Hošiai no sora

Hošiai no sora je nenápadné, ale odvážné a ambiciózní anime, jejichž tvůrcům nelze nefandit. Kdo mě sleduje, ví, že vyhledávám především sportovní a psychologicky zaměřená anime, kladně hodnotím realistické ztvárnění vnitřního světa postav a příběhu, stejně jako odvahu přistoupit bezprostředním způsobem k náročnějším, komplexnějším tématům, která se v anime průmyslu tolik neobjevují – jako například domácí násilí, přehnaná rodičovská péče, přijímání nebinární sexuální identity či vztah k adoptivním rodičům. Problém však nastává, když někoho napadne všechna tato témata, z nichž každé by samo o sobě vystačilo na celé anime, smíchat dohromady se sportovními zápasy a to vše nacpat do prostoru pouhých 12 dílů. Jaký je tedy výsledek? Především neskutečně koncentrovaná snaha o dramatičnost, která způsobuje, že se anime věnuje každému z výše uvedených témat zhruba tak půl dílu až jeden díl, přičemž žádné východisko z utrpení postav zde prakticky neexistuje, jednotlivá traumata se postupně odhalují u všech hlavních postav a vy tak po určité době jen čekáte, jaké další bolístky si vymyslí na ty, kteří se dosud zdáli být v pohodě. Tvůrci byli svou snahou o realistické ukázání bolavého nitra postav zjevně natolik posedlí, až to působí nerealisticky a japonští rodičové jsou tu bez výjimky znázorněni jako ztělesnění zla. Co však nejvíce zamrzí, je fakt, že i přes výše zmiňované nedostatky se na tak malém prostoru podařilo ukázat, že potenciál tvůrci mají: v potřebných chvílích se jim daří vytvořit atmosféru strachu a bezvýchodnosti situace, zdařile pracují s napětím a chemie mezi postavami je v rámci možností zpracována dobře. Postavy jsou zapamatovatelné, sportovní zápasy jsou rovněž zpracovány obstojně, animace i „obyčejná“ kresba spolu s hudbou seriálu nadmíru sluší. Kdyby se tedy ve svém sadismu zkrotili, uměli odhadnout zdravou míru dramatizace a měli k tomu prostor 24 dílů, mohlo z toho vzniknout fenomenální anime. I přesto však Hošiai no sora doporučuji ke zhlédnutí, neboť diváka rozhodně nenechá při sledování v klidu, a pokud vznikne slibovaná druhá řada, velmi rád se na ni podívám. — P. S. Podle vyjádření režiséra a scenáristy v jedné osobě měla druhá řada následovat pár měsíců po první, ale producenti ji údajně na poslední chvíli odpískali. Na jednu stranu jejich rozhodnutí chápu, anime je možná až moc odvážné a ne úplně divácky vděčné, těžko si na sebe vydělavší – na druhou stranu však fandím tomu, aby byl příběh dokončen, protože může dát impuls jiným tvůrcům k vytvoření podobně odvážných děl. Snad se tedy podaří sehnat finance k dokončení. (02.05.2021)

I když jsem z nějakého podivného důvodu byl schopen sérii dokoukat, doteď netuším proč... Je to prakticky o 8 gejích (homosexuálních kloučků pod zákonem kopnutých do přirození), kteří rádi buší do koulí svými raketami. Takový Boku no Pico bez sexuálních scén. Protože ani na ty tihle hošánci nemaj koule... Příběh? Prakticky jen o tom, že mají "tenisový" klub, který skomírá. Když si však boháč všimne, že jeho spolužák dokáže mouše ukousnout za letu křídla, podplatí ho jako svou bi*ch a v tu ránu je jeho klub zas na nohou. Naštěstí to není vše, jinak bych to dropnul po 3. episodě. Velká část seriálu se tu zabývá i problémy v rodině a mezi sebou, a že je co řešit... Šikana, vydírání, mlácení, kopání do koulí... Všeho trochu. Ke konci tam byl už jen tenis, tak to ubralo z otáček. Pong is dead 45 % (12.01.2020)

Přiznám se, že se stydím, že jsem si **AŽ** při druhé epizodě v duchu poznamenal: "Tohle napsala nějaká Fujo." Zdánlivě nenápadný seriál o klubu flákačů by jím zůstal, pokud by však po konečné znělce první epizody nepřišla Makimu návštěva. Zasít drama do sportovního anime je sice bežné, nicméně přehnat se dá vše. A tady se to navzdory hávu realismu prostě monumentálně přepísklo. Sportovní anime končívají výhrou, která má postavám vysloužit uznání jak ve škole, tak i doma. V Hoshiai no Sora jsou však rodinné situace drtivé většiny postav tak bezvýchodné, že výhra jednoho zápasu v sezóně klub sice zachrání, ale s tím jak zoufale, zakomplexovaně, odtažitě, lhostejně, násilně a neotřesitelně tvrdohlavě jsou zde vykreslení rodiče, mizí rázem smysl se tím soft tenisem vůbec zabývat. Ano, pokud by anime dostalo slíbené 24 epizody místo 12, byl by snad čas tam vepsat příležitost k alespoň částečnému rozuzlení, nicméně kadence, se kterou nahlížíme na rodinné vztahy nevztahy, pozvedá obočí spíš směrem k autorce, mlčky se ptajíc co tím vlastně chtěla ukázat, a která se navíc do příběhu bezostyšně vepsala jako nanicovatá voyeristka. Jednotlivé postavy v klubu už nejsou tak k zahození. Hlavní hrdina Maki je sice tradičně až moc perfektní (reflexy z běhání po schodech?), ale jeho důmyslnost často posouvá a koření děj, přišlo mi tedy zatěžko si ho neoblíbit. Tomovi sice chybí dobrý úsudek, ale jeho snaha všechno zachránit a ochota se poučit je úctyhodná. Z ostatních jménem zmíním jen kluka jménem Nao, při jehož scéně na ošetřovně by se ve mně krve nedořezal. Postav a děje je v seriálu pochopitelně víc, ale o víc, než to, jak to ti (zvětšiny) kluci zvládnou, vlastně nejde. Animace rozhodně nadprůměrná; hudba slouží tak, jak má, i když se snadno oposlouchá. Poslední scéna se urputně snaží vymámit z fanoušků podporu pro další řadu, ale na mě působí skoro úsměvně. Přinejlepším vydají mangu. I když jsem si tady dost stěžoval, bavilo mě to od začátku do konce. Jen mě o to víc mrzelo, že to tak spousta lidí z pochopitelných důvodů mít nebude. (18.01.2020)

Za mě nejlepší anime podzimní sezóny 2019, a momentálně válčí i o první místo s jiným anime celkově z roku 2019. Jsem hodně ujetá na podobné věci. Psychologie postav, jejich vztah k rodičům a k okolí, jak se postaví ke svým problémům, vývoj dospívajících kluků, kteří hledají trochu pochopení a možná že i lásky, a tu překvapivě nacházejí ve svém tenisovém klubu. Příběh není pro každého. Kdo to zažil, dokáže se vcítit do Makiho strachu, když vidí svého násilnického otce, kterak si jde pro peníze. Každý by se krčil, aby ho zase nezmlátil. Stejně tak Toumova matka, která svého syna prostě nemá ráda, vidí jen jeho staršího bratra, jako dokonalý vzor všeho pro ni (však si na konci zvolí taky jeho... což byla první krutá rána na konec od autorky). Poslední díl mi totiž připravil velkou škálu emocí. Radost a hype, protože ten zápas stál za to. A vy prostě Makimu a Toumovi musíte fandit, protože si je zamilujete. (A hlavně se nedá odolat té hudbě, kterou si prostě zamilujete) A vidíte jejich snahu. Obavy a strach, když jsem viděla Makiho přijít domů, obálka s penězi prázdná, jeho matka nikde (co se s ní stalo?) a když se blížil konec a vy jen vidíte útržkovité scény, tak musíte prostě v hlavě křičet, ať to Maki nedělá. Je tam jen náznak, ale každému je jasné, co se bude dít dál. I když tady (budu trochu rejpavá, ale co už) mi trochu nesedí, že Maki přetočil o 180 stupňů... Celou dobu se bojí, snaží se před ním nějak bránit.. ale třeba získat odvahu, když se za něj Touma postavil. Všechny postavy by se daly zanalyzovat... Když se potom člověk dozví, že původně mělo být 24 dílů, tak je mu ještě mizerněji... hlavně, když se jedná o seriál, na který se každý čtvrtek těšíte a milujete ho i jeho postavy (jedno z mála on-going anime, u kterého jsem si pamatovala děj i postavy, což je opravdu výjimečné). Za mě 10/10, i když za ten konec bych chtěla autorku profackovat (na její obranu, co jsem četla, se dozvěděla o změně počtu epizod na poslední chvíli... takže mohu jenom úpěnlivě doufat, že někdy v daleké budoucnosti vyjde druhá série, nebo aspoň OVA, protože já ty kluky miluji, i s jejich obavami, strachy, špatnými vlastnostmi... a smutným osudem) PS: Když si neuvědomíte, že máte stránku zase zobrazenou na diskuzi a dáte vložit *facepalm* (27.12.2019)