poster

Pod ochranou nebes

  • český

    Pod ochranou nebe

  • anglický

    The Sheltering Sky

  • italský

    Il tè nel deserto

  • slovenský

    Nebo, čo nás chráni

Drama

Velká Británie / Itálie, 1990, 138 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • solskjaer
    **

    Bertolucci si na tomto snímku vylámal zuby. 1/3 filmu je naprostá nuda , 2/3 je poměrně dobrá a z celého filmu jasně nejlepší, ale poslední třetina zase stagnuje a spadává do stejné nudy jako na začátku. Co by filmu rozhodně prospělo je vyškrtnutí některých zcela zbytečných scén, které film akorát roztahují do šíře a diváka jen rozhodí (např. okradení Malkoviche cikánskou tlupou). Také stopáži by prospěla úprava o takových minimálně 30 minut méně. Jinak film nepřináší nic zajímavého, a už vůbec ne nového. Hlavní aktéři nejsou sice vůbec špatní , ale ani nijak nevyčnívají. Pro mě osobně veliké zklamání.(22.4.2005)

  • dezorz
    ***

    Sheltering Sky som si pozrel kvoli tomu, ze tento film spominaju v uvodnej niekolkominitovej scene v altmanovom Hracovi. Pravda, uvodna scnea Sheltering Sky je velmi premyslena, nie tak uz upkne formalny zvysok filmu. Bertolucci je dobra volba pre exoticky africky film, bohuzial, tentoraz je to skor obycajne remeslo nehodne literarnej predlohy.(15.4.2007)

  • dzej dzej
    *****

    Bertolucci téměř v každém ze svých filmů bourá jedno sexuální tabu - viz. anální sex v Posledním tangu v Paříži či incest ve Snílcích. Ani Pod ochranou nebe není výjimkou - ke slovu se tentokrát dostává polygamie... Naprosto sarkastický rozpor mezi prvními 100 minutami a posledními 38 minutami filmu. Studie odcizení v dusivém písku. Autor románové předlohy Paul Bowles jako vševědoucí vypravěč.(29.7.2006)

  • Exkvizitor
    ****

    Rosselliniho Cesta po Itálii, Leanova Cesta do Indie, Antonioniho Povolání reportér - a mnoho dalších existenciálně-romanticko-symbolických road movies vytane na mysli při sledování Pod ochranou nebe. Přiznám se, že mám pro podobná vyprávění slabost; jejich ztvárnění hledání životního smyslu, identity a partnerského štěstí v metafoře cesty do neznáma ve mně obecně hluboce rezonuje. Bertolucci skvěle režíruje své herce a také z Johna Malkoviche a Debry Wingerové dostal velmi úctyhodné výkony - jak ve scénách emocionálně vypjatých, tak subtilně civilních. Vynikající je melancholický Sakamotův soundtrack i (místy surreálná) filmová montáž Gabrielly Cristiani. Pokud jde o narativní strukturu filmu, nejnápadnější je na ní jednoznačně výskyt postavy od příběhu distancovaného, vševědoucího vypravěče (sám sebe reprezentující autor románové předlohy filmu Paul Bowles) ve fikčním světě. Tato "postmoderní" manýra je ovšem zcela nadbytečná a zjevně samoúčelná (stejně jako proslulý záběr na Malkovichův penis, když jsme u toho) - postava vypravěče (ani záběr Malkovichova penisu) neplní ve filmu žádnou smysluplnou funkci. Naštěstí Bowles (dosti o penisu) ve filmu alespoň recituje několik pěkně napsaných pasáží ze své knihy, mezi něž patří i tato závěrečná, která dobře vystihuje jeden z leitmotivů příběhu: "Because we don't know when we will die, we get to think of life as an inexhaustible well. Yet everything happens only a certain number of times, and a very small number, really. How many more times will you remember a certain afternoon of your childhood, some afternoon that's so deeply a part of your being that you can't even conceive of your life without it? Perhaps four or five times more, perhaps not even that. How many more times will you watch the full moon rise? Perhaps twenty. And yet it all seems limitless."(5.3.2009)

  • StaryMech
    ***

    Nejeden kritik měl Bertoluccimu za zlé, že zploštil literární předlohu - jenomže u kolika filmů k tomu nedojde ? Já jsem při prvním setkání s "Pod ochranou nebe" cítil nevoli nejen vůči ústřední dvojici, při druhém a třetím na mě příběh působil čím dál silněji - ne jako romantické dobrodružství (na to by v něm musel mít místo nějaký ideál), spíš jako záznam pozvolného rozleptávání bílé zpupnosti v marocko-alžírsko-nigerském srdci temnoty. Napětí mezi prázdnotou, neklidem a zoufáním přecivilizované duše našich turistů - pardon, cestovatelů - a zákeřnou malebností Afriky, jíž Storarova kamera proplouvá takříkajíc od "Apokalypsy" k National Geographic Magazine a zpět, podal Bertolucci velmi účinně. Mám dojem, že mu (na rozdíl od Bowlese, kterého jsem nečetl ?) nešlo ani tak o exotické příhody duše i těla jako o nastavení zrcadla vlastní kultuře.(18.6.2016)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace