82 nyeonsaeng kimjiyeong

Ač jsem ráda, že se do korejské kinematografie prodralo téma genderové nerovnosti, přetrvává ve mně pocit, že to mohlo být provedeno o něco lépe a příměji. Vlastně i kniha na mě působila trochu jako náčrt a místy až trochu moc opatrná snaha o otevření tématu. Ale asi je to tak správně. Asi to takhle korejská společnost potřebuje. Nevtíravě, pomalými krůčky, a přesto jasně. Bylo by snadné udělat z manžela zloducha, ale autorka se vydala tou těžší a zároveň pravdivější cestou. To, že je ve společnosti nastavené něco špatně neznamená, že je špatná celá společnost, a že s tím všichni souhlasí. Nejvíc emocí ve mně spustila scéna v kavárně na konci filmu. Takhle bych si to "srovnávání" představovala já, jakožto holka z Evropy. :) 3,5* (29.06.2020)

Súhlasím, že film Kim Jiyoung, Born 1982, rieši dilemu medzi materstvom ženy a jej kariérou. Môžme povedať, že sa v deji odohráva zápas, o moderne nazvanú, tzv. rodovú rovnosť ženy v porovnaní s mužmi, celkovo v spoločnosti, no najmä v zamestnaní. No stojí na uváženie, či skutočne má byť žena matkou len čo najkratšie a potom šup na kariéru, alebo sa naplno venovať, iste pokiaľ to je možné, výchove svojich detí. Dnes sa žiaľ, materstvo akosi vytláča zo spoločnosti a dokonca sa dehonestuje. Osobne si myslím, že ženy by mali prežiť materstvo naplno doma, veď je to najkrajšie obdobie ich života. Ak tak nerobia, tak neskôr to môžu ľutovať. (17.04.2020)

Film se oproti očekávání nedotkl jen moderní džendrové problematiky, ale třeba i těch starých dobrých psychických problémů, tlaku rodiny a společnosti, věčného boje mezi profesním a osobním životem a nahlíží na ta témata docela osvěžujícím úhlem pohledu. Všechno to je pro Koreu zásadně relevantnější než pro ty naše zemičky, ale přesto mě film velice zaujal. Třeba vztahy s náročnou rodinou manžela a dynamika sourozenců Čijŏngině rodině byly vyobrazeny poutavě a uvěřitelně, dal by se o nich natočit samostatný film. Stejně tak o psychickém onemocnění, kterým Čijŏng trpěla, a nebo o ženách a kariéře. Snímek ale vše zmíněné spojuje dohromady. Některá témata bohužel končí málo rozvinutá (třeba Čijŏngini sourozenci nebo překvapivě péče o dítě), ale nikdy ne tak málo, aby to zkazilo celkový zážitek. Postavy byly nestereotypní, uvěřitelné a přesto typické. Velmi oceňuji skvěle ztvárněnou postavu Čijŏnginy šéfové, kterou naštěstí čekala šťastná budoucnost s vlastní firmou. Mou největší výtkou je zdlouhavé oddalování řešení Čijŏnginy nemoci. (I když se to vlastně nezdá být úplně nereálné. Informovat někoho, že je vážně nemocnej nebo posedlej asi vyžaduje čas na nasbírání odvahy.) Velice mě zaujala scéna, kdy je protagonistka na dýchánku s ostatními matkami na mateřský a jedna začne: "No proč jsem vlastně pět let studovala teoretickou matiku na nejlepší univerzitě v Sŏulu? Jo abych synka mohla doučovat." A druhá "Počkeje, já vám to přečtu, mám vystudovaný divadelní herectví se zaměřením na přednes... Aspoň pořádně můžu číst dceři na dobrou noc." (Nejsou to přesné citace, píši je zpaměti, omlouvám se. Vynasnažím se v budoucnu doplnit přesné znění.) Ta scéna na mě zanechala neskutečný dojem. Nevyzněla totiž, tak zahořkle, jak se zdá z textu. Naopak působila smířeně a mile sarkasticky. Navíc... Opravdu se vyplatí tolik let (v KR i draze) studovat, aby člověk zbytek života vychovával děti? Určitě je dobré spíše vzdělání mít než nemít... Ale neexistuje elegantnější cesta? Film naťukává spoustu takových nečernobílých témat a těším se, až ho znovu uvidím. Ano, snímek předem hlasitě vykřikuje „Tady se řeší postavení žen ve společnosti! Děti nebo kariéra? Máme to těžký!!!“. Dokážu si představit, že to hodně lidí odradí. Ale když se s tim člověk smíří, tak ho čeká dost slušnej film. Za mně jeden z nejlepších, co jsem letos viděla... (Teda, poslední měsíce trávim nad agitkama 50. let, takže laťka není až tak vysoko... Ale i tak je to dobrej film.) Gilty-pležr vorning (11.05.2020)

Nenapadlo by mě, že chování k ženám v zemi, která je tak posedlá romantickými vztahy, je až tak hrozné. JK má nejvyšší počet sebevražd na světě. A naopak nejnižší porodnost na světě. Už jenom z toho si můžete odvodit, jak zdravá společnost tam asi žije. A teď nedávno ještě navrhli uzákonění 69h pracovního týden, namísto současných 52h. Tak to jim přeju hodně štěstí. Ale zpátky k filmu... Příběh matky, na kterou v parku pokřikují, že je vyžírka, protože je na mateřské a stará se o své dítě. Příběh dívky, která unikne napadení a je jí vyčteno, že si za to může sama, protože se nevhodně oblékla. Příběh ženy, která je nucena vzdát se svého snu být učitelkou a v továrně vydělávat na vzdělání svých bratrů. Příběh otce, který ani netuší, co má jeho dcera ráda, protože přece není syn a tudíž je méně důležitá... Všechno jsou to dost silné situace, které ve vás zanechají stopu, přestože podané jemným způsobem korejcům vlastním. Z mého pohledu hl. hrdinka ani nebyla psychicky nemocná, jen už jí podvědomí nedovolilo zadržovat pravdy, které tak zoufale potřebovaly být vysloveny. (11.01.2024)

Pekné, smutné, zaujímavé. Príbeh jednej ženy v ktorom sa odzrkadľujú príbehy mnohých žien v Kórei. Dilema medzi vžitou rolou matky a dobrej manželky, túžbe po kariére a splnení vlastných túžob. Film je postavený hlavne na Ji-young (Yoo-mi Jeong) a Yoo Gong hrá jej manžela Dae-hyuna. Boli spolu zlatí. (11.04.2020)