Bitva o Británii (E02)

Nacistická válečná mašinérie vypadala po porážce Francie v červnu 1940 nezastavitelně. Síle Hitlerových armád a jeho Luftwaffe nyní čelila jen Británie a její impérium... Winston Churchill neustále zdůrazňoval, že Británie nesmí s Hitlerem vyjednávat o míru, ale naopak musí zůstat pevná a připravit se na německou invazi. Wehrmachtu však stál v cestě kanál La Manche a silné Královské loďstvo. Hitler proto požádal velitele Luftwaffe Hermanna Göringa, aby vydláždil cestu k budoucímu vylodění porážkou Královského letectva RAF. Göring, spoléhající na zkreslené a nepřesné informace od šéfa své zpravodajské služby Josepha „Beppa“ Schmidta odhadoval, že obrana jižní Anglie vydrží pouhé čtyři dny a struktura RAF se zhroutí za čtyři týdny. Schmidt se však ve své zprávě Göringovi nezmínil o rozsáhlém britském radarovém systému, ani neodhadl rychlost, s jakou Britové dokážou vyrábět nové stíhací letouny. I proto Göring věřil, že díky zhruba dvojnásobné přesile svého letectva snadno zvítězí. Nacistický maršál letectva nařídil svým pilotům pohotovost, aby se připravili na „Adlertag“ – na hromadný nálet na Británii, kterým chtěl odlákat nepřátelské stíhačky a zatlačit letecké základny RAF z jižního pobřeží dál do vnitrozemí. „Den orla“ byl díky lepšímu počasí zahájen 13. srpna. Jeho start ale provázela série nedorozumění, díky kterým se polovina zamýšlených letadel vznesla do vzduchu až ve 14 hodin a bombardéry se musely obejít bez stíhacího doprovodu. Jen během prvního dne tak bylo sestřeleno 47 německých letadel, v jejichž troskách zahynulo 44 mužů. Vypadalo to, jako by Britové o blížícím se útoku věděli. Luftwaffe na vlastní kůži poznala sílu britského „Dowdingova systému“, pojmenovaného podle jeho tvůrce, hlavního maršála letectva Hugh ‚Stuffy‘ Dowdinga. RAF byla sice početně slabší, ale těžila z výhody „domácího hřiště“, a znalosti předpokládaných cílů náletů. Britské pobřeží chránily nejenom radary, ale i 30 000 dobrovolníků na 1 000 pozorovacích stanovištích, díky kterým velitelství RAF vědělo o nepřátelských letadlech do 40 sekund od jejich objevení. Celý tento systém posilovala i řada vnitrozemských stanovišť. Britští navíc letci těžili z toho, že se většina soubojů odehrávala nad jejich územím. Piloti RAF se tak mohli katapultovat a odpoledne už byli zase ve vzduchu v kabině jiného stroje. Naopak sestřelení němečtí piloti buď umírali, případně padli do zajetí, kde sloužili jako cenný zdroj zpravodajských informací. Poté, co se německé Luftwaffe nepodařilo 13. srpna vyřadit RAF na jihovýchodě, nařídil Göring svým leteckým jednotkám dislokovaným na letištích v okupovaném Norsku a Dánsku, aby prozkoumaly obranu i na zbytku britského pobřeží. Nálet bombardérů Heinkel tentokrát směřoval k základnám RAF v Yorkshiru, zatímco eskadry Stuk útočily na Portland v Dorsetu. Další Heinkely pak bombardovaly leteckou základnu v Driffieldu. Toho dne se v rámci maximálního vzepětí Luftwaffe uskutečnilo přes 2 000 vzletů. Göring však zjistil, že obranný štít chrání celé britské pobřeží a k zemi šlo navíc dvakrát více letadel Luftwaffe než letadel RAF. Onen čtvrtek byl pro nacistické letectvo černým dnem. Göringem předpovídané snadné vítězství bylo náhle v nedohlednu a Luftwaffe musela přehodnotit svou taktiku. Dowdingovo velitelství stíhacího letectva RAF nejevilo žádné známky ochabování a navíc působilo dojmem, že má k dispozici nekonečné množství mužů i stíhaček. Göring proto nařídil velitelům svých jednotek, aby s každým bombardérem Stuka letěl silnější doprovod. Jeho taktika zjevně zafungovala – Messerschmittů bylo ve vzduchu náhle tolik, že se britské Hurricany a Spitfiry ke Stukám vůbec nedostaly. Během tohoto náletu byl z provozu vyřazen radarový stožár Ventnor na ostrově Wight a těžce poškozena byla i letecká základna Tangmere. Londýnu se však bombardování zatím vyhýbalo. Podléhalo totiž výlučnému Hitlerovu rozkazu. Jeho pokušení však bylo na jediný nálet z 24. srpna příliš velké, čímž odstartovala série vzájemných náletů na Berlín a Londýn, která vyvrcholila takzvaným „Blitzem“. K dosud největšímu útoku Luftwaffe na Londýn, který vešel ve známost jako den bitvy o Británii, došlo 15. září. Onoho dne šly do vzduchu všechny stíhací letky, určené k ochraně Londýna, a řada leteckých soubojů se odehrávala přímo nad britskou metropolí. Onoho dne bylo celkem sestřeleno 56 německých letadel, oproti pouhým 28 stíhačkám RAF. Po nástupu špatného počasí se šance na námořní invazi toho léta rozplynuly, a Hitlerovi i Göringovi bylo od této chvíle jasné, že RAF není na kolenou, ale je naopak silnější. Bitva o Británii nakonec skončila německou porážkou. (Česká televize)