Slovo
The Word
Režie:
Beata ParkanováScénář:
Beata ParkanováKamera:
Tomáš JuríčekHudba:
Jan P. MuchowHrají:
Martin Finger, Gabriela Mikulková, Jenovéfa Boková, Bolek Polívka, Vladimír Polívka, Ondřej Sokol, Petra Hřebíčková, Taťjana Medvecká, Ján Jackuliak (více)Obsahy(1)
Film sleduje příběh manželů Václava a Věry, kteří si dali slovo, že budou stát vždy při sobě a nepřekročí své morální hranice. Doba kolem roku 1968 ale vystavuje jejich vzájemný slib těžkým zkouškám. (Bontonfilm)
Recenze (124)
I když současnou vládu (Fiala a spol ) považuju za absolutní lidský hnůj, tak komouši jsou pořád ještě o level výš, pokud jde o stupnici lidských hnojů. No jo jenže, co mě tenhle film dal kromě toho co už dávno vím, mě tohle přijde jako recyklace x krát natočenýho a jen nabaraveno na jinak. Přitom Beata Parkanová udělala režijně i scénaristický vymazlený Chvilky, ale tohle prostě nééé, za chvíli bych bez zdejšího komentu a hodnocení ani nevěděl, že jsem to viděl. ()
Pro Beatu Parkanovou začínám mít slabost. Divadelně inscenovaný film, s promyšlenými kompozicemi, trochu teatrální, pravda, ale u některých obecných pravd je to celkem běžné. Silná (občas příliš zaťatá) matka, chvílemi nejistý otec, důležité české dějinné okamžiky. Výborný Ondřej Sokol na malém prostoru. Povedené to není, zajímavé ano. Zdejší hodnocení mě udivuje. 70%. ()
Všechno, co je špatně na českém filmu, úhledně na talíři. Mizerně napsané civilní dialogy, které zní jak zaseklá deska, absence jednotící režijní koncepce (část filmu vypadá jako artovka, část jako reklama na Kofolu), toporné herecké výkony a neschopnost ústřední tezi filmu doplnit čímkoli, rozvinout ji, prezentovat morální dilema jinak než jako patetický monolog. Už jsem vzdal naději, že se byť jen přiblížíme schopnosti Rumunů nacházet velké dějiny v obývácích běžných lidí. Tohle mě ale stejně šokuje. I to, jak už část publika otupěla a Slovo bere jako dobrý film. ()
Hezké, FÁDNÍ, N U D N É. Jako tenhle komentář. ()
// Po Devadesátkách je pro mě rázem Martin Finger zjevením (ale přiznávám, že to je spíš vlastní neznalostí), které chci bedlivě sledovat i dál, Slovo mu ale bohužel nedává ani zdaleka tak dobrý materiál. Je to celé takové, jak to jen říct slušně... uchcané. Neoceňuji tohle vrtání se pořád v té samé éře, oceňuji sice snahu pojmout to jinak, jenže snímek Beaty Parkanové prostě neříká nic moc nového, zajímavého ani jinak podnětného. Paradoxně nejvíc tak funguje v rovině vztahové, a to jen v několika krátkých úsecích, a jen díky skvěle napsané postavě Věry, kterou perfektně ztvárnila Gabriela Mikulková. Škoda, že takových scén jako ta v kuchyni mezi matkou a jejími dvěma dcerami nebylo ve filmu víc, a škoda, že film nebyl primárně o nich. Hlavní motiv Slova totiž prakticky vůbec nefunguje, ve snaze jej vysvětlit je scénář zbytečně a otravně doslovný, a pocitově vše po hodině a půl vynikne zcela do prázdna. Místy hezký, ale prostě k ničemu. 5/10 ()
Slovo je monstrózní manýra, která si ale člověka může získat. Všudypřítomná křeč dává tváří v tvář tématům smysl a překvapivě občas vykoukne i funkční humor. Nesedne každému, ale šanci si zaslouží. ()
Film, kterému se vyčítá manýra, strojenost, doslovnost, je ve skutečnosti suverénně inscenovaným melodramatem. Řád není jen princip, který vzývá Václav, ale zároveň je vepsaný do skladby a estetiky samotného filmu: ať už ve formě opakujících se scén, kompozic nebo dialogů. Současně jsou tu ale věci, které tento řád narušují nebo hrozí narušit, nejrůznější drobné či větší odchylky, ale i dějové situace, které destabilizují chod ústřední rodiny. Přestože se film tváří jako další černobílý příběh o zlých komouších a kladných obětech, jde jen o velmi obecný rámec, uvnitř kterého tvůrci prozkoumávají to, co je tady opravdu důležité: dynamiku rodiny a její vlastní směřování k harmonii, nebo chcete-li k řádu. Protože jedině když rodina bude fungovat pohromadě, může čelit nepříznivým časům venku. Víc v textu na substacku. ()
Parkanová si ukousla větší sousto, než byla schopná přežvýkat a její komunistická omalovánka je pouze další oprávněnou obžalobou zrůdného systému. Mlčení je občas fajn, ale musí generovat nějaké myšlenky. Naprosto příšernou Mikulkovou naštěstí vyvažuje řada oblíbených herců. ()
„Co on o tobě může vědět, co bych nevěděla já?!“ Stejně jako předešlých Chvilkách nutí Parkanová diváka přemýšlet a naladit se na postavy. A to zde bude pro řadu lidí problém. Přístup k hlavnímu páru může být ze strany publika všelijaký. Obávám se ale, že bude převládat odsouzení. Jeho slabošské neschopnosti vypořádat se s nastalou situací či její přehnané snahy mít vše pod kontrolou hraničící až s naprostou nesnesitelností. Kvůli tomu může naopak snadno zapadnout jeho odvážná zásadovost stejně jako její velká síla táhnout blízké na svých bedrech poté, co její protějšek odpadne. Nepomáhají tomu ani některé detaily. Není například vůbec vysvětleno, jak došlo ke „znovuvzchopení“. Nebo třeba nezvládnutý fakt, že nestraník se škraloupem mohl v té době dělat notáře, ba dokonce i jezdit za hranice k moři. A to je škoda, protože jinak Slovo nabízí také nemálo zajímavé myšlenkové potravy a ucházející studii jednoho vztahu. Takhle to budou „pouze“ lepší 3*. „Kde, kdy končí zodpovědnost člověka za své činy, za svá slova? Nekončí. Nebo?“ ()
Další pohled na trauma osmašedesátého, tentokrát zaměřený na mikrodrama uvnitř jedné obyčejné rodiny. Je to pořád dokola. Hledáme hrdiny v obyčejných lidech, vracíme se k tomu, jak jsme tehdy žili. Manýrismus Beaty Parkanové si vyhovuje s antiherectvím Gabriely Mikulové. Dalším podobným experimentům se budu vyhýbat zcela určitě. ()
Klidné tempo, dlouhé záběry, přirozeně zahrané situace. Takové byly i Chvilky režisérky a scénáristky Beaty Parkované. Přesto jim chybělo mnohé. Nedochucený portrét jedné mladé ženy. A nic, co by emočně uspokojilo. Tady je to velmi podobné, jen k výše zmíněnému tu navrch máme neklidnou dobu. Má to být o slovech, co jsou jednou dána a která se nikdy neruší. Poctivý a oblíbený notář Martin Finger prostě s blížícím se srpnem 1968 nepodepíše a záhy ze strachu o rodinu a budoucnost o svých zásadách začne pochybovat. Má však své přesvědčení, má však silnou a svéráznou ženu, která při něm stojí. Jednoduchá dějová linka poskytuje velký prostor hercům, kteří příležitost chytili za pačesy, zbytek ovšem nehezky rychle vyšumí. A ve výsledku je smutné, že si nějaké dva týdny po shlédnutí víc pamatuju, že to bylo letos ve Varech, než co konkrétně mi to dalo. ()
,,Ale já vám to nepodepíšu'' ---- Kdosi moudrý kdysi dávno řekl, že slovo může být chlebem i nožem. Tento citát se mi u tohoto filmu vybavil vícekrát. A je v něm opravdu vše. Martin Finger podal naprosto bezchybný výkon jako vždy. U Gabriely Mikulkové mi ze začátku připadalo její hraní až ochotnické, ale nakonec jsem si na tu zvláštní formu zvykl a začala se mi líbit. Přečetl jsem si některé z komentářů, mnohdy místních filmových elit a musel jsem se řeknu vám na rovinu shovívavě až usmát nad jejich blbostí. Ačkoliv se film snaží o jakési dobové reálie, zprvu jsem jen těžko odhadoval období ve kterém se odehrává. Hádal jsem začátek osmdesátých let. Jenže děj je zasazen do mnohem staršího období a řekněme si rovnou i do mnohem hrůznějšího. Začátek šedesátých let byl velmi postupné a pozvolné uvolňování oprátky škrceného národa totalitou russáckého stylu se všemi vychytávkami známými ze SSSR. Politické procesy, zabavování majetku, popravy, mučení, kriminály, únosy, vystěhovávání, teror a trestání celých rodin, prostě něco šíleného. Do toho propaganda, věčné schůze, udavači, demonstrace, brigády, plnění a překračování plánu... Peklo. Ani si život v tom nedokážu představit a to by se mi nic nemuselo ani dít. A jakpak se asi žilo těm s nějakým škraloupem na které strana něco měla? Jenže padesátá léta nebyla z hlediska stresu a starostí jediná. Před nimi byla 5 let okupace. 5 krvavých let, kdy byl národ topen v krvi vlastních lidí nacistickým okupantem. A aby toho nebylo málo, když se začalo volněji dýchat, byla uvolňována cenzura a začaly rehabilitace, tak sem přijely russácké tanky. Vše během necelých 30 let! All in one! Představte si tedy generaci našich babiček a dědů, čím vším si musela projít. Co vše zažili, co vše museli skousnout aby mohli jít dál, mít naše matky a otce a v tom všem jim dát vše co potřebovali a postarat se o ně. Neskutečný! A my si dneska vzdycháme (někteří z nás) jak je to hrozné! Jak bylo za komunistů líp. No tak co, tak nebyly pomeranče a jezdilo se do Bulharska místo na Maledivy. Ale jinak bylo přeci líp! Odpusťte mi tu vulgaritu, ale HOVNO pravím vám. Nemáte ani ánung o tom jak bylo. Fakt ne. Možná jste zažili osmdesátky, kdy se Husákovi ten kompost začal pomalu bortit vlastní vahou, protože zemi vládli idioti typu Štrougal a Jakeš... Ale to už nebyla brutka padesátek, hrůza po srpnu nebo normalizační sedmdesátky. Naprosto jsem chápal postavu Václava i jeho pohnutky a nervové zhroucení. On dobře věděl co jsou komančové za svině. Bylo moře těch, co pro klid se přizpůsobili. Pro drobné výhody, mnohdy nezištně aby pomohli jiným, či aby mohli třeba děti studovat. Nesoudím. Byla to strašná doba a nikdo dnes nemůže kvákat kraviny o tom jak by se zachoval on, natož pak moralizovat ty co třeba neobstáli, nebo už neměli sílu říci ne. Opovrhuji jen těmi, co tomu šli naproti sami. Ale jestli mám v nesmírné úctě někoho, pak lidi právě jako Václav. Lidi co se nenechali zlákat výhodami, co oželeli jisté kvality života, mnohdy i svobodu, ale co nepodepsali a svobodní zůstali uvnitř. Co zůstali čistí a morální. A moc dobře vím, jak komunisty strašně tohle sralo. Oni tohle nedokázali pochopit. Vždyť v té době ve straně byli funkcionáři jen kvůli výhodám jaké to neslo. Ideový zápal jako měli někteří zblblí komunisté po válce si myslím tam nebyl žádný. Film mi docela připomenul Báječná léta pod psa. Lecos s ním měl společného, nicméně tady to na mne více padlo (ona tom taky není komedie). Ta odporná pachuť té doby. Dávám tedy za 4 závěti! Spokojenost. Tohle by se mělo promítat ve školách. I když dnešní teenageři to asi moc už nepochopí... * * * * () (méně) (více)
Kterak čestní a hodní lidé trpěli pod nadvládou těch zlotřilých a podlých komunistů. Ano a dál? Mám z toho hodně rozpačité dojmy, Slovo do omrzení neustále opakuje jednu a tu samou formuli, ale přitom dává jen málo důvodů, proč bychom si jej pro to měli zapamatovat. Prostřihy k fotografiím po každé kapitole jako nápad cením, ale to podivné rámování scén, kdy postavy v záběru mívají často uříznuté hlavy, i když zrovna jsou součástí dialogu, to bylo vážně prapodivnou tvůrčí volbou. [Finále Plzeň 2022] ()
Názorný příklad toho, že silné téma samo o sobě silný film opravdu neudělá. Slovo je svým vyzněním jedna velká nafrněná banalita, která ústřední myšlenky o nezlomnosti lidského ducha, morální integritě, zásadovosti a neblahosti následků, které zmíněné přednosti lidem (nejen) v totalitním režimu způsobují, v podstatě nijak nerozvíjí (pouze ji stále dokola nezajímavě omílá). A to mnohdy podivné formální ztvárnění (kamerou uříznuté hlavy mluvících herců apod.) celkový dojem taky příliš nevylepšuje. 45 % ()
Zvláštní forma: učebnicová čeština, divadelní práce s prostorem i herectvím, příběh kolem jednoho morálního dilematu. Jsem schopen obdivovat jednotlivosti, ale film jako celek pro mne nefunguje. A přitom Chvilky od stejné autorky se mi před pár lety velmi líbily. Nevím, z tohohle mám dost rozpačitý dojem. ()
(LFŠ 2022) Slovo by se dost možná ztratilo v přehršli dobových dramat, nebýt specifického herectví pro mě neznámé Gabriely Mikulkové a netradičního vizuálního pojetí. Slovo je v podstatě hodně komorní film, jehož cílové dialogy se odehrávají v interiérech - scény z notářské kanceláře byly skvělé. Vedle toho, se mi líbilo zakomponování fotografií do obrazu, které jako by reprodukovaly dotyčné scény z jiného úhlu pohledu. Vedle vážné roviny je film rovněž velice humorný, právě díky svéráznému herectví Mikulkové. ()
Pokiaľ by išlo o psychologickú masáž mocipánov (eštebákov) voči notárovi ako hlavnej postavy tohto príbehu, bolo by to skvelé... ()
Jakkoli mám Martina Fingera rád jako zajímavého a velmi civilního herce, tady nestačil jeho výkon přetlačit dost nudný scénář. Já samozřejmě vím, že doba byla zlá, komunisti byli svině atd., jenže i tak je pořád potřeba ten příběh nějak zajímavě postavit a dát tomu něco, co by mne zaujalo. A to se tady nepovedlo. Je mi líto. ()
Vymáchaný antikomunistický agitkový výluh všech doposud natočených podobných a podobně černobílých filmů. Tož už ti emigranti točili ve Švýcarsku objektivněji pojaté filmy o své bývalé domovině. Jinak jsem si nejdřív myslel, že jde o televizní film, ten vizuál je skutečně chabý. To už mohla ČT pustit do kin Osmy, vyšlo by to nastejno. Že se Bokový svlíká i bez hypnózy, to je také dávno známá věc, takže ani tady u mne film nebodoval. A postavy tak černobílé, jak z bývalých komunistických agitek, jen tentokrát naruby. Jinak si myslím, že před srpnem 1968 by nikoho na sílu do strany netlačil, a potom možná nějakou chvíli taky ne. ()
Související novinky
Startuje týden nejúspěšnějších filmů
Volné seskupení čtyř artových kin v Praze: Atlas, Evald, Lucerna a MAT pořádá od 15. do 21. prosince tohoto roku BestFilmFest, týden nejúspěšnějších a divácky nejnavštěvovanějších filmů druhé… (více)
9. ročník festivalu 3Kinofest již 9. listopadu
Slavnostní zahájení mezinárodního filmového festivalu 3KinoFest proběhne 9. listopadu v 18:30 hodin ve Velkém sále Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí. Promítán bude polský film Tata… (více)
Ocenění 56. ročníku MFF Karlovy Vary
Největší filmový svátek v Česku se po devíti dnech uchýlil ke svému konci. V sobotu večer proběhlo ve Velkém sále hotelu Thermal slavností zakončení 56. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v… (více)
Zažijte Vary naostro!
Ostrý bude již samotný start. Kapela Mig 21 vystoupí posílena o šedesátičlenný orchestr Národního divadla a dvacetičlenný sbor Národního divadla pod vedením dirigenta Jaroslava Kyzlinka. Tím ale… (více)
Českých filmů, které rekonstruují období od roku 1948 do roku 1989 vzniklo od roku 1990 už mnoho a vypadá to, že se na tom v brzké době nic nezmění. Okolo této doby se ostatně točí i 2. celovečerní film režisérky a scenáristy Beaty Parkanové, která na sebe 2018 zvládla upozornit solidní psychologickou sondou Chvilky. I přes rozpolcené ohlasy se navíc filmu na posledním ročníku Filmového festivalu v Karlových Varech podařilo získat ocenění za nejlepší mužský herecký výkon Martina Fingera a režii samotné Parkanové. Dvě zasloužené ocenění ovšem bravurní výsledek nezaručují. Už od samotného počátku je jasné, že si Martin Finger za svůj soustředěný herecký výkon své ocenění zaslouží a nadále zůstává jedním z nejzajímavějších českých herců současnosti. Kamera je často intimní, v průběhu filmu je možné sledovat poměrně zajímavé kamerové kreace a Slovo minimálně působí jako film s nějakou jasně danou vizí. To, že ta vize v sobě skrývá jistou pachuť je věc druhá. Jak se ze začátku naservíruje jasně dané morální dilema a jak je snadné automaticky počítat s tím, že z toho vzejde něco zajímavého, stejně tak lehce dokáže film rychle zklamat. Film za pochodu střídá umělečtější přístup s tím řemeslně tuctovějším, především se ovšem právě k době soudruhů a straníků nezvládne říct absolutně nic nového. Celý film je v podstatě složen z příběhové mozaiky, kterou rozdělují sbírky fotek působící jako podivně vložené propagační materiály a sleduje se vlastně tuctový život jedné v jistých kruzích docela vážené rodiny, která ovšem není zdrojem k ničemu zajímavému. Jednou se jede k moři, jednou se slaví Vánoce, jednou se slaví narozeniny a občas mezitím se objeví výhrůžky a snaha o angažování do strany. Výsledkem není žádný zajímavý morální souboj, žádné vtahující drama a žádný nádech gradace vyprávění. Slovo vlastně působí jako sestřih jedné série nějakého dobového seriálu, ze kterého někdo vystřihl strašně moc materiálu a ještě to působí dojmem, že šlo ven prakticky co nejvíc zajímavého materiálu. Poměrně funkčně v rámci vyprávění funguje vykreslení pevnosti rodinného pouta Vojířových, kdy i postava Věry v podání Gabriely Mikulkové funguje jako žena, která svému muži hodlá pomoct. Především Finger si svým soustředěným výkonem krade veškeré momenty pro sebe, u samotného scénáře je jen škoda, že ke kdovíjak působivému psychologickému rozkladu a morálnímu souboji vlastně nedochází. Ve filmu se jinak objeví v menších roličkách poměrně dost známých a dobrých herců, kteří jsou ovšem ve výsledném filmu po čertech málo. Kdo tak čeká nějaký pamětihodnější výkon třeba od Bolka a Vladimíra Polívkových, Jenovéfy Bokové, Taťjany Medvecké, Petry Hřebíčkové či Antonie Formanové, ten ve finále spláče nad výdělkem. Krapet komplexněji se aspoň vyjeví postava Kamila Kopečného v podání Ondřeje Sokola, i on se ovšem na plátně dlouho neohřeje a tudíž stejně potenciál této postavy vyznívá do prázdna. Ve výsledku tak vlastně Slovo vyprchá z paměti hodně rychle, podnětný komentář k minulému režimu nedodává. Je to škoda, protože Parkanová očividně talent má, její další film Světýlka snad ovšem bude mít lepší scénář a minimálně snad lepší a přirozeněji působící dialogy.... () (méně) (více)