovarovém scénáři, který soupříběh dvou nenaplněných citů podává za cenu až neuvěřitelných výpadků v charakterové kresbě obou protagonistů. Podmanivé prostředí italské metropole je tak redukováno na pouhou kulisu stejně jako tajemný historický dům v jedné z odlehlejších uliček centra i klíčové, jinak dobře a nápaditě realizované scény, jichž má SPOUTANÁ hned několik. Celkový dojem až příliš připomíná puklý zvon; stejně "cinklý" zůstává i následný divácký dojem a zážitek. ()
Začátky jsou vždycky těžké a své o tom ví i Thandie Newton. Upozornila na sebe rychle, ale opravdové štěstí se na ní usmálo až koncem 90. let. Lví podíl na tom měl i uctívaný Bernardo Bertolucci, nutno ale uznat, že dosti vyčpělý a dnes spíše dramaticky naivní autor, který leda vzpomíná na své úspěšné kusy. Žádnou psychologickou hru či intelektuálskou exhibici (jako v prozatím posledních Snílcích) nečekejte. Tu se „červenoknihovně“ vyjadřuje k africké imigrantce, která doufá v propuštění manžela, studuje medicínu a uklízí v jedné starobylé vilce s centrálním schodištěm (tady se kameraman vyřádil).. a do které se za podpory nepatřičných dialogů zamiluje výstřední pianista a majitel onoho sídla. Pečlivě komponované záběry leccos vynahrazují, ale ani solidní herci nedokáží do osudového vztahu vtlačit krapet uvěřitelnosti či alespoň vášně!! ()
Bertolucci je pro mě známý spíše svou tvorbou v davadesátých letech a musím konstatovat, že mě vždy dokázal nadchnout a vtáhnout (Malý Budha, Svůdná krása). Nejen náměty, které jsou celkem zajímavé, ale i filmovou formou, tedy vlastně hlavně jí. Když jsem shlédla Spoutanou byla jsem nadšena, po chvíli přemýšlení jsem se však sama sebe ptala, proč??? Kamera, střih, úhly záběru, přechody, zatmívačky - úžasné, atmosféra - úžasná ... Ale pak mě to došlo. To všechno působí tak trochu samoúčelně, trochu jako vycizelovaná akademická hříčka, jako stylistické cvičení... Ale přesto, vysoce nadstandardní a tzv. jiné ... ()
Proč by muž pomáhal že co miluje politického vězně? A co na téhle mohl milovat. Nedostatečně vysvětleno! ()
Bertolucciho způsob vyprávění šel vždy mimo mě, ale v tomto případě mě minul velkou oklikou. Neskutečně zdlouhavý snímek, který jakoby stál na místě. ()
Najprv som zaplakal pri Snílkoch a teraz toto! Pritom oba snimky su námetovo zaujímavé, ale pán rozprávač ich potenciál nevyužil ani z desatinky (tu ani z dvadsiatinky). Strhne vas zápletka, kúpete sa v obrazovej symbolike, trasiete sa za vyvrcholením a to všetko iba preto, aby vás v závere stihla ľadová sprcha nenaplnených očakávaní a zistenia, že to celé bola len hra... kto vie na čo!? Horšie ako nevydarený sex s prostitútkou. Kašlem také "umenie" v papundeklových kulisách! ()
Upřímně řečeno jsem čekala mnohem více... Kamera a vše po technické stránce dobré, za což jsou asi ty tři hvězdičky...Jinak děj nic moc, dá se říci o ničem...zničeho nic pan Kinsky prodává nábytek a veškeré vybavení domu... a konec až moc otevřený... ()
Mladá Shandurai zažila nečekaný šok; když se v její africké domovině ujal vlády diktátorský režim, jejího opozičně naladěného manžela ihned přišli vojáci zatknout přímo do třídy, kde právě vyučoval. Slavný režisér Bernardo Bertolucci natočil drama o lásce, která si nechce brát, ale touží dávat. Po uvěznění manžela se Shandurai (Thandie Newton) odstěhuje do Říma, kde studuje medicínu a pracuje jako uklízečka v domě anglického pianisty Kinského (David Thewlis). Ten se do ní zamiluje a v prudkém vzplanutí ji požádá o ruku, ale Shandurai je srdcem stále u svého vězněného manžela a jeho nabídku odmítne. Možnosti rozřešit takovouto zápletku jsou v podstatě dvě: hollywoodská slaďárna, kdy po úvodním odmítnutí nastane cesta sbližování až k limonádovému konci. Bertolucci ale zvolil mnohem lepší variantu a sbližování Shandurai s Kinským postavil na bázi opravdové lásky, která se snaží druhému pomoct, aniž by za to pro sebe očekávala „odměnu“. Přesně to sledujeme, když se Kinsky rozhodne nezištně pomoct dostat uvězněného manžela své „lásky“ z vězení. Kdyby to neudělal, mohl možná dosáhnout toho, co původně chtěl. ()
Distribuční překlad na vhs je: "Spoutaná" pod hlavičkou: Hollywood Classic Entertainment. ()
Tímto filmem mě naopak Bertolucci trochu příjemně překvapil. Je o nevšedním vztahu, kdy se mladá, krásná Afričanka Šanduraj (Thandie Newton), jejíhož manžela doma zavřeli (samozřejmě, že z politických důvodů), snaží žít v Evropě, konkrétně v Itálii. Studuje medicínu a stará se o starý krásný dům pianisty Jasona Kinskeho (David Thewks). Zamiluje se do ní, ale místo neustálého obtěžování a nahánění, dělá jen to, co si Šanduraj přeje ze všeho nejvíce, dostat jejího manžela z vězení. Ale tím způsobí velký zmatek v duši smutné Šanduraj, protože na vlastní oči vidí, že jen z lásky k ní je schopen nesobecky a cenu velkých finančních výdajů, dostat jejího manžela z afrického vězení a dostat ho do Říma. A Šanduraj neví, co má dělat, neboť Jasonův čin v ní vyvolá city, možná lásku, určitě vděčnost. Sanží se ho odměnit sexem, ale zároveň se ztrácí v obrovských zmatcích své duše, když neví pro koho se má rozhodnout. Působivý film o zmatku v duši, o nelehkých a překvapivých vzplanutí lásky. ()
Ze začátku mě to celé nějak vadilo, ale pak do sebe vše zacvaklo a mě se dostalo neobyčejného zážitku. Bertolucci není ještě úplně mimo hru. Určitě jeden z nejpovedenějších italských filmů za poslední roky. ()
Čekal sem velkolepý prd a dostal sem velkolepý prd. 35% ()
Thewlis: muž s obličejem Lionela Messiho nám dává obrovskou morální lekci. Newton: milá "opravdová" tvářička. Afrika: velká bezstarostnost přináší velké problémy. Itálie: kde jsou ty časy, kdy tam lítaly milióny. Bertolucci: čím starší, tím zdlouhavější, ale stále dokáže zaujmout. 60%. ()
I don't understand this music! Zpráva o Bertolucciho skonu a dojemný nekrolog Evy Zaoralové mě přivedly k rozhodnutí to s mistrem, kterému jsem neměl to štěstí porozumět, po minulých nezdrarech [Poslední svůdně krásní Snílci v Paříži] opět zkusit. Jelikož jsem byl připraven, měl jsem možnost příčiny jistého odporu (ovšemže se dostavil i tentokrát) pečlivěji pozorovat. Došlo mi, že mám nejspíš potíže s Bertoluccim-člověkem a Bertoluccim-postavou, jimiž jsou podobně jako ve snu všechny filmové projekce, než s Bertoluccim-režisérem. Co BB evidentně považuje za cool, sensuální, opravdové a hrozitánsky romatické je v mém rejstříku daleko za hranicí patetičnosti, samolibé obscénnosti a osobnostního kýče. Rozpaky se dostavují prakticky kdykoliv, když postavy hovoří, zejména spolu. A nemohl jsem se zbavit dojmu, že o potenciálu nechutnosti představitelé hlavních postav Thandie Newton a David Thewlis vědí, což se tan druhý pokouší vyrovnávat eskalací svého úchylného potenciálu. Místy to funguje, většinou ale ne. Další rozměr Spoutané představují obrazy a hudba, další komunikační kanál, jímž mezi postavami probíhá vztah. Tomu jsem byl schopen porozumět lépe než aplikaci burákového másla na prdel (a všemu, co tomu v Bertolucciho rejstříku odpovídá). Promlouval-li ke mě Bertolucci řečí barev, afro-popu a klavírními kompozicemi Alessia Vlada (skvělé Ostinato), dokázal jsem se přiblížit k pochopení uznání, jež si Bernardo Bertolucci jako filmový tvůrce vydobyl. Velké štěstí, že Spoutaná není moc ukecaná a lze si ji na úrovni distingovaného romantického filmu i užít. Pozoruhodným rozměrem filmu je alegorický přesah vztahu dekadentního pana Kinskyho a afroevropanky Šanduraj. A doporučuji o něm raději moc nepřemýšlet. O mrtvých jen dobře, takže za tři a půl, zaokrouhleno nahoru: I am just not good enough. ()
Moc by mě zajímalo, jak by tady film hodnotili, kdyby nevěděli, že ho natočil Bertolucci. A pustit ho anonymně v televizi, většina to nedokouká. Filmová povídka roztažená do nekonečné stopáže. ()
Teprve nedávno jsem se k tomuto snímku dostal a musím uznat, že tento originální milostný příběh Bernarda Bertolucciho funguje spolehlivě i po 15 letech od svého vzniku. Je to tak jednoduchý příběh, ale jeho síla je však v tom, jak je vyprávěný. Režisér vlastně pouze ukazuje, jak ona uklízí dům a on hraje na klavír. Už jen to ale dokáže (s vydatnou pomocí hudby) diváka pohltit. A od momentu !!spoiler!! kdy Kinsky vyzná Shandurai lásku a ona ji nechce přijmout, protože má v Africe ve vězení manžela, je jejich příběh ještě napínavější. Jedním z nejsilnějších míst filmu je scéna, kdy Kinsky přehrává Shandurai svoji novou skladbu. Tehdy se nejspíš prolomí neviditelná bariéra, kterou mezi ně Shandurai postavila. Vlastně se zdánlivě nic neděje, on hraje a ona poslouchá. Právě ta jednoduchost a úspornost je však na celém fimu strhující. Bez skvělé T. Newtonové a působivého D. Thewlise v hlavních rolích by se ale film pochopitelně neobešel. I díky nim je Obležení úžasným filmovým zážitkem, a už dlouho jsem neviděl tak nádherný příběh lásky, který nemá jediné uslintané místo. ()
Uznávám, že z filmového hlediska (kamera, střih) je to dobrý film. Ale ten (ne)děj... Například to, že se nacházíme v Itálii, a ne v Africe, jsem zjistil snad až ve druhé polovině filmu. O postavách v podstatě nic nevíte, jen sledujete nekonečné Bertolucciho hrátky s filmovým médiem. Těch devadesát minut trvá příliš dlouho a snímek mě prostě nechytl za srdce, proto jen za dvě, i když je to možná příliš kruté hodnocení. ()