Režie:
Otto PremingerScénář:
Wendell MayesKamera:
Sam LeavittHudba:
Duke EllingtonHrají:
James Stewart, Lee Remick, Ben Gazzara, Arthur O'Connell, Eve Arden, Kathryn Grant, George C. Scott, Orson Bean, Russ Brown, Murray Hamilton, Duke Ellington (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Film líčí případ pomstěného znásilnění. Jeho hrdinou je venkovský advokát Paul Biegler, který převezme obhajobu poručíka Maniona, obviněného z vraždy muže, který znásilnil jeho vyzývavou ženu Lauru. (oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (110)
Anatomy of a Murder je na svou dobu určitě přelomový film. V roce 1959 totiž nebylo zrovna zvykem, že by diváci (nejen v Americe, ale prakticky kdekoliv) mohli v kině slyšet slova jako "sperma", "znásilnění" či "kalhotky". A přesto se našel alespoň jeden filmař, který měl tu kuráž natočit film, kde se tyto slova objevují. A natočil ho parádně. Tento snímek má především chytrý scénář, na kterém je poznat, že bychom jej neměli brát zase tak vážně, ale přesto to nikdy nepřekročí onu pomyslnou čáru a z filmu se nestane fraška. Nemalou zásluhu na tom má James Stewart a práce s charaktery ve filmu, kdy je nám dán prostor k pochybám o tom, kdo stojí na které straně či jak to vlastně bylo. Možná je mé hodnocení trochu nadsazené, ale já miluju filmy ze soudní síně a obdivuju lidi, kteří se ve své době dokázali nějakým způsobem vymanit a natočit film, který třeba nebyl módní, ale i dnes je vcelku aktuální. Tenhle film není dokonalý, především (díky jeho délce) se najde pár slabších míst, ale i přesto se vám na konci snímku nebude chtít věřit, že už uplynuly skoro tři hodiny. A to se cení, hodně cení… 90 %. ()
Co je, proboha!!!, na tomhle filmu mysteriózní. Autor obsahu nechť si laskavě přečte význam ve slovníku cizích slov!!! Jinak jde o film průměrný, snadno odtušitelný a nijak zvlášť nevyčnívající z průměru soudních dramat. Za sebe musím říct, že jsem viděl mnohem přesvědčivější představitele žánru, ale i mnohem debilnější. Takže průměr, lepší průměr... ()
Film je komplementární k Dvanácti rozhněvaným mužům (DRM) a tvoří s tímto snímkem logický a ucelený komplet, který bere dech. Anatomie vraždy vznikla o dva roky později a na DRM průběžně odkazuje různými výstavbovými technikami, od vývoje a skladby syžetu po práci s kamerou a znejisťování logických myšlenkových postupů – a těsně před závěrem k nim navíc přiznaně a otevřeně vede spojnici replikou „starouše Parnella“. Film Dvanáct rozhněvaných mužů důsledně odkryl základní lidskou nevybavenost zajistit si objektivní (jedinou možnou, pravdivou) rekonstrukci minulosti – předvedl, že nic takového v plynutí času vůbec neexistuje. Minulost vždy re-konstruujeme, naše podmínky a nástroje se člověk od člověka liší, a na čem se shodneme, je věc aktuální akcidence, nikoli odkrytí „toho, co se skutečně stalo“. „To, co se skutečně stalo“, není, nemáme k tomu přístup, nikdy jsme neměli, je to vymyšlený konstrukt na uklidnění a nasměrování mas. Minulost neexistuje, vytváříme ji (což nijak neumenšuje naši zodpovědnost), znovu a znovu, a na základě svých výtvorů i soudíme, odsuzujeme, zajišťujeme si nové podmínky pro nový vývoj a pokračování existence, vytváření budoucnosti. Snímek DRM nechává diváka, aby zažil a uvědomil si tuto absolutní existenční a názorovou neukotvenost celé konstituované lidské společnosti v plynulém toku času. Ani společnost se nebude mít o co opřít, pokud se rozhodne své procesy vnímání a vyhodnocování vjemů, své metody reflexe a postupy myšlení podrobit pečlivé revizi. Anatomie vraždy pak na toto zjištění logicky navazuje a zcela v řádu věcí s ním osvobozeně od objektivity pracuje – je ironičtější, veselejší a lehkovážnější, má větší nadhled – to platí o filmu samotném i o všech jeho postavách. Děj se na rozdíl od snímku DRM přenáší z uzavřené místnosti, kde o podstatě naší reality rokuje porota, zpátky do soudní síně a nechává tentokrát diváka zažít, jak to vypadá, když všichni zainteresovaní (obhajoba, obžaloba, sám soudce, žalovaný, jeho žena a dokonce i zastřelený muž) dobře vědí či intuitivně chápou, že minulost a z ní plynoucí kauzalita je čistě otázka výkladu a aktuální situace. Přestože je zřejmé, že soudní proces je vážný (tj. bude mít reálný dopad, jasné důsledky), je zároveň evidentní, že inteligentní vtipkování soudce ani právníků nemůže jeho průběh ohrozit – neexistuje totiž jediný správný průběh – stejně jako předem neexistuje jediný správný výsledek. Vražda není součástí filmu a divák se stává sám spolutvůrcem reality, v níž je jednání obžalovaného omluvitelné, nebo ne (vinen-nevinen se tu už vůbec neřeší). Velice silné na celém snímku je, že se žádná z postav nesnaží lhát, být k sobě neupřímná nebo manipulovat s fakty: každý ze své pozice v podstatě upřímně specificky, zodpovědně a naplno pracuje s logickými možnostmi, jež se v každém novém kole nově otevírají. Výkony všech herců jsou dokonale vyvážené (i to je společné se snímkem DRM a pro to, aby oba filmy úspěšně sdělily, co chtějí, je to navíc naprosto nutné) a je radost tento koncert hereckých schopností i logických kliček a lopingů sledovat – na rozdíl od existenciální tísně DRM zde již s pocitem žonglérské a eskamotérské lehkosti, byť tato nijak neznamená nezodpovědnost. () (méně) (více)
Dost možná nejkomplexnější film zabývající se soudním procesem. Více jak polovina filmu se odehrává v soudní síni a i přes svou dvouapůlhodinovou délku se nestane aby se divák nudil. Výborní herci v čele s Jamesem Stewartem a dobře napsané dialogy zaručují skvělou zábavu, kterou mírně sráží nepřítomnost překvapivých zratů a nějakého nečekaného rozuzlení. ()
Film, v ktorom hrá hlavnú úlohu "nezadržateľné nutkanie" obžalovaného a nezabudnuteľný argumentačný súboj v súdnej sieni medzi J. Stewartom a G. C. Scottom. Pootvorenie dvierok do sveta jurisdikcie a zároveň i krásny obraz toho, ako fungovala a stále funguje spravodlivosť (nielen v Amerike). 85/100 ()
Reklama