Metallica: S&M2
Metallica & San Francisco Symphony: S&M²
Metallica a Sanfranciskí symfonici - opäť spolu
Metallica & San Francisco Symphony: S&M²
VOD (1)
Obsahy(1)
Velkolepá oslava dvaceti let unikátního alba „S&M“ – to je koncertní snímek Metallica & San Francisco Symphony: S&M². Metalová ikona se na začátku září 2019 sešla na jednom pódiu s legendárním orchestrem, aby svým největším hitům dala po mnoha letech opět orchestrální podobu. Nenechte si ujít neopakovatelnou show na velkém plátně a připomeňte si tak album „S&M“, výjimečný počin v diskografii jedinečné kapely. (Aerofilms)
(více)Recenze (20)
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Metallica to po dvaceti letech zkusila a hudebně je to ekvivalent podruhé vyluhovaného pytlíku čaje. Vodu to sice zabarvilo, ale chuť nic moc. Výběr písní do značné míry kopíruje původní koncert a nové kousky jsou těmi nejslabšími. Takhle s obrazem to tedy má větší smysl než samotné audio, na druhou stranu je vidět, že sanfranciští symfonici jsou natolik profesionálové, že dokáží naprosto ignorovat fakt, že hrají na metalovém koncertu (porovnejte třeba s Českým národním symfonickým orchestrem hrajícím na Wackenu s Dimmu Borgir). Být přímo v té hale, dám plné hodnocení, ze záznamu je to průměr (50%). ()
O dosť lepšie než prvý nešťastný pokus. Chvíľami tu obe telesá dokonca spolupracovali. Chvíľami. (cynické a inak škaredé poznámky na adresu Metalliky a jej nadácie All Within My Hands radšej škrtáme a súdy prenecháme tomu najpovolanejšiemu - Času) ()
Přesně o tři hvězdičky horší, než vynikající S&M 1. Nové písně nemají tak strhující energii jako ty starší a nové verze starších písniček jsou zbytečně uspěchané, aby ladily se zbytkem. Nejvíce to jde vidět na téměř odbyté Nothing Else Matters a nezvládnuté Master of Puppets, ale problémy se táhnou přes celý koncert. Orchester je ve většině případů příliš upozaděný, nebo přeřvaný. Momenty kdy se vynoří, patří k těm nejlepším. Proto mě zdaleka nevíc strhla úvodní The Ecstasy of Gold a také příjemně povědomá The Memory Remains. Naproti tomu skvělá a v minulém S&M mnou vysoce oceňovaná No Leaf Clover jenom bez zájmu prohučela a One má jen stín bývalé údernosti. Z nových skladeb mě zaujala jen stále velice slušná The Unforgiven III. V S&M 1 se symofický orchester a skupina doplňovali. Tentokrát jsem měl pocit, že spolu vedou bitvu o dominanci. Metallica ji vyhrála cca 15:5, ale ve výsledku prohráli oba. ()
Prvnímu S&M se to nevyrovná a prostřední krátká "umělecká" pasáž byla mizerná, ale zbytek super ()
Metaloví dědci se po 20 letech (ano, po DVACETI letech!) rozhodli natočit symfonický "pokračování" a já se opět klaním, protože to tzv. nemá chybu. Jo, můžeme být puntičkáři a hledat v tom nějaký srance, ale kurva... Jak je to natočený, o tom se vůbec nehodlám bavit - záběry s druhým plánem promyšlený, střih, použití "picture in picture", aby divák o něco nepřišel, absolutní profi záležitost! A teprve teď přichází to gros (čti gró). Je to naprostej svátek hudby, óda, prostě jedna velká láska k umění, tónům, nástrojům, radost z hraní, radost z každýho refrénu, kterej zpívá celá hala. Měl jsem mrazení v zádech, ta komunikace očima mezi J. Hetfieldem a dirigentem E. Outwaterem byla skvělá (bohužel M. Kamen se toho nedožil), v každým pohybu a v každým úsměvu je vidět to nadšení, pohledy plný obdivu je vidět z obou stran, vynikající moment je při For Whom The Bell Tolls, kdy hned na úvod James pozoruje xylofonisty, jak jedou těma paličkama, aby si s nima následně ťuknul pěstí na znamení obrovskýho respektu. Takových momentů je tam víc a je vidět, že každej neskutečně bavil, stejně jako se členové orchestru byli schopní odvázat a užít si tu atmosféru. Tady doporučuju rozhovor s panem dirigentem, dle jeho slov prozatímní vrchol kariéry po všech směrech a já to naprosto chápu! Navíc v průběhu koncertu narazíme na vzácný momenty (kromě nostalgie odkazující na starý dobrý S&M) - songy, který úplně běžně Metallica nehraje naživo (The Call of Kthulu, No Leaf Clover...), James bez kytary zpívající jen s orchestrem, basový sólo C. Burtona zahraný na kontrabas, All Within My Hands hraný akusticky a dokonce i ten Lars to zahrál slušně. Dvě a půl hodiny jedné výborné podívané, nekolikrát jsem měl slzy v očích. Sorry, ale ať si říká, kdo chce, co chce, nicméně takhle to má vypadat! ()
Myslím, že bohovské by to bolo až vtedy, keď by Metallica napísala a zložila nové skladby priamo pre kolaboráciu s orchestrom (ako to jedného času spravil napr. RAGE). Na tomto koncerte ma ale nadchli všetky staré skladby a hlavne je vidieť ako staršie skladby milujú aj fans v Amerike: ovácie od publika počuť pri každej zmene melódie, jednotlivé riffy sú samé o sebe ako obrovské hity, až z toho behá mráz. ()
3.5 (hodnotená 87-minútová verzia) Akože ja mám Metallicu veľmi rád, ale aký malo toto zmysel? Príde mi to ako čisté pozérstvo. Dnes chcú všetci nahrávať a koncertovať so symfonickým orchestrom, lenže kým u takého Johna Williamsa to má perfektný zmysel, u Metallicy zase nie a v takomto prevedení to dokonca miestami pôsobí komicky. Pre symfonikov to musí byť riadne dehonestujúce, hrať dookola tie 3 tóny a všetci naraz. Tie skladby jednoducho nie sú upravené pre symfonický orchester (čo si ani veľmi nedokážem predstaviť) a navyše je to aj tak jedno, keďže kapela orchester totálne prehlušuje a väčšinu času ho nie je počuť (snáď keby hrala kapela unplugged, spolupráca by fungovala lepšie). Orchester je možné si všimnúť len v tichších pasážach, ktorých ale nie je veľa. Výnimkou je skladba "All within my hands", v ktorej kapela s orchestrom celkom pekne súznie. Istú snahu o to isté je je ešte počuť v skladbe "One". Naopak, skladba "Nothing else matters", ktorá mala v tomto smere celkom slušný potenciál, je vyslovene odfláknutá. Zaujímavým nápadom je ešte sólo na elektrickom kontrabase (pocta Cliffovi Burtonovi). ()
V titulcích pořadu uvedeno: originální název S&M2. Metallica And San Francisco Symphony Together Again. Live. September 06 & 08 2019. ()
Po dvaceti letech re-S&M. Výborné aranžmá ale místy to působí už hodně vyčpěle. Staré fláky jsme už jednou s orchestrem slyšeli v prvním dějství pod skvělou taktovkou Kamena. Novější tvorba už není tak silná. Někdy se to ztrácí a orchestr přehlušuje zbytek. Žádný velký posun. 6/10 ()
Parada!!! Omnoho lepsie aranzma ako S&M1 ()
V niekoľkých smeroch bol lepší prvý diel, v niektorých zasa toto pokračovanie. Najviac zamrzí asi veľmi trestuhodne nevyužitá priležitosť vytiahnuť skladby ala Orion či To Live Is To Die (namiesto The Call of Ktulu) prípadne iné perly, kde sa orchester len tak núka! Skutočne sme potrebovali počuť Confusion, Moth Into Flames (táto inač výborná pecka sa proste nepodarila...), orchestrálne kolaborácie uprostred show či mnohé veci, ktoré zazneli už na prvom S/M v 1999? O lever horšie dopadli napr. Master Of Puppets či Nothing Else Matters. Tu jednoznačne palec nadol. Vyzdvihnúť však treba parádnu kameru (vynikajúci pomaly strih!), perfektný zvuk, atmosféru a fantasticky podané "novinky" ako All Within My Hands, Unforgiven 3, Halo On Fire, The Outlaw Torn (jednoznačne vrchol večera, aj napriek zmrvenému záverečnému sólu), No Leaf Clover, One či The Day That Never Comes. V kine to bol proste neskutočny zážitok (chválim poriadne vytiahnuté volume!), takze pod 5* nemôžem ísť. ()
Dokonalé ()
Ja som celkom spokojný. Síce tam nemuselo byť toľko skladieb ako z pôvodného S&M, ale inak tomu nie je čo vytknúť. Viacero pekných oživení - v prvom rade potešil krátky dokument ako sa to pripravovalo; čo sa muziky týka, tak James bez gitary v orchestrálnej verzii Unforgiven III, navyše veľmi precítene odspievanej; akustická verzia All Within My Hands z nenávideného Svätého hnevu, pocta Cliffovi Burtonovi v sóle na zboostrovaný kontrabas, kúsok klasickej hudby čisto s orchestrom a neskôr aj Metallicou (aj keď toto ma až tak nebavilo, ale ako spestrenie to nie je zlý nápad), za toto všetko si páni zaslúžia pochvalu. Keď k tomu pridáme parádne prevedenia peciek Confusion, Halo on Fire, Outlaw Torn (nesmierne podceňovaná skladba!), Wherever I May Roam, No Leaf Clover či staršej klasiky One, tak nám z toho vychádza veľmi solídny počin, ktorý mal ale potenciál byť ešte lepší - výberom niektorých skladieb a aj ten orchester predsa len miestami zanikal, aj keby mal hrať spolu s kapelou rovnomerne "prvé husle". Každopádne za tie peniaze to stálo a poctivé štyri hviezdičky dám mojej veľkej srdcovke veľmi rád. Snáď sa dočkáme aj vydania na Blu-Ray disku, nech máme čo ()
Trochu som sa bál, či spojenie bude skutočne kvalitne fungovať (prvý koncert z 99-teho som doteraz nevidel), či Metallica úplne neprehluší orchester a odstaví ho na druhú koľaj, ale počúvalo sa to fakt dobre a ja som sa drvivú väčšinu času príjemne bavil. Niektoré prevedenia zaujali viac, no zopár ma ponechalo chladným. ()
Jednička ještě šla, ale tohle je regulerní kravál vedenej bubenickym diletantem Ulrichem. Členové orchestru asi měli co dělat to s nim vydžet hodinu a půl. :-D Americký publikum taky moc hezký! :-D ()
Oproti prvému S&M žiadny posun nevidím. :-( ()
"Outlaw Torn !" Všetko super, prevedenie, nasadenie, pódium, svetlá, zvuk...len výber piesní je značne nešťastný a mal sa spraviť inak. Asi kvôli časovej tiesni sa recyklujú piesne z minula a používajú sa už zložené aranžmá. Škoda, bola to výborná príležitosť na nesmrteľnú pecku. Takú, ako je prvý diel. Takto len za 4*. ()
Na toto som sa veľmi tešil. Dvadsať rokov od S&M 1 a ja som to mohol zažiť na vlastnej koži. Samotná S&M 1 bola super, bolo to niečo nové , niečo neprebádané. Dali si na tom všetkom záležať. Potom prišla S&M 2 , pozriete si to a poviete si , či je to všetko. Najlepšie je to prirovnať k McDonnaldu: je to fajn , má to rovnakú chuť vždy a stále. A toto je Metallica posledných 20 rokov. Na prvý S&M sa to vôbec nechytá , celé je to také, nevyvážené. Ako vaše jedlo, ktorý ma nepomer ingrediencii . Celé to bolo narýchlo zbúchané, Lars občas držal tempo , malo to peknú atmosféru na plátne, ale inak nič. Nebolo to dotiahnuté do konca. Chýbala tomu duša. Po 20 rokoch som čakal viac. ()
Tallicu miluju, ale tohle mě moc nenadchlo. První “verze” mi přijde lepší. ()
Nové songy (Halo on Fire!) nadupané, časti kde sa kapela odvážila experimentovať (sólo Jamesa s orchestrom Unforgiven III, All within my hands v akustike alebo skvelá pasáž kedy orchestráci nakopnú Scythian suite a neskôr Iron Foundry s Metallicou, tribute sólo pre Cliffa) sú pripomienkou dravosti a odvahy hľadať nové hudobné obzory, pre ktoré je Metallica tam kde teraz je. Stopáž je však mierne dlhá a vyplnená piesňami, ktoré sme už raz s orchestrom počuli a dovolím si povedať že nové aranžmá niektorých trackom nesedia (zvlášť Master of Puppets dosť nevyšlo), a u ďalších je orchester nevýrazný (tohtoročná verzia One & No Leaf Clover oproti S&M1 !) alebo stratený v mixe desiatok nástrojov. Celkový dojem dobrý, no trochu mrzí že páni z Metallicy nevyuzili potenciál na 100% a nepriniesli napr. veci z Load/ReLoad, ktoré sú podľa mňa na orchester stvorené. Viď highlight koncertu - dokonalé prevedenie Outlaw Torn. Fanúšika netreba presviedčať, pre okoloidúceho nanajvýš zaujímavé spojenie dvoch hudobných štýlov. ()