Pěstuj si svou levačku

Zmatené vskutku nebývale, o to ale vtipnější a zajímavější. Americká groteskní inspirace se samozřejmě nezapře. (31.05.2005)

Já toho o boxu moc nevím, ale po zhlédnutí tohoto snímku jsem si jistý tím, že pro kvalitního boxera není horší sparingpartner než gumový mim, který po každém inkasovaném úderu zběsile listuje v boxerské příručce. Moc jsem se bavil, když rachitický dlouhán Tati zdokonaloval trajektorie úderů, vlivem pošťákovy poťouchlosti vyzkoušel i šermířský postoj a nakonec přišel na známou pravdu, že nejlepší je stejně rána neohoblovanou fošnou do palice. Čest fair play. (15.06.2018)

Z tohoto desetiminutového filmečku by měl shlédnout minimálně dvacetkrát Zdeněk Troška proto, aby viděl jak má, na minimálním prostoru vytvořená, groteska vypadat. Nekonečné úsilí boxera, v bezchybném podání Jacquese Tatiho, který se pravidla a základní finty tohoto ranařského sportu učí (doslova) za pochodu, vyvolává ty nejhlasitější salvy smíchu, za které se divák nemusí stydět. A pokud náhodou pan režisér Troška tento filmeček viděl, tak jej asi nepochopil. Stejně mi však tomto kraťásku vadí jedna věc a tou jsou slova. Nemůžu si pomoct od toho, že kdyby film vypustil i to minimum výrazů, které se ve filmu objeví, tak by zabodoval ještě víc a líp. Kousek jako od Chaplina (od kterého se tvůrci jednoznačně inspirovali) to sice není, ale i tak si plné hodnocení zaslouží, protože já se pobavil královsky. (12.06.2005)

Upozorňuji, že tenhle kraťas má sotva deset minut, ale oč je kratší, o to je údernější. A pro Tatiho je trochu typické, že výraznou roli tu hraje pošťák. (30.05.2005)

Lepší než lecjaké rané grotesky s Chaplinem nebo Laurelem a Hardym. Ačkoliv k tomu příběh přímo vybízel, nesvedlo to tvůrce k laciným ranám do hlavy, kopancům do zadku a podobně. (02.06.2008)