poster

Před revolucí (festivalový název)

  • Itálie

    Prima della rivoluzione

  • anglický

    Before the Revolution

Drama

Itálie, 1964, 115 min

Scénář:

Bernardo Bertolucci

Kamera:

Aldo Scavarda
(další profese)
  • Matty
    ****

    Bertolucci se svým druhým filmem vrátil do rodné Parmy, aby vypověděl o duchovním bloudění mladého muže, kterému schází odvaha opustit své maloburžoazní jistoty a vykročit do života. Ukotvený v přítomnosti, jež se protismyslně stává objektem jeho nostalgie, žije neustále PŘED revolucí. Snad ze strachu, že by po vykonání revolučního aktu jeho život ztratil směr. Svůdnou výzvou k porušení řádu se pro Fabrizia stává jeho vlastní teta. Zachycení incestního vztahu a duše rozpolceného muže je výrazně hravější než v pochmurných Pěstech v kapsách od jiného levicového režiséra stejné generace Marca Bellocchia. Neznamená to, že by Bertolucci s protagonistou sympatizoval a propůjčoval mu hlavní slovo. Naopak využívá mnoha vyprávěcích hledisek a také mnoha zcizovacích prostředků, které naši pozornost odvádějí od hrdinova trápení k filmové formě. Narušování lineárního toku vyprávění diskontinuitními skoky v čase a strukturálně neopodstatněnými vsuvkami (třeba i barevnými), resnaisovské prolínání subjektivních vzpomínek s objektivní realitou, godardovské vypuštění filmových políček prozrazuje nesmírnou hravost a velký cinefilní rozhled mladého filmaře. Stylovou kontaminaci můžeme vnímat jako důkaz, jak silně Bertolucciho v jeho počátcích ovlivnil Pasolini, jiný intelektuál, který rád kombinoval sex a politiku, klasické a moderní, světské a profánní (a, stejně jako Bartolucci v Před revolucí, do svých filmů obsazoval neherce). Když si začneme všímat podobností mezi zápletkou filmu a zápletkou Stendhalovy Kartouzy parmské, vyvstává otázka, zda Před revolucí vůbec nabízí něco původního. Řekl bych, že právě samozřejmost a okázalost, s jakou si vypůjčuje od druhých, z filmu činí dílo nadčasové, připravené na nástup postmoderny. 75%(20.8.2015)

  • Dionysos
    *****

    PCI získává ve volbách okolo čtvrtiny až třetiny všech hlasů, rodná Parma bezpečně ležela v rudé pevnosti Emilie-Romagny, jsou 60. léta - tři ze čtyř intelektuálů jsou levičáci, blíží se květen 68. Mládí italské a evropské buržoazie odchované univerzitami čeká revoluci. Avšak, jak ukázal Bertolucci, stala se střední třída po určitou dobu přinejlepším pouhým sartrovským compagnon de route (společníkem na cestě) proletariátu, se kterým se brzy zase rozešla: hlavní hrdina stojí v saku uprostřed lomu a uprostřed svlečených koupajících se dělnických synků. Bertolucci si v době tohoto filmu myslel, že zachycuje slabost své generace a zejména své třídy v pozici angažovanosti na věci, která ji revolucí zneguje - správně: izolace měšťáckého jedince (sex v rodině jen posiluje myšlenku nepřekročitelnost své třídy) neschopného navázat reálný styk s pracující třídou, v jejímž jménu koná (např. jeho spojení s proletariátem prochází skrze zprostředkování ambivalentní postavu učitele, která je nám ve vyprávění představena jako kdovíjak osvícený aktivní jedinec, na plátně se však posléze jeví jako nevýrazná pasivní figura, neméně izolovaná a žijící minulostí). Bertolucci ale zachytil, což můžeme vědět jen my a zpětně, největší tragédii levicových intelektuálů či zde uměleckých filmařů: godardovské motto stylu jako morální (politické) volby, jež je zde Bertoluccim explicitně vloženo do úst jedné z postav, skrývalo víru netrpělivé evropské buržoazie, že revoluce je vědomou negací světa - nová forma, nové myšlení, nový střih. To jistě také, ale zapomněla na ten dlouhý, nudný a přízemní materiální boj. Minulost nás poučila: jarní Květnový vánek byl brzo odván, nové vlny přišly a rozpustily se, buržoazie si našla teplá místečka a Bertolucci začal točit hollywoodské filmy. /// Však múza Revoluce opět zrodí krásný neklid a nový svěží pohled tak, jak to dokázaly Bertolucciho rané filmy.(10.5.2016)

  • Anderton
    ***

    Fabrizio sa búri proti zavedeným spoločenským a politickým konvenciám predovšetkým rečami, a to aj takými, kde hovorí, že nemá zmysel ísť do ulíc protestovať. To chce skrátka nového muža. Lenže on ním nie je, na to by musel vystúpiť viac zo svojej komfortnej zóny. No a samozrejme sa prejavuje aj túžbou po sexe so svojou tetou a nakoniec aj samotným sexom s ňou, čo sa síce môže zdať ako typická šesťdesiatková hipisácka revolta, ale ide vlastne len o tie túžby a... reči. Je obdivuhodné, ako dokázal premýšľať Bertolucci v tak mladom veku o forme svojho filmu, ale to asi patrilo k dobe. No a preto, že tento film je tak spätý so svojou dobou a vtedajšími myšlienkovými prúdmi naprieč Európu a celým svetom, som sa s hrdinom tohto filmu dosť míňal. Možno je to ale aj tým, že som od neho o nie nepodstatných pár rokov starší. Percentá pri takomto type filmu opäť nemajú čo robiť, preto (zase) alibisticky za tri.(10.12.2019)

  • kaylin
    ***

    Opět jeden z těch filmů, které jsou moc poplatné Evropě a tomu zvláštnímu, méně dějovému stylu, který mě osobně celkem vadí, respektive mě nedokáže strhnout. Já mám rád poetičnost, mám rád více významnost, ale ještě více mám rád děj, a to mi tyhle filmy prostě nedávají. Může to být, jak chce umělecké, ale mě to prostě neohromí.(17.5.2015)

  • Bubble74
    *****

    Přemítání v sexuálních a politických ideálech dezorientovaného mládí očima stejně starého Bertolucciho, který již na začátku kariéry prokázal neskonalý cit pro vizuální poetiku. Zde také pozvolna a nenápadně vstoupil do některých zapovězených vod, které mohutně rozvířil teprve v pozdějších filmech. Neopomněl ani, vzdát hold svým režisérským vzorům. Mistři notových partitur Verdi a Morricone podtrhli svou impozantní hudbou příjemné lyrické rozpoložení.(18.5.2012)