poster

Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju…“

Dokumentární / Životopisný / Hudební

Česko, 2019, 106 min

Režie:

Roman Vávra

Scénář:

Roman Vávra

Kamera:

Miroslav Janek
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • adaben
    ****

    Dokument příjemný a záslužný, jen mi trochu mrzelo, že se tam snad vůbec nevzpomnělo Bělohlávkovo dlouhé šéfdirigování FOK, což jistě nebylo snadné nastoupit jako mladý po éře Václava Smetáčka, a ještě víc, že oproti nedávnému dokumentu o Liboru Peškovi se nemluvilo o jeho anglických zážitcích, vždyť tam dirigoval roky a tak slavný orchestr a zřejmě velmi úspěšně. Chápu, že to byl pořad dělán ve spolupráci s Českou filharmonií, ale přece jen...(30.12.2019)

  • HonzaBez
    ****

    "Když se mě chcete dostat pod kůži, tak musíte přes muziku.." Muziky, dirigované většinou samotným Jiřím Bělohlávkem, je v tomto dokumentárním filmu samozřejmě hodně. Hodně záběrů tu přitom vychází ze slavnostního koncertu k Bělohlávkovým 70. narozeninám. Všechny je to tu ale tak trošku zvláštně namíchané, takže se tu na přeskáčku objevují vedle sebe jak záběry z roku 2016 tak i z roku 2017, kdy již byl Bělohlávek zjevně nemocný (což se projevilo hlavně změnou jeho vizáže). Místy na mě dokument působil, jako by režisér trošku tápal nad jeho celkovou koncepcí. Moc zajímavé jsou samozřejmě všechny ty momenty, když pan dirigent vzpomíná na svá různá působení, byť je škoda, že se to dost hodně točí především kolem jeho dvojnásobného působení v České filharmonii a skoro vůbec se třeba nic nedozvíme o jeho práci pro divadlo (zejména v ND). Pár zajímavých záběrů z procesu zkoušek zde taky je, ale těch pohledů tzv. "kuchyně" bych očekával ještě víc, aby třeba člověk mohl víc porovnat Bělohlávkům styl se stylem dalších šéfdirigentů ČF (Neuman, Ančer), které se v dokumentu též objeví. Na plný počet hvězdiček to podle mě není, ale kdo měl Jiřího Bělohlávka v lásce, tomu tento dokument určitě doporučuji.(28.12.2019)

  • progression
    *****

    Hodně zajímavý dokument o výrazné osobnosti dirigenta Jiřího Bělohlávka, který y převážné míry mapuje jeho poslední dva roky života. Zajímavým způsobem zobrazuje jak jeho vynikající hudební intuici, smysl pro humor i velice zajímavý popis vzájemné a oboustranné alchymie mezi ním a jím vedenou Českou filharmonií, která určitě kvalitu jejich vystoupení ještě více zdůrazňuje, takže ČF je oprávněně považována za jeden z nejlepších orchestrů i v mezinárodním měřítku. Zajímavé jsou rovněž rozhovory s nejbližšími, vzpomínky na svůj vzor Václava Neumanna i postřehy a názory jeho výborného žáka a blízkého přítele Jakuba Hrůši. To jak ohromnou osobností Jiří Bělohlávek byl, dokument znázorňuje neopakovatelnou formou a je jen velká škoda, že jeho hudební kariéra skončila předčasně. Ale svými postoji a lidským přístupem určitě slouží jako velice výrazný vzor pro své následovníky české dirigentské školy.(30.12.2019)

  • wodacka
    *****

    Smutno mi je, ale těšila jsem se, až tento dokument o panu Bělohlávkovi uvidím. Především proto, že jsem měla ráda jeho osobnost, jeho schopnost přiblížení vážné hudby "obyčejným" lidem. A myslím, že v tom je síla i tohoto dokumentu - během relativně krátké časové stopy ukázal bez nadbytečného povídání charakter člověka a jeho umělecký cit a talent.(25.12.2019)

  • Judy24
    ***

    Pokud máte k Jiřímu Bělohlávkovi alespoň trochu pozitivní vztah, bude se vám film líbit. Z filmařského hlediska mě trochu zklamal. Moc jsem totiž nepochopila, proč v něm zcela chyběly byť úplně základní popisky. Věděla jsem, že sledujeme poslední dva roky mistrova života, ale ráda bych věděla přesněji, kde se z hlediska času nacházíme - že "teď sledujeme zkoušku orchestru z dubna 2016" a "teď jsme se přesunuli o tři měsíce dál". Několik lidí na plátně by si rovněž zasloužilo titulek. Dva příklady za všechny - hornistka Kateřina Javůrková, která panu dirigentovi pekla obrovský dort k sedmdesátinám, shodou okolností získala letos Cenu Jiřího Bělohlávka pro mladé umělce - informace, kterou si nejsem jistá, že průměrný divák má, ale mně přijde zajímavá. Vzápětí se na plátně v restauraci objeví Semyon Bychkov, který nastoupil na místo šéfdirigenta České filharmonie právě po panu Bělohlávkovi, což se ovšem nikdo z diváků rovněž nedozví. Na druhou stranu se filmu podařilo mě překvapit svým koncem, jakkoli to nedává žádný smysl. Během sledování jsem téměř zapomněla, že už mezi námi maestro není a celý přechod ke konci, kdy se na plátně jakoby přímo naproti sobě objevovali Jakub Hrůša s panem Bělohlávkem a na pozadí hrála Stabat Mater, byl opravdu moc pěkně udělaný.(22.10.2019)