Boudu z vody vytažený

Pobuda Boudu je najsympatickejší vo chvíľach súkromného trávenia času na voľnom vzduchu. Akonáhle sa dostane do domu - antikvariátu a zároveň obydlia jeho majiteľa, stáva sa z neho neznesiteľný výtržník a podrývač. Taký zlomyseľný Švejk. Alebo pravicový anarchista, ktorý hľadí len na osobné výhody a celý svet okolo neho je len konkurenčným prostredím. Možno sa režisér snažil ukázaním súboru giest neznesiteľnej svojvôle Boudua poukázať na to, že ak vylezie človek z obydlia von, môže v kľude popiknikovať pri rieke, nakŕmiť a vyvenčiť domáceho mazlíčka a s vtipom si usierať z upätých mamonárov (v tomto zmysle je nezabudnuteľná scéna ako vandrák Boudu dáva získaných päť frankov majiteľovi auta v obleku na chleba). Ak však človek ostane dlhodobejšie v uzavretých ohradách domu, ktoré zdieľa s rodinou, nasaje z vnútorného naakumulovaného vzduchu akúsi baktériu zlomyseľného chaosu. Tá spôsobí, napriek vzdelaniu (alebo s jeho pomocou: Boh súď!) faloš a pretvárku vo vzťahu, svojvoľné rozhodnutia bez poradenia sa s inými a solidaritu s biednymi. Tá však nevedie k vykúpeniu, ale spôsobí len ďalší chaos, pretože ani bedári nie sú imúnni voči infekcii stredostavovskej pokryteckej zlomyseľnosti. Škoda len, že keď hlavná postava zmizne z obrazu, svižný dej začne pokuľhávať. (31.05.2015)

Boudu z vody vytiahnutý je jeden z prvých celovečerných filmov, ktorý využíva prvky filmového realizmu. Bohužiaľ to znamená, že sa postavy chovajú tak priblblo, ako v skutočnosti a ostáva tak veľmi otázne, či Boudu mal byť vôbec z tej vody vytiahnutý. Edouard by si tým ušetril množstvo starostí a divák by nestrácal ilúzie napríklad o ženskej inteligencii. Je častým javom, že pokiaľ je Vám hlavná postava nesympatická, prejaví sa to aj na Vašom hodnotení filmu. Boudu patrí od začiatku svojou náturou ani nie tak na ulicu, ako skôr do blázinca, kde by ale zase určite zviedol všetky sestričky a zničil im partnerské vzťahy a manželstvá. Pri jeho demolácii bytu pri čistení topánok som mal skutočne na mále, či mu dám spoločne s Renoirom ešte nasledujúce minúty šancu. Ironický záver dáva príbehu logikú bodku, zároveň ma utvrdil v tom, že podobným ľuďom (aj keď oni sú v spoločnosti na jej opačných koncoch, ale všade sú blbci) by som sa chcel do konca života vyhýbať. (29.04.2013)

Milý exkurs do francouzské filmové komedie na počátku zvukového filmu. Když se člověk přenese přes ten naivně vyznívající humor, který se s veselohrami meziválečního období (u nás teprve první republiky, ve Francii již třetí ;-)) ale běžně pojí, nakonec nemůže být zklamán. Michelu Simonovi coby přírodnímu bezdomovci, který se najednou ocitne v měšťackém domě, divák i ten tulácký původ nejednou věří. Třeba když se v policích v kuchyni prodírá rukama mezi nářadím a u toho si vůbec nevšímá padající hrnce, stejně jakoby člověk v přírodě nevnímal padající lístí ze stromu při zběru ovoce. :-) Naštěstí film není pouze o gagech s ničením či padáním věcí a do popředí se dostává i výrazný sociální rozměr. Osobně se mi velice líbily poslední závěreční minuty se svatbou na lodi a finální pointa v přírodě. Jean Renoir již zde v některých scénách projevil cit pro jakousi poetickou režii, kterou pak využil mj. ve slavné Velké iluzi (1937). Za ten závěr musím dát s mrknutím tu jednu hvězdičku navíc. 70% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (13.10.2019)

2,5 Komédia, ktorá sa mi zdala viac otravná ako vtipná. Akýsi prototyp typických francúzskych šaškovacích komédií funesovského typu. Veľa pozitív vo filme nenachádzam, snáď len jedno veľmi zlaté žieňa (Sévérine Lerczinska) a najmä pekný obraz, pričom sa predvedie aj Paríž, aký bol pred skoro 100 rokmi. Niečo film povie aj dnešnému divákovi, ale v časom značne ohlodanej forme. (04.11.2021)

Tak tento raný Renoirův snímek mi skutečně nesedl. Je ještě rozvláčnější než Fena a jeho scénář je ještě prostinkejší. Jenže zatímco u prvně jmenovaného filmu jsem se většinu času smál a nebo napjatě sledoval dějový vývoj, tak u Boudu jsem většinu času koukal na hodinky. Označení komedie k tomuto snímku tedy příliš nesedí, zasmál jsem se za celý snímek maximálně třikrát. Křečovité snahy o výsměch buržoazii pak byly pro mě poslední důvodem, proč nedát filmu alespoň průměrné hodnocení. (20.04.2010)