Hercule Poirot

První případ "šedých buněk mozkových" v podání Davida Sucheta nabízí poněkud střízlivější představení s hlavním hrdinou - Belgičanem s charakteristickým knírkem, kterého má nejeden člověk za Francouze, a který dokáže hravě rozlousknout i ten nejtěžší případ, avšak se zatloukáním obyčejného hřebíku má bytostný problém. I když se v tomto příběhu odehrává zločin téměř mimo oči diváků, tak i přesto nepostrádá jistou dávku napětí a dobrou zápletku. Zkrátka počátek novodobého Poirota, který je sice následován i lepšími kousky, ale i tak potěší. (07.09.2016)

Vskutku zamotaný případ dělaný na míru pro "šedé mozkové buňky", u kterého divák prakticky až do konce filmu neví, na čem vlastně je. Musím pochválit nenásilně budované napětí, které se během vzájemného "koketování" mezi sebevraždou a vraždou podařilo udržet až do závěrečným minut. (07.09.2016)

Co se zápletky a pachatele týká, tak jde o poněkud chudší a značně průhledný Poirotův případ, který ho trefně označil jako "frašku, která ho už začala unavovat". Ve výsledku tak jde o průměrnou detektivku, která nemá šanci vybudovat dostatečné napětí, když už je cca od poloviny filmu jasné, kdo za oním "zločinem" stojí. (07.09.2016)

Podobně jako předchozí Únos Johnnieho Waverlyho je i Dvacet čtyři černých kosů spíše průměrnou detektivkou, u které je kamenem úrazu očividná identita pachatele a do jisté míry i průhlednost zápletky, na čemž se podepsalo zejména menší množství postav a (možný SPOILER!) "špatně udělaný make-up" (konec možného SPOILERU!). (07.09.2016)

Největším problémem Bytu ve třetím patře je skutečnost, že divák nemá prakticky téměř šanci se spolupodílet na hledání pachatele, jelikož Poirotovi se ho podaří odhalit během pár minut a takřka polovinu stopáže pak tvoří honička mezi policií a zločincem na útěku, což je sice v rámci této série neobvyklé, nicméně já preferuji případy, u kterých jsem držen v napětí až do závěrečných minut. (07.09.2016)

"Příroda dává oběti zmije možnost poznat útočníka. Kdyby byl každý vrah tak dobře označen, byl bych bez práce." (H. Poirot) Kníratý Belgičan se pro tentokrát vydává za zvuků orientálně upravené znělky na vzdálený ostrov Rhodos, přičemž v tomto případě hraje největší roli milostný trojúhelník. Musím ocenit změnu exteriérů, netradiční porci akce a ne až tolik očividnou identitu a motiv pachatele, byť to lehce viselo ve vzduchu. (08.09.2016)

Po Rhodském trojúhelníku zůstává děj Dobrodružství na moři stále v exotických končinách, přičemž mi to chvílemi hodně evokovalo atmosféru Smrti na Nilu. Poirot tentokrát vyšetřuje vraždu nadmíru protivné ženy ("Kdybych byl její manžel, vzal bych na ní sekyru."), kterou mohl zabít kdokoli. Musím ocenit dobře zvolené prostředí, budování atmosféry a napětí, které se podařilo udržet od zločinu až do závěrečného rozuzlení, které mělo formu veřejné prezentace Poirotových postupů před cestujícími. (08.09.2016)

Podivná loupež vybočuje z Poirotových případů tím, že zde vlastně nedochází k vraždě, a v podstatě jde spíše o špionážní honičku za lupičem (okořeněnou o nacisty) než o detektivku v tom pravém slova smyslu. A právě tyto "klasické" detektivky s mordem, jeho následným řešením a odhalením vraha mám radši. Tím pádem se pro mě jako diváka Podivná loupež drží v průměrných vodách, byť závěr není úplně tuctovou záležitostí. (08.09.2016)

Křížový král mi osobně přišel dějově poněkud příliš překombinovaný, a co se rozlousknutí případu týká, tak mě překvapil závěrečný rozsudek "zločin-nezločin" (zasvěcení ví, o čem mluvím). V tomto případě je nejvíce na vině samotná předloha, jelikož natočeno to nebylo vůbec zle. Vždycky mě vážně pobaví, jak jsou všichni vyjma Poirota úplně mimo, až to někdy bije do očí. (08.09.2016)

Z první série je Sen rozhodně tím nejpovedenějším, nejhravějším a nejlépe vykonstruovaným případem, který těží zejména z dobře promyšlené zápletky, a je opravdu škoda, že je to jeden z těch padesátiminutových dílů, jelikož tento díl by dokázal únest i dlouhometrážní stopáž. Vedle toho mě navíc pobavila dějová linie s psacím strojem. (09.09.2016)

Smrt na mysu jakožto první dlouhometrážní film o Poirotovi se Suchetem v hlavní roli těží zejména z nadmíru komplexního příběhu, ve kterém nabývá slovo zápletka svého pravého významu, jelikož šlo o řádně zamotaný a zapeklitý případ, během kterého musely šedé buňky mozkové pracovat o sto šest, aby mohl být dopaden pro tentokrát velice mazaný pachatel. Pro mě osobně jeden z těch nejlepších případů pro kníratého Belgičana. (09.09.2016)

"Prohledal jsem všechno, vyndal jsem i ovoce z mísy." (Hastings) Dáma se závojem je jedním z nejhumornějších případů, ve kterém si i velký detektiv vyzkouší být "zločincem", avšak v tom pozitivním slova smyslu. Ve výsledku pak jde o nápaditou hru převleků a rolí, která si drží napětí (a humor) od začátku až do konce. Bylo vtipné vidět Poirota bez tradičně upraveného kníru a navíc ještě na kole, plus se mi líbil lehce poupravený hudební motiv. (09.09.2016)

Ztracený důl těží z exotického obsazení v podobě čínských mafiánů a obchodníků a vedle toho je obohacen vtipnou linkou s hraním Monopoly (Poirot vs. Hastings) a humorně vykonstruovanou honičkou (celkem mě pobavil jakýsi "prehistorický" sledovací systém ze 30. let). Rozhodně jde o jeden z těch méně tradičních příběhů o kníratém Belgičanovi. (09.09.2016)

Cornwallská záhada nabízí případ plný podezření, křivých obvinění a trávení, nicméně ani to nezabrání šedým mozkovým buňkám, aby vše rozlouskly a demaskovaly pachatele. Opět jeden z těch dílů, ve kterém inspektor Japp dostává silně na frak od Poirota, na což jsme si ale už mohli dávno zvyknout. (10.09.2016)

Tajemné zmizení pana Davenheima patří do té skupiny případů, které vynikají svou hravostí s divákem a jeho pozorností. Vedle toho jde rovněž o velice humorně pojatý díl, hlavně díky sázce mezi Jappem a Poirotem, který si krátí chvíle trávené ve svém bytě tím, že se učí kouzlit, navíc ve společnosti otraveného papouška. Též musím ocenit přítomnost flashbacků, kterými se v předchozích dílech hodně šetřilo. (10.09.2016)

V Dvojnásobném zločinu se do vyšetřování případu netradičně pouští kapitán Hastings, zatímco Poirot se tváří, že už je v důchodu, k čemuž má svoje (poněkud postranní) důvody - nicméně i tak si šedé buňky mozkové neodpočinou, o čemž by mohla povídat i slečna Lemonová, pátrající po svých ztracených klíčích. A vlastně vůbec nevadí, že v tomto díle nedojde k žádné vraždě, protože i taková obyčejná loupež může být stejně atraktivní a dobře vykonstruovaná. (10.09.2016)

Tajemství levného bytu mě na rozdíl od takové Podivné loupeže, která měla rovněž takový gangstersko-špionážní nádech, zaujala přece jen o něco víc. Líbily se mi Poirotovy narážky na americkou policii a skutečnost, že se nebál jednat na vlastní pěst. Třešničkou na dortu byla pěkně udělaná sekvence z kulis New Yorku odkazující na staré špionážní filmy ze 30. let a vedle toho postava potrhlého majitele klubu u Černé kočky. (10.09.2016)

Únos ministerského předsedy mě upřímně moc nebavil, a to zejména proto, že se tam až příliš šťourali v politice a válce, což mě nikdy moc nebralo. V tomto případě bych byl i vděčný za nějaký ten mord, kterého se mi nedostalo, jelikož osobně mám prostě radši, když se šedé buňky mozkové trápí nad nějakou tou vraždou, které předchází nějaký pádný motiv. (11.09.2016)

Záhada západní hvězdy patří spíše k průměrnějším případům kníratého Belgičana. Osobně mi přijde, že většina dílů, ve kterých se pouze krade a prchá, je kvalitativně slabší než ty, ve kterých se i vraždí (můj subjektivní názor). Plusovým bodem budiž linie s Poirotovými kotletami a jeho fanouškovská posedlost belgickou hvězdou, kterou zná samozřejmě pouze on. (11.09.2016)

Pro mě jednoznačně nejlepší zatím viděný díl, který nějakým způsobem vybočoval z celé série a právě tím si mě získal. Rozuzlení bylo opravdu nečekané a IMHO ohromující. (30.12.2010)