Hvězdy na čepicích

Kdeže akčné filmy osemdesiatych rokov, percentuálne najviac mŕtvych na počet postáv vo filme predvádza Jancsó vo Hviezdach na čapiciach. Po Beznádejných a Ticho a krik môže cítiť divák akúsi predvídateľnosť a monotónnosť ako prostredia, tak spôsobu vraždenia pri veľmi podobných sekvenciách. Tento film je akousi zmesou tábora v Beznádejných a vidieckeho prostredia v Tichu a kriku. Keďže sa jedná o voľnú trilógiu, nie je na mieste za opakovanie Jancsa kritizovať, ale ak by sa jednalo o kvadrológiu, repetetívnosť by už bola únavná a občas to cítiť aj v tomto filme. Je príjemné sledovať film, kde si režisér vystačí s hĺbkou poľa a nepotrebuje strihať, keď sa všetko zmestí do jedného dlhého záberu a všetko je prehľadné. Nemáme tu jasného hlavného hrdinu, nemáme tu príbeh, nemáme tu dobro a zlo a nie je nám doslovne podávané, že je to preto, lebo vojna kladných a záporných hrdinov nemá, to je predsa samozrejmé. Celá trilógia akoby vôbec neodkazovala na svoju dobu, neprestriháva sa totiž žiadna akcia z mesta, aby sme si dej mohli časovo a priestorovo zaradiť. Takýto efekt nazývame nadčasovosť. Červení alebo bieli, to je jedno, podľa Jancsa to bola všetko jedna zberba :) (23.04.2015)

Znáte ten pocit, kdy jste dejme tomu na nějaké hostině, ládujete do sebe jedno skvělé jídlo za druhým, a pak zjišťujete, že vám vlastně ani nechutná, jíte ho jenom tak, protože se vám nechce přestat? Podobný pocit jsem měl při sledování filmu Hvězdy na čepicích. Když byl zabit první člověk, docela to se mnou otřáslo. Ale pak umřel druhý, šestý, třicátý... A když se hodinu a půl neobjevil jiný motiv, než že jedna skupina lidí brutálně pokosí jinou, načež přijde další a zase zamorduje tu předchozí... a tak pořád dokola, už mi byly všechny další oběti prostě ukradené. Říkal jsem si, super, tak jsi ho zabil a co předvedeš dál? Objeví se konečně nějaký příběh, nebo to budou jenom 90minutová jatka? Bohužel, b) je správně. Přes věhlas, který tento film provází musím prohlásit, že už dlouho mi postavy z nějakého filmu nebyly tak lhostejné. A vzhledem k tomu, že se zde odehrává mučení, ponižování a vraždění, není tento pocit asi úplně košér. Se slzou v oku jsem vzpomínal na Kubrickovy Stezky slávy, natočené o deset let dříve, ale vypovídající o absurditě války desetkrát více... Jo, ale kamera je skvělá. (20.04.2011)

(1001) Když říkám, že mi někdo rozumí jako nikdo na světě, tak je to z mojí strany největší poklona obdivovaným tvůrcům. A Jancsó je v tomto smyslu OG, u kterého to platí úplně nejvíc. "Hvězdy na čepicích" jsem viděla před sedmi lety v kině a tehdy jsem se zamilovala okamžitě a velmi intenzívně. Ze zkušenosti vím, že se mi filmový vkus mírně (docela dost) mění s během času, a byla jsem tedy zvědavá, jak se proměnilo moje vnímání bezskrupulózního a bezčasého Jancsóva přístupu k filmovému pásu jako k sochařské hlíně, kterou lze manipulovat a ohýbat a týrat do toho nejmenšího detailu a přesto dosáhnout surového a syrového výsledného tvaru. Inu, už jen z toho květnatého popisu lze poznat, že ho miluji pořád stejně, a dokonce jsem připravena prohlásit, že to, co pod jeho vedením předvádí András Kozák (tady a také v A sedmnáct jim bylo let...) v roli ČLOVĚKA bude asi můj nejoblíbenější herecký výkon vůbec. (30.10.2018)

Původní název zhruba znamená „Vojáci s hvězdou“ a jeden z Jancsóových vrcholných filmů opět účelně dezorientující a neklasickou dramaturgií zpracovává téma občanské války v porevolučním Rusku, boje mezi Rudoarmějci a Bělogvardějci, za přítomnosti maďarských legionářů. Kruté nelítostné scény, perfektní scénické choreografie pohybu armád po zemi či na koních navazují na Beznadějné (Szegénylegények, 1966) a předznamenávají „taneční“ filmy o revolucích, ideách a (ne)smyslu vraždění. Armádní skupiny si předávají „štafetu smrti“ a zdánlivě objektivní, vyvážený pohled (v podřízené úloze se většinou nacházejí spíše sovětští a maďarští vojáci) se především stará o to, aby v publiku vyvolal pocit zoufalství nad údělem lidstva: ničit, ohánět se šavlí, střílet, nevědět proč, nevšímat si na koho. Boj o život vyhrává jen Maďar Lászlo (symbolicky opět András Kozák), jenž v závěru po hromadné výpravě na smrt, při níž bezbranní zpívají Marseilleisu s maďarskými a ruskými slovy, tasí před kamerou šavli a uzavírá toto velké divadlo krutosti na širokém plátně pohledem zpříma na nás, plným vyděšení i výčitek. (17.01.2012)

Chápu sice, "co tím chtěl autor říci", ale sdělení se mě bohužel nijak výrazněji nedotklo. Série událostí pospojovaných nahodilým sledem tragických událostí, při nichž potenciální hrdinové náhle umírají nebo se vytrácejí ze syžetu, na jednu stranu bravurně reflektuje osudovost a podmíněnost lidského jednání v těžkých životních situacích a podává originální výpověď o zobrazovaných dějinných souvislostech, ale na stranu druhou postrádá skutečné lidské emoce - jakoby se Jancsó tak urputně soustředil na rozvržení a naplánování pohybu na mizanscéně (což je na dlouhých záběrech rámovaných plynulým pohybem kamery skutečně znát), až zcela opomněl přiblížit dění divákovi, vzbudit v něm očekávání, či starost o postavy. Film může být významově hodnotný, ale když nedokáže svůj význam hodnotně znaturalizovat, nemohu na něj zkrátka pět slova chvály... (09.10.2016)