Ztraceno v překladu

Vyprávění o dvou lidech, Charlotte (Scarlett Johansson), která je mladá, krásná, vdaná, ale přesto osamělá, a postarším herci Bobu Harrisovi (Bill Murray), jehož sláva již pominula, a proto točí otravnou reklamu na whisky. Oba jsou na první pohled velmi odlišní, ale přesto, když se náhodně setkají, porozumí si. Zřejmě je to způsobeno pobytem v cizí kultuře japonského Tokia, mezi lidmi, kteří mluví divnou "hatmatilkou", mají zcela jiné zvyky a kulturní vzorce a jejichž chování je těžko pochopitelné - to umocňuje osobní pocit nepochopení a vyřazenosti obou postav. Když se pak setkají, nemusí si toho mnoho říci, ale přesto chápou jeden druhého, jako by se stali spiklenci v tomhle divném mumraji. Když mají jeden druhého, mají najednou mnohem víc chuti poznávat cizí kulturu a plnými doušky ji ochutnávat. Uvědomují si příchod brzkého rozloučení, což ještě utuží jejich rané přátelství a vytváří atmosféru deštivé melancholie, ve které však jejich duše září čerstvě rozžehnutým ohněm. Obzvláště silná je scéna s jejich nočním postelovým rozhovorem a také poslední rozloučení. Film má pomalý rozběh, ale velmi silný závěr, který je naprosto reálný a velmi citový. Myslím, že síla filmu spočívá v jeho přirozenosti. Nesnaží se vytvářet klišé, oba hlavní herci nejsou vyumělkovaně krásní. I má oblíbenkyně Scarlett Johansson má klidně v záběru trošku větší zadeček a bříško, ale o to víc se mi líbí. Tady nebyl hlavní vzhled nebo sexuální přitažlivost. Postavy nebyly dokonalé, ale lidské. Šlo o koncert duší, které se naladily na stejnou píseň právě včas. Sofia Coppola má svůj charakteristický rukopis – někdy ostře stříhá dějové linie, jindy se zastaví a rozhlíží se očima postavy kolem, některé údaje vynechává jako samozřejmost, někdy rozhovorům přikládá méně váhy a více říká mlčením, důležité jsou pro ni prožitky postav, způsoby vnímání světa. A souvislosti se pomalu vytvářejí jako mlžný oblak s postupujícím příběhem, kdy začneme postavy skutečně cítit. Mohu říci, že Smrt panen byla příliš zakódovaná než aby mohla být přístupná a pochopitelná širší divácké vrstvě. Ale Ztraceno v překladu je něco, co potká v životě mnohé z nás, ne-li všechny. Sofia Coppola dokázala zachytit to, co máme jako poklad všech svých prožitků uloženo hluboko v srdci, a vynesla to na povrch. Tímto skvělým filmem nám to připomněla a dala nám naději, že přátelskou duši můžeme potkat náhle, kdykoli a kdekoli. Stačí si zachovat svou přirozenost a otevřít oči. (31.03.2010)

Na tenhle film platí jednoznačně, že lidé si rozumí i beze slov. Vynikající režie a Bill Murray se Scarlett Jahansson. Prostě vše, jak má být. 4* (02.05.2010)

Spřízněné duše Scarlett a Bill jsou stoprocentní, film celý jen těsně za nimi. (25.05.2010)

Úžasný film, na který se můžu koukat znova a znova. Skvělé herecké výkony obou hlavních představitelů. (31.05.2010)

Na tomto filmu se mi nejvíc líbila velmi přesvědčivě vybudovaná atmosféra odcizení a osamělosti v cizím prostředí a s ní korespondující "ztracenost" hlavních hrdinů v jejich vlastních životech, jejichž setkání jim pak pomáhá hledat nějaké záchytné body. K tomu je třeba přičíst přesvědčivé herecké výkony a příjemně tajemný závěr a výsledkem je velmi dobrý film. (14.10.2010)

Srdcová záležitost s nádherným koncem. Film, který vytáhne náladu i z pořádně mazlavého bláta. Dechberoucí filmařina, neskutečný výkon dvojice Murray - Johansson, dokonalá hudba. Vynechal jsem něco? (03.11.2010)

Když jsem viděla tenhle film, nechala jsem si chvilku na rozmyšlenou, co vlastně pro mě znamená a jak ho hodnotit... Chvilku to opravdu trvá, než ho člvěk vstřebá a možná, že za čas na něj budu nahlížet zase trochu jinak, ale teď je pro mě za 4 hvězdičky, protože se nemůž u zbavit pocitu, že to bylo příliš rozvleklé a že jsem se zkrátka chvílemi nudila... Možná to k tomu filmu patří - samota a pocity jako "co si počít sám se sebou v cizím megaměstě", nemožnost plnohodnotné komunikace - to vše ano ano ano bylo skvělé, konec byl nádherný, ten možná předává největší poslání z celého filmu, ale i tak, prostě za čtyři (a třeba to jednou přehodnotím) :) (12.03.2011)

Nemůžu si pomoci, ale mi to přišlo jako film o ničem... Vysoké hodnocení nechápu. (03.07.2011)

Luxusní a poměrně náročný film, který se na první pohled zdá utahaný a nudný, nic méně vyvarovaný všech klasických amerických klišé "o dvou kteří se potkali...." To z toho dělá výmečný snímek, klobouk dolů před Sofii Coppola! Fenomenální herecký výkon Billa Muraye a Scarlett Johansson. (03.08.2011)

Ono by to nebol až taký zlý film, ale hlavná hrdinka bola pre mna nesympatická kráva. Ludia mávajú depresie, ked len tak prežívajú... (26.08.2011)

It's Suntory Time! (04.11.2011)

Je vidět, že v rodině Coppola je další nejen režijní talent. Sofia předvedla naprosto dokonalý scénář, vybrala herce, kteří přesně pasovali do svých rolí.A jak jsem říkal režisérská bomba to je (tento film) Já jsem jenom doufal, že se spolu Bob a Charlotte nevyspí, protože to by absolutně zkazilo celej film. Tento film je famozním pohlazením na duši. Nenásilný, perfektně trefený humor, naprosté porozumění mezi dvěma cizími lidmi ukázáno skoro až idilickým způsobem. Mám po filmu velmi příjemný zážitek a vůbec se nestydím, že jsem se usmíval a měl slzu štěstí na krajíčku když jsem je viděl se loučit. Bill Murray předvedl pefektní herecký výkon a nebyl sám, protože Scarlett Johansson byla také skvotně ponořena do role. Nemohu jinak pět hvězd bez jediného zaváhání. (17.01.2012)

Mnoho v málu. Tichý film, který býti tichým chce, aby o to hlasitěji brumlal v duši divákově. (21.04.2012)

je být sám... a být sám. bill murray se svým jediným a naprosto jedinečným výrazem proplul krásným filmem. a scénka natáčení reklamy mě málem zabila :)) (07.05.2012)

Sofiina intimní výprava do duše je konejšivou písní odtažitého místa zdánlivého nepochopení. Sofistikovaná odpoved na otázku co je to porozumění v absolutním nerozumění. Závěr filmu tiše šeptá, že nejsme sami...ale bylo to tak neslyšné, jednou jen a pak už ne. (23.05.2012)

...za ta panorama (02.07.2012)

Miluju na tom filmu všechno - Tokyo, sushi, Billa Murraye s japonskym alkoholem a zadek Scarlett Johansson. I když jsem ho viděla průměrně asi tak 800x, pokaždý mě ten konec dojme a chci zemřít.. ach. (07.07.2012)

Film, ktorý začína detailným záberom zadku Scarlet Johansson v polopriesvitných nohavičkách a hneď v ďalšej scéne sedí v taxíku Bill Murray proste nemôže byť zlý ani keby ho natočil Uwe Boll podľa vlastného, v spolupráci s Démonom Lindelofom napísaného, scenára. Čo ale, aj napriek tomu, vďakabohu nie je tento prípad. (05.08.2012)

Japonsko je zvláštní země. Země přímo dělaná na tyto setkání. Nálepku drama si to úplně nezaslouží, Murray dokáže udělat i z dojáku pomalu usměvný film. Pochopení, whisky a karaoke. (11.08.2012)

Tak opět Bill Murray, nějak jsem si toho pána se suchým humorem oblíbil. Vlastně to na mě celé působí dojmem, že film naschvál nudí, ale to je na tom právě to vtipné.. Bob je slavný herec a do Tokia je prostě jen američan ztracený v Japonsku...naprosto jiná kultura, jiná řeč, poznává ...a pozná američanku v podobné situaci. Hádejte co se bude dít dál? Hm, tak to tedy ne ..o to tu nešlo ani nejde, je to milé a pohodové. (14.01.2013)