Lidi krve

Asi si to musím ještě nechat chvíli uležet. Příběh super, takové věci mám ráda, kdy se setkává přítomnost s minulostí, a lidé se s tím musí nějak vypořádat.  První část velice expresivní, chvílemi až bizardní. Některé scény, jejich vyjádření a vyznění, se mi velice líbily, pár bych jich vystřihla.  Druhá část, samotný příběh, pecka! (11.11.2021)

Mně není proti srsti, když režisér s kuráží, vehementně, odjinud a jinak řízne do tématu, zde toho sudetského, nepředloží očekávanou vypreparovanou filmovou tkáň, ale přijde s in natura obnaženou tkání hýbající se v živém organismu; a to je, aspoň jak já si film vykládám, případ Lidí krve.          V rámci svého úzkého a třeba i scestného hlediska mám režiséra za neurologa, který se k Otto Hillemu chová jako k pacientovi, jemuž do středu mysli, mozkové tkáně, umístí kameru (suplující futuristický tomograf) a po většinu stopáže filmu snímá, co se v jeho mysli pod vlivem lektvaru obrazotvornosti odehrává. Vidíme vyjevovat se sekvence v halucinogenně vodvázaný choreografii, aniž obrazy košatí do svévolného psychedelického vesmíru; naopak v sobě koncentrují motivy spojené s traumatem: skřípající táhla mezi křivdou a mstou, klepání na zabedněné svědomí, provívání konceptu ráje, pekla a očistce i echo někdejšího příběhu. To vše ve snaze Ottovy (a souběžně Švarcovy) mysli strávit nebo vyplivnout trýznivé trauma a dojít v sobě samé u(s)pokojivého stavu.          Lidi (z a od) krve, i přes svůj formální neklid, zaznamenávají proces sebeupokojování mysli, a to s vědomím, že jen upokojená mysl nezavdá příčinu k újmě nové, neboli že práce na upokojení mysli je prací na upokojení světa.           „Jsem syn země a hvězdné oblohy, jsem vyprahlý žízní a umírám. Dopřejte mi napít se studené vody z jezera paměti,“ říká Otto a vrah jeho dědy to opakuje. V tu chvíli vzpěněná krev Ottova a studená krev vrahova poklekají před vyšším lidským pokrevenstvím, definovaným hvězdným prachem a vodou, jež je tvoří a pojí. A v tu chvíli se i podkova Sudet a kopyto Kotliny stávají nerozdílnými částmi cválající klisny Země, na jejímž hřbetu se všichni – nerozdílně – vezeme. Vše je v tu krátkou chvíli, v zákmitu mysli, upokojené.          A Pavel Zajíček ví, oč běží, když zpívá: Chci tě naučit cejtit. (04.11.2021)

...Poušť roste: běda tomu, kdo v sobě skrývá poušť... České novodobější filmové tvorbě se vyhýbám jak čert kříži. Na tohle jsem narazil náhodou a celkem mě to zaujalo. I hodnocení mi naznačilo, že jde o film kterej je českou diváckou obcí né až tak dobře přijatej což by právě naopak mohlo být něco pro mě. Říkal jsem si, že nejspíš půjde o nějakou artově experimentální podivnost. No, za artovej film bych to až tak nepovažoval. Jako experimentální film už se to ale označit dá. A podivnost to zcela určitě bude pro většinu diváků. Pro mě osobně je to ale naopak koukatelnější než většina novodobí český filmový tvorby. 3hvězdy (23.10.2023)

To mělo být kurva co? V dnešní době aby se člověk bál se na nějakej českej film podívat, když se tvoří takhle. Jak kdyby to nemělo žádné ambice. Schvaluju, že si to zasloužilo alespoň nominaci na Českého lva za kameru a třeba scéna s nahými dívkami kdesi v řece s ostrůvkem byla jakž takž. A to je všechno. Jinak je to totiž nesmyslná směska všeho, co někoho náhodně napadlo - scénáristu si představuju jako kolemjdoucí lidi, kteří každý přidal něco svého. No, hlavně že se to financovalo ze státních a krajských fondů, z České televize atd. To pak potěší, na co jdou peníze z daní a za televizní poplatky. Hodně v tom dominuje němčina a hudba/skřeky/někdy i výjevy jak z masochistického salónu, takže úchylům by se to mohlo líbit. (28.03.2022)

Líbil se mi začátek, který je taková česká verze Stalkera. Dva průvodci připravují umírajícího podnikatele Švarce na cestu do vzpomínek 2. světové války v Sudetech. Jakmile však film spadl do otravné haluzinogení sekvence s příšernou alternativní (punkovou?) hudbou, mě úplně ztratil. A bohužel mě pak úplně už nechytl. Což je škoda. (25.04.2022)