Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju…“

Dokument příjemný a záslužný, jen mi trochu mrzelo, že se tam snad vůbec nevzpomnělo Bělohlávkovo dlouhé šéfdirigování FOK, což jistě nebylo snadné nastoupit jako mladý po éře Václava Smetáčka, a ještě víc, že oproti nedávnému dokumentu o Liboru Peškovi se nemluvilo o jeho anglických zážitcích, vždyť tam dirigoval roky a tak slavný orchestr a zřejmě velmi úspěšně. Chápu, že to byl pořad dělán ve spolupráci s Českou filharmonií, ale přece jen... (30.12.2019)

"Když se mě chcete dostat pod kůži, tak musíte přes muziku.." Muziky, dirigované většinou samotným Jiřím Bělohlávkem, je v tomto dokumentárním filmu samozřejmě hodně. Hodně záběrů se tu přitom vychází ze slavnostního koncertu k Bělohlávkovým 70. narozeninám. Všechny je to tu ale tak trošku zvláštně namíchané, takže se tu na přeskáčku objevují vedle sebe jak záběry z roku 2016 tak i z roku 2017, kdy již byl Bělohlávek zjevně nemocný (což se projevilo hlavně změnou jeho vizáže). Místy na mě dokument působil, jako by režisér trošku tápal nad jeho celkovou koncepcí. Moc zajímavé jsou samozřejmě všechny ty momenty, když pan dirigent vzpomíná na svá různá působení, byť je škoda, že se to dost hodně točí především kolem jeho dvojnásobného působení v České filharmonii a skoro vůbec se třeba nic nedozvíme o jeho práci pro divadlo (zejména v ND). Pár zajímavých záběrů z procesu zkoušek zde taky je, ale těch pohledů tzv. "kuchyně" bych očekával ještě víc, aby třeba člověk mohl víc porovnat Bělohlávkům styl se stylem dalších šéfdirigentů ČF (Neuman, Ančer), které se v dokumentu též objeví. Na plný počet hvězdiček to podle mě není, ale kdo měl Jiřího Bělohlávka v lásce, tomu tento dokument určitě doporučuji. (28.12.2019)

Pokud máte k Jiřímu Bělohlávkovi alespoň trochu pozitivní vztah, bude se vám film líbit. Z filmařského hlediska mě trochu zklamal. Moc jsem totiž nepochopila, proč v něm zcela chyběly byť úplně základní popisky. Věděla jsem, že sledujeme poslední dva roky mistrova života, ale ráda bych věděla přesněji, kde se z hlediska času nacházíme - že "teď sledujeme zkoušku orchestru z dubna 2016" a "teď jsme se přesunuli o tři měsíce dál". Několik lidí na plátně by si rovněž zasloužilo titulek. Dva příklady za všechny - hornistka Kateřina Javůrková, která panu dirigentovi pekla obrovský dort k sedmdesátinám, shodou okolností získala letos Cenu Jiřího Bělohlávka pro mladé umělce - informace, kterou si nejsem jistá, že průměrný divák má, ale mně přijde zajímavá. Vzápětí se na plátně v restauraci objeví Semyon Bychkov, který nastoupil na místo šéfdirigenta České filharmonie právě po panu Bělohlávkovi, což se ovšem nikdo z diváků rovněž nedozví. Na druhou stranu se filmu podařilo mě překvapit svým koncem, jakkoli to nedává žádný smysl. Během sledování jsem téměř zapomněla, že už mezi námi maestro není a celý přechod ke konci, kdy se na plátně jakoby přímo naproti sobě objevovali Jakub Hrůša s panem Bělohlávkem a na pozadí hrála Stabat Mater, byl opravdu moc pěkně udělaný. (22.10.2019)

Smutno mi je, ale těšila jsem se, až tento dokument o panu Bělohlávkovi uvidím. Především proto, že jsem měla ráda jeho osobnost, jeho schopnost přiblížení vážné hudby "obyčejným" lidem. A myslím, že v tom je síla i tohoto dokumentu - během relativně krátké časové stopy ukázal bez nadbytečného povídání charakter člověka a jeho umělecký cit a talent. (25.12.2019)

Souhlas s uživatelkou Judy24, něco takového mne taky napadlo - asice že v dokumentu chyběly popisky, a to nejen z období, kdy a kde se "zrovna nacházíme", jakož i jmen účinkujících umělců / ansámblů. Rovněž by neuškodily názvy úryvků jednotlivých skladeb (alespoň těch, které tam vyloženě někdo nejmenoval, např. na zkoušce orchestru). Já osobně jsem sice skoro všechny skladby i umělce poznala, ale každý není v tomhle tak zběhlý (např. nějaký "elév" v oblasti vážné hudby), nota bene ani ten největší znalec by nemusel vědět, že jde např. o manželku dirigenta Hrůši či syna dirigenta Hanuse. Alespoň že v závěrečných titulkách byla všechna jména umělců i názvů skladeb vypsána. Ale je to jediná výtka, kterou k jinak moc pěkně udělanému dokumentu mám. Pan Bělohlávek byl nejen vynikající dirigent, ale i člověk. Laskavý, vlídný, se smyslem pro humor a srdcem na pravém místě. A s až záviděníhodným elánem, kdy i prakticky na smrtelné posteli pracoval div ne do roztrhání. Při tom všem si ale vždy našel čas na rodinu i přátelé. Velká škoda jeho předčasného odchodu. P. S. Dortík k 70. narozeninám pana Bělohlávka byl prostě neskutečný. Vytvořit z marcipánu 130 členů orchestru, včetně hudebních nástrojů a pódia, no, tož to tedy klobouček! Zejména, když ho dělala "cukrářka - amatérka", tedy členka orchestru. Takový snad i škoda sníst. :-) (25.02.2021)