Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Do jedné srbské nemocnice přivezou vážně nemocného pacienta. Ošetřující lékaři si nicméně jeho zdravotní stav špatně vyloží a pacienta normálně uloží mezi ostatní. Když je nakonec určena pravá povaha jeho nemoci, nad celou nemocnicí je vyhlášena karanténa. I tak již může být pozdě... Napínavý jugoslávský snímek s hororovými prvky byl volně inspirován událostmi v Bělehradě na počátku sedmdesátých let dvacátého století, kdy tam vypukla epidemie tehdy již téměř vymýcených černých neštovic, latinsky Variola vera. (Mik_e)

(více)

Recenze (19)

obitus 

všechny recenze uživatele

Zhruba v době, kdy u nás Harapesovi operovali dceru ve dni pro jeho lásku, pojali balkánští filmaři nemocniční drama zcela jinak. Místo dlouhých uslzených pohledů skze okno zalité deštěm nechali bělěhradskou nemocnici zamořit virem pravých neštovic a její obyvatele chcípat jak na běžícím pásu. Nebáli se při tom oscilovat mezi pravým eurohorrorem (první pacient a sklepní scéna jak z raného Matteie) a drsně reálným thrillerem, kterému by mohly filmy jako Smrtící epidemie sakra závidět. Mimochodem i po stránce masek, těla v poslední fázi onemocnění jsou prostě nádherná (další plus proti Harapesovi). ()

Bluntman 

všechny recenze uživatele

(KB - J) Nejznámějším jugoslávským hororovým tvůrcem je bezpochyby Djorde Kadijevic, protože má nejvíc zářezů (ŠTIĆENIK, LEPTIRICA, DEVICANSKA SVIRKA, SVATÉ MĚSTO) a navíc je mu připisováno žánrové národní prvenství (LEPTIRICA bývá uváděna jako první jugohoror). Za nejkvalitnějšího bych ale považoval Gorana Markoviće, který je vnímán spíše v kontextu tzv. Pražské filmové školy a u jeho dvou stěžejních hororových příspěvků – VARIOLA VERA a TO UŽ JSEM VIDĚL: DEJA VU – se vedou polemiky, jestli je za horor vůbec považovat. Ačkoliv by se nejspíš všichni shodli na tom, že hudební motiv píšťaly z prvního jmenovaného, který indikuje smrt, je velmi hrůzu-nahánějící._____ DEJA VU je hodnoceno spíše jako psychologické drama s brakovými prvky, které se za to ale stydí, a tak jsou ironizovány; VARIOLU VERU diváci chápou jako thriller z nemocničního prostředí či dokonce jako katastrofický film. Společné znaky s katastrofickým filmem zde nepochybně jsou, od základních vzorců (omezení prostředí a nebezpečí smrti) až k významům (zkažené postavy vystaveny těžké situaci, na základě které se mají změnit). Katastrofický film ale počítá s katastrofou přírodního rázu, která je nevyzpytatelná a může být interpretována jako trest či zkouška, a s několika hlavními postavami, které překonávají komplikace na cestě k záchraně. Nic takového v „Neštovicích“ není, protože postavy na řešení spíše čekají, než aby aktivně jednaly, a u neštovic „stačí“ zjistit počátečního nakaženého pacienta, nejde o žádnou vodu, sopku či tornádo jdoucí po celé partě či skupinkách hrdinů._____ V případě Markoviće je příhodnější psát o hororu, konkrétně o jednom z mnoha subžánrů – tzv. „survivalu“, kde jsou postavy odříznuty od okolního světa a jejich život je v ohrožení kvůli záhadné nákaze, jejíž počátek většinou vidíme v úvodních minutách. Příkladem survival hororů z americké provenience může být Romerova NOC OŽIVLÝCH MRTVOL či remake jejího volného pokračování ÚSVIT MRTVÝCH, kdy oba zmíněné kousky ještě spadají do zombie subžánru. Zmíněné tituly mají s tím Markovićovým společné to, že i u něj nákaza slouží jako kritika společnosti (komunistické, u Romera pak jde o republikánský fašismus a komoditní kapitalismus). I soustředění se na detailní vyobrazení rozkladu lidského těla, kdy k autenticitě dopomáhají velmi realistické masky, nasvědčuje tomu, že o žádný katastrofický film nejde (a nejenom proto, že k žádné katastrofě nedošlo). ()

Reklama

Dudek 

všechny recenze uživatele

- Ale proč, proč jste nosil uniformu? Vždyť vy jste již imunní. - Ta uniforma měla jen psychologický efekt, ne na vás, ale tam na ty ostatní. Goran Markovič se ve svém snímku z roku 1981 vrací k téměř 10 let starým (avšak stále - i dnes - znepokojivým) událostem, kdy v Srbsku a Kosovu nečekaně vypukla epidemie černých neštovic. Dle očekávání se událostí jen inspiruje a vystavuje na ní vlastní dramatickou konstrukci. Přesto je však minimálně v úvodu snímku překvapivě přesný, a drží se jak místa nákazy (zjednodušeně blízký východ), tak i problematice diagnózy (alergie na penicilin podaný v předchozí nemocnici) zapříčiněné faktem, že poslední neštovicemi infikovaný pacient se ve stejných místech nacházel před čtyřiceti lety. Svého času byl postup režimu označen za velký úspěch a dosáhl zasloužených gratulací. Markovič se k situaci tak jasně nestaví, ba umožňuje i interpretaci, která sice nebagatelizuje přínos celé akce, ale upozorňuje na jisté sociální problémy. Ať je zobrazení policistů, kteří jen pomocí obušků zahánějí držené zpět do nemocnice, nulová komunikace s lidmi uvnitř karantény, případně i nasazení experta, který nosí uniformu jen, aby pomocí strachu zvýšil svůj respekt. Ačkoli je Variola vera žánrově ukotvená spíše v rámci thrilleru, využívá i hororových postupů (hudební doprovod, vyskytující se vždy v částech s nemocí, a práce s ním) a některé scény (vynoření infikovaného ze sklepa) jsou hororové zcela. ()

verbal 

všechny recenze uživatele

Až se vám jednoho krásného rána objeví na těle pár rozkošných, děsně svědivých pupínků, na které ten chladivý, bílý pudr nezabere, moc nejásejte, že nebudete muset pár dní do školy. Už nebudete muset nikam! A raději se ani moc neškrábejte, aby vám to v rakvičce slušelo a nebyli jste příliš zjizvení. Ti milí chlapíci z Úřadu pro kontrolu infekčních chorob za vámi jen zavaří dveře nemocnice a nechají tomu "volný průběh", protože jediná účinná medikace na Černé neštovice je devítimilimetrová pilulka aplikována per hlavu. Pravdou ovšem je, že takováto invazivní terapie může mít spoustu vedlejších účinků, například smrt. Neprávem opomíjený klenot balkánské kinematografie, prokazující, že už v roce 1981 uměli ti srbští kluci namíchat pořádný kýbl hnisu, vyrobit nádherně realistické, ťuťavé latexové vředy a zmáknout s pár ochotníky opravdu děsivý, karanténní survival horor podle "skutečně" skutečných událostí v Bělehradě 1972, který si pamatuju, jako bych ho viděl včera. (Viděno v Ostravě 1987, kino Náročného diváka, Festival socialistické kinematografie, lupen za 4 Kčs!!) ()

Fr 

všechny recenze uživatele

,,…TEN MUŽ JE VE VELICE VÁŽNÉM STAVU. POŘÁD NĚCO MUMLÁ, ZTRÁCÍ VĚDOMÍ. A NA OBLIČEJI MÁ DIVNÉ PUCHÝŘKY“… /// Tak vono už tenkrát nebylo radno si pouštět muslimy do země… Hororem je spíš ta socialistická nemocnice. Pacoš s chorobou, která nebudí důvěru, do ní skvěle zapadá. Taková socialistická Smrtící epidemie. Drama, ve kterým se snaží dát nějakej řád nejen vývoji Varioly (very), ale hlavně izolovanejm lidem, snaží se vybudovat napětí z charakterů… - rozhodně zajímavost. Z toho filmovýho historickýho hlediska. Prostě…, vono to ve srovnání s těma NOVODOBEJMA izolacema jinak nepůsobí. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Pupen tady, pupen tam, pupen kam se podívám… (a nejsem zahradník). 2.) Myslel jsem, že za komára točili hrůzy jen Poláci. 3.) Thx za titule ,,TomStrom“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()

Zajímavosti (4)

  • Režisér Goran Markovič v rozhovoru z roku 2012 pro časopis Vreme říká, že chtěl vždycky zfilmovat Camusův Mor a tuto touhu umocnil vpád ruských tanků do Prahy v roce 1968, který v hluboké deziluzi osobně zažil jako student FAMU. Mělo tedy jít o zobrazení konfliktu jedince a jakési „temné síly“, jíž je třeba se vzepřít. Nikdo ale nechtěl takový projekt financovat, až teprve skutečné události kolem epidemie pravých neštovic v roce 1972 daly příběhu výslednou podobu. (Gray)
  • Natáčení filmu bylo nejnáročnější, jaké Goran Markovič kdy zažil. Měsíce se přípravy děly v jedné prázdné nemocnici, ale dva dny před zahájením filmování mu byla poskytnuta jiná, pochopitelně zcela odlišná nemocnice. Musel tedy rychle vyřešit dilema „ber nebo nech být“, štáb také opustil scénograf, celé natáčení vůbec probíhalo v provizorních a nuzných podmínkách, pracovalo se 14–16 hodin denně. Postupně se Markovič cítil víc a víc ničen nejen fyzicky, ale také morálně. (Gray)

Reklama

Reklama