Hercule Poirot

K detektivce Vražda v Orient-expresu mám zvláštní vztah. Byla to má první detektivka s Poirotem, jakou jsem četl, a zpětně jí hodnotím jako jednu z nejlepších, ne li vůbec nejlepší. Přitom je to tak jednoduše a geniálně vymyšlený a vystavěný příběh (jeden vlak, uvízlý v závějích v divočině v Jugoslavii, jeden mrtvý, 12 podezřelých a nejslavnější belgický detektiv…). Při hodnocení tohoto dílu se nedá vyhnout porovnání s filmem Sidneyho Lumeta z roku 1974. Zatímco starší verze se drží předlohy co to jen jde, nový díl z roku 2010 si dovoluje pojmout závěr poněkud jinak (neříkám že ke škodě), ale milovník Christie ve mně křičel „Vždyť je to jinak!“, musel jsem ale dát za pravdu chladné logice, že mírná změna příběhu neuškodila, přeci jen já od adaptace nechci naprosto přesné převyprávění příběhu, jako oživlou ilustraci. Přes některé nedostatky (Poirot katolíkem?, poněkud „jiné“ řešení případu, kamenování) se mi to docela líbilo. (12.11.2013)

Trochu jiné než předloha. Je tu přítomna nadstavba, která se případ snaží roztáhnout více do široka. Trochu křečovité, ale celkem chápu, proč k tomu rozšíření došlo. Překvapilo mě, jak dobře a napínavě je vyprávění vedeno, vzhledem k porovnání s knihou, o které se pamatuju jen to, že mi na Agathu přišla poměrně slabá. (19.08.2016)

Asi nejdepresivnější díl s Poirotem jaký jsem viděl. Vše je chladné, smutné, bez života, Poirot sedí na kolečkovém křesle a je to jen stín muže, kterým dřív býval. Poslední případ se vrací tam, kde to všechno začalo – na zámek Styles, přítomen je i Hastings, který má starostí nad hlavu. Žádné exotické lokace, žádná smrt v oblacích nebo na Nilu apod. Je to důstojné rozloučení s oblíbeným detektivem, které se veze na vlně melancholie a tušení neodvratného konce. (16.08.2016)