I Am Not Okay with This

První tři díly fajn, ale nijak výjimečná teenage vztahovka, pak se konečně začnou řešit superschopnosti a vplétají se do vybudovaných vztahů a krásně to vypravěčsky šlape. A celá první série je koncipovaná jako expozice k té další, takže sotva se to rozjede, tak to skončí. Hlavní postavy mohly být snadno otravné, ale nejsou a hodně jim dávají herci. Lillis a Oleff jsou skvělí, v To si Oleffa nikdo nevšiml, ale tady je kouzelnej. Tvůrci prvoplánově netlačí kingovsko-osmdesátkovou nostalgii, přesto tam je v odkazech na Carrie nebo Snídaňový klub. (01.03.2020)

Na jednu stranu super vystižené momenty dospívání, hledání sama sebe a navigování minovým polem střední školy a rodiny. Jenže současně "IANOWT" představuje až esenciálně schematický seriál vzniklý podle algoritmických výsledků. Netflix přesně ví, co lidi chtějí, a vůbec mu není blbé to okázale dávat najevo do té míry, až s tím diváky fackuje do ksichtů. Všechno od postav a stylizace po konflikty i způsoby vyprávění a vrstvení jednotlivých dílů jede podle odškrtávacího seznamu. Není v tom ani špetka kreativity či osobitosti, jen naplňování šablony, kterou Netflixu vyplivly algoritmy o diváckých preferencích a návycích. Je absurdní a současně nevyhnutelně výmluvné, jak Netflix svou dlouhodobě propagačně hlásanou progresivnost a tvůrčí svobodu transformoval do zcela schematizovaných a odosobněných škatulek, které bezchybně cílí na dokonale vyprofilované divácké niky. "IANOWT" mohlo být výtečným originálním seriálem, ale to by algoritmy nesměly vyhodnotit, že diváci milují 80s retro a "Stranger Things" víc než třeba "Ghost World". Takže onen současný příběh z indie komiksu je co nejvíc natlačený do 80s aluzí a stylizace, jejichž vrchol představuje vyloženě samoúčelná epizoda kopírující "Breakfast Club", která ale navzdory provolávaným přednostem údajné quality TV nesahá originálu s jeho komplexně vyprofilovanými figurami ani po kotníky. Zůstává jen manýra, která degraduje tu spoustu výtečně odpozorovaných úzkostí dospívání. "IANOWT" je esencí toho, co mám rád. Jenž ona esence nevychází z empatie a kreativity, jako tomu bylo v případě jeho filmových vzorů v čele s Johnem Hughesem, nýbrž ze statistik a analýz proporcí oblíbených děl. Kultura opustila své reprodukční cykly remaků a retra, které měly pořád něco osobitého a sympatického, a postoupila do éry algoritmického inženýrství, jež produkuje dokonale líbivé replikanty. Je na čase zavést pojem uncanny valley do kultury. (02.04.2020)

7/10. Fajn jednohubka, kterých (narozdíl od druhých) v daném žánru nemám ještě plné zuby. Supr přirozené obsazení, moc fajn komorní atmosféra, feel-good paleta barev, sem tam prosakující originalita (v rámci možností) a především kulervoucí finále. Nečekal jsem víc - a taky jsem vlastně víc nedostal. Ale bavilo mě to a chci nášup! Více: https://www.youtube.com/watch?v=kiLgLfBk324&t=2s (24.03.2020)

Carrie ponetflixovsku? Tak trochu, ano, ale hlavně dobrý příběh o dospívání, kde nadpřirozeno (zpočátku ne úplně jasně definované) slouží jako metafora. A potom je tu Sophia Lillis v hlavní roli. Je skvělá a málem bych nevěřil, že to je ta samá dívka, která v To zahrála suverénní Beverly. Klobouk dolů. (11.04.2020)

Další pohádka o loserovi (a zase strašně nesympatickém) se zvláštními schopnostmi. Já se divím, že vás to ještě baví. Mě ne. Ne, že bych se s postavou outsidera nedokázala ztotožnit, ale tahle písnička už je prostě strašně ohraná! Až na závěrečný cliffhanger a sympaťáka Stana vlastně ničím přehnaně zajímavé. Koukatelné to je, to nepopírám. Srovnávání se ST nebo EOTFW je mimo. (04.03.2020)