Oni sražalis za Rodinu
They Fought for Their Country
Bojovali za vlasť
Obsahy(1)
Nedostatečně vyzbrojená Rudá armáda ustupuje v roce 1943 před německými tanky k Donu. Hladoví vojáci, kteří fyzicky i duševně strádají, jsou decimováni při zoufalých obranných bojích. Je těžké nenechat se přemoci hrůzou a bezmocí. Civilisté z vesnic jim navíc spílají do zrádců, kteří zemi nedokázali ubránit… Film Bojovali za vlast byl natočen k 30. výročí konce války podle stejnojmenného nedokončeného románu Michaila Šolochova. Na rozdíl od většiny sovětských válečných filmů své doby se mu daří vyhýbat se přílišnému klišé a přepjatému patosu. Naopak disponuje dobře vykreslenými, uvěřitelnými charaktery, mezi nimiž vyniká hlavní postava, výřečný a chvástavý vojín Lopachin. Jeho představitel Vasilij Šukšin zemřel v pouhých 45 letech právě při natáčení tohoto snímku – zbývající scény tak musely být dotočeny s dublérem a předabovány. Mezi kvality Bondarčukovy vize sovětského ústupu patří i inovativní práce s kamerou od Tarkovského spolupracovníka Vadima Jusova. (Česká televize)
(více)Recenze (72)
Zlatá Palma - výběr ()
Po všech stránkách skvěle natočené válečné drama, které nepatrně kulhalo na hloupě natočené bitvy sovětských a německých armád. ()
Nedostatečně vyzbrojená Rudá armáda ustupuje v roce 1943 před německými tanky k Donu. Hladoví vojáci fyzicky i duševně strádají, jsou decimováni při zoufalých obranných bojích. Civilisté z vesnic jim navíc spílají do zrádců vlasti, kteří zemi neubránili a nechávají je napospas fašistům... Nezapomenutelná je válečná scéna s větrným mlýnem planoucím v ohni v pozadí bitvy. Výtečný výkon podal Vasilij Šukšin - představitel hlavní role vojína Lopachina - bohužel zemřel před natáčením poslední epizody (ve 45 letech, patrně na infarkt z přepracování), takže film byl dotáčen s jeho dabérem. Špičková předloha od nositele Nobelovy ceny Šolochova, nejlepší sovětští herci, cenami včetně Oscara ověnčený Bondarčuk a bolestné ruské téma nekonečného ústupu před Němci, minimum ideologie a maximum duše, to je jeden z nejlepších sovětských válečných filmů. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=qMw629pnIL4 ()
Pro mě v jistém smyslu dost zklamání. Kamera, herecké výkony, psychika vojáků, celkové ladění i atmosféra, to vše je výborné. Dokud nedojde na bojové scény. Po Bondarčukových opusech Vojna a mír a Waterloo jsem očekával uchvacující válečnou vřavu, což se tak úplně nedostavilo. Prostě vždycky jedou německé tanky (vesměs T34 a T54 s upravenou korbou) po pláni, Rusové na ně začnou pálit, Němci aniž by si moc vystřelili přijdou o pár tanků, ujedou, Rusové se stáhnou a to je celý. Obdobně je to s nálety. Možná už jsem zmlsán současnými filmy, každopádně jsem si technickou stránku představoval jinak. Ale jinak je film rozhodně dobrý, to v každém případě. Přehnaně neheroizuje, ideologie tu je čistě jako povinná úlitba době a zváště drastické vize Bondarčukovovy postavy jsou velmi působivé. Rozhodně stojí za vidění. ()
Zaslouží si snímek, který momentálně atakuje osmdesátiprocentní hranici na ČSFD, jedinou hvězdičku? Zeptám se jinak, zasloužím si já ve svém věku ztratit bezmála tři hodiny času sledováním nabubřelé a vyčpělé propagandistické podívané? A ještě jinak, nestálo by ostatním uživatelům za to, sundat klapky z očí, zbavit se nostalgie a zhlédnout dávno viděná díla znovu? V některých případech by to mohlo vést k zásadnímu přehodnocení stávajících dojmů. Během několika dní jsem zhlédl Bondarčukovu prvotinu Osud člověka a následně i tenhle kousek, přičemž Bojovali za vlast se dá považovat za totální uměleckou prohru, kdy v sobě protežovaný Bondarčuk potlačil všechno progresivní a natočil výchovný film plný patosu, snahy konstruovat mýtus sovětského člověka a propagandistický výplod oficiální sovětské kinematografie 70. let. Jestli mi u slavných amerických válečných filmů, jako je Spielbergovo drama Zachraňte vojína Ryana, vadí všudypřítomný patriotismus a glorifikace amerického hrdinství, tady se mi v hojné míře připomene slogan kupónové privatizace Jistota desetinásobku. Bondarčuk se nevyhýbá ani neuvěřitelným tragikomickým scénám typu opakovaného střihu na tvář vyděšeného německého vojáka konfrontovaného s patetickým výrazem a planoucíma očima sovětského vojáka postupujícího vpřed nebo německou jednotku, která uprostřed zuřivé tankové bitvy pod vedením opilého důstojníka spořádaně pochoduje po silnici. Ostatní členové rodiny se shromáždili před obrazovkou a nevěřícně sledovali dění, načež se znejistěně ptali, jestli se jedná o parodii. Ve stejné době se ve světové kinematografii odehrávaly úplně jiné procesy a vznikala špičková díla, tady se pod státní kuratelou zastavil čas, nebo spíš vrátil někam do 50. let. Snaha věnovat se osobním charakterům vojáků vyznívá užvaněně a nudně, choreografie bitev je neskutečně tupá a nelze nevzpomenout na televizní tradičně podvyživenou evropskou produkci zastupovanou např. německou trilogií Válka generací, která jako vrchol nabídky předvede jeden tank, nicméně je zfilmovaná vynalézavě a Bondarčukův snímek poráží rozdílem několika tříd. Ono to vážně není o penězích a počtu vojenské techniky, ale o odvaze, chytrosti a umu. Celkový dojem: 25 %. ()
Bolestná skutečnost prvních dnů, týdnů a měsíců druhé velké vlastenecké války sovětskoruské společnosti se zejména bolševickostalinistickou optikou - v mnoha ohledech je jí poznamenáno ještě dnešní putinovské Rusko - skousávala jen velmi ztuha. Psát o ní s využitím velmi nelichotivých fakt, byť jen naznačit zbytečnost stalingradského dramatu znamenalo riskovat. V konkrétních případech to byla i otázka mravní, svědomí, tísnivých mučivých výkřiků nitra: Kdes byl, cos dělal, jak se to jen mohlo stát? V roce 1942, v jeho letních i podzimních měsících, v měsících stále - a zdálo se, že nezadržitelně - postupujícího německého vojska, směřujícího ze severu k Zakavkazsku s jeho strategickými zásobami ropy, nesnadnými mnohonárodnostními vztahy, to bylo snad ještě nesnadnější. Výběr režiséra, herců, válečných scenérií, průběh bitev a bojů tohoto období války svým charakterem zřejmě zcela odchylného od toho, který nám byl po dlouhá desetiletí prezentován a vštěpován, to jsou ve svém celku hlavní přednosti jak literární Šolochovovy předlohy - nedivme se, že nedokončené - , tak poetiky, zvolené Serhijem-Sergějem Bondarčukem. Jejich svědectví bylo, je a zůstává potřebné pro nezbytnou celostnost dějinné paměti i duševní zdraví naší současnosti, která se - z jiné strany a ne úmyslně - dostává jiným vchodem, ale v zásadě stejným způsobem do situace, v níž jsme žili před listopadem; do situace společnosti, která oprávněně volá po svobodné informaci. ()
Nechtěla bych to zažít, strategický či "strategický" ústup před nepřítelem za cenu obětí na životech (o majetku nemá cenu mluvit) civilního obyvatelstva. Pocit těch vojáků, pocit těch lidí, tu hrůzu, tu bezmoc, ten zmar. Lidi jako zmatené stádo ovcí mezi tanky, protože divize má posledního důstojníka a ten za chvíli taky umře. Vojáci nemají co jíst a obyvatelstvo jim nechce jídlo dát, protože v první řadě sami mnoho nemají a v řadě druhé je považují za zrádce. Upřímně jsem si oddychla, když to skončilo, protože je určitá hranice beznaděje, kterou není dobré překračovat. A nenávist k našim nepřátelům poneseme na špičkách bodáků. ()
Může vám to přijít divné, ale párkrát jsem u toho vzpomínal na indický válečný film Border... ()
"Gospodin nenechaj ma umrieť..." Myslel som, že všetko zásadné na tému vojnový film som zo ZSSR už videl, ale toto mi nejako ušlo. Alebo presnejšie vedel som o ňom, ale myslel som, že je to jedna z tých sovietskych sračiek. Zbadal som však meno Bondarčuk a bolo rozhodnuté. Film má poctivú stopáž, niektoré scény najmä bombardovacie sú skvelé, ale najviac ma zaskočili dialógy, ktorých je tu pomerne dosť, ale sú skvelé a takmer bez zbytočných propagandistických kecov. Rieši sa tu život bežného vojaka na fronte, kde každý z nich prežíva svoje problémy a minipríbehy. Vtipné momenty sa myslím vydarili, vždy keď sa ozýval chlapský smiech, smial som sa s nimi. Vnútorné dialógy mi nevadili a najviac sedeli Bondarčukovi pri scéne, kde ho raneného z obrovského krátera ťahá mladá sestrička. Malý počet hodnotiacich ma trochu prekvapuje. ale som rád, že som mu dal šancu a svoju kvalitu si film obhájil. Videné na STV2 pri príležitosti 70. výročia od ukončenia 2. svetovej vojny. 80%. ()
Úžasné. Sergej Bondarčuk se vrátil k Michailu Šolochovovi, podle jehož předlohy natočil už dříve svůj slavný debut Osud člověka. Tentokrát se legendární režisér zaměřil na boje u řeky Don a opět mě jeho snímek nezklamal. Vzhledem k roku vzniku jsem čekal klasickou sovětskou propagandu, místo toho jsem se dočkal výtečného filmu s výborně napsanými postavami, u nichž nechybí trpký humor a vlastnosti jako strach, zoufalost, ztráta nadějí a celkově lidský rozměr. Bitevním scénám nezůstal Bondarčuk nic dlužen - ukázal nefalšované peklo. Herci jsou opět skvělí. Vede především Vasilij Šukšin jako Petr Lopachin, pro něhož to bohužel byla poslední role, a samozřejmě samotný Bondarčuk, který si na bedra zase naložil hodně nejednoduchou roli a opět byl v roli křesťanského (!) vojáka Zvjaginceva neskutečně přesvědčivý. Atmosféra opět neskutečná, Ovčinnikova hudba nesmírně působivá. Krásný divácký zážitek, který by byl ještě krásnější, pokud by ČT k vysílání použil původní superširokoúhlý formát a ne příšerný ořez 4:3. ()
Dnes už hodně vyčpělé a navíc je tam docela dost toho sovětského nadčlověčího idealistického hrdinství. S legendamy jako Jdi a dívej se se tento film nemůže rovnat. A neobstojí ani vedle mnoha jiných válečných filmů. ()
V polohe vojnovej drámy ako celku som od Bondarčuka čakal trocha viac. Na rozdiel od jeho Vojny a mier tu vynikla skôr celková atmosféra vojny a bezprostredná, očakávaná smrť, ktorá bola cítiť snáď v každej scéne. Samotné vojnové bitky sa mi však zdali iba priemerné a miestami málinko teatrálne. Nad hrdinským pátosom sa nezamýšľam, to vzhľadom na straníckosť proste muselo byť, hlavne keď na Done vtedy Rusi dostali riadne na frak. 75/100 Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. ()
Bojovali za vlast je válečný velkofilm, který se co do působivosti a epičnosti směle vyrovná všem těm nákladným blockbusterům západní produkce, ale na rozdíl od nich není tak přehnaně patetický a vlastenecký a disponuje dobře vykreslenými charaktery. Bojové scény, kterých je ve filmu mnoho, byly nepochybně nákladné, neboť se v nich vyskytuje velké množství vojenské techniky a explozí, avšak především první bitva odehrávající se na pláni se mi zdála být natočená poněkud unyle – prakticky se celá skládala ze střídajících se záběrů na střílející sovětské vojáky zabírané v polodetailu a vybuchující německé tanky, přičemž v tom obrovském množství vystřílených patron nebyl snad ani v jednom záběru ukázán voják zasažený kulkou. ()
Bojovali za vlasť, boli hladní, osamelí, chýbali im ženy a mali radi tabak. Ich revírom bola ruská pustina a ich protivníkmi nemecké tanky. Muži z ruskej armády. Tí Nemci boli celý čas inkognito, vidíme iba raz ich tváre, inak si ich perzonifikujeme prostredníctvom tých tankov a sú tak strašidelnejší. Páčilo sa mi, že v tomto vojnovom opuse sme úplne mimo miest, že funguje chémia medzi dobre napísanými postavami a že bitky by obstáli v takejto podobe aj v dnešnom blokbasteri. Musím napísať, že ma tento film bavil viac, ako mnohé britské a americké vojnové filmy 70. rokov. Bondarčuk skrátka bol pán režisér a vedel, ako vychcať so štátom požadovanou propagandou. ()
Po množstve preideologizovaných sovietskych vojnových filmov, ktoré som videl, je pre mňa výtvor tria Šolochov-Bondarčuk-Šukšin príjemným prekvapením. Je pochopiteľné, že sovietska filmografia sa príliš nehrnula do zobrazenia neslávnej epizódy Veľkej vlasteneckej vojny, keď nepripravená Červená armáda viedla neorganizované ústupové boje a nemohla počítať ani s podporou obyvateľstva. Obraz vystrašených a zmätených oviec medzi tankami je dostatočne výrečný a príliš sa nelíši od obrazu trosiek pluku s 27 vojakmi, ktorí pochovali posledného dôstojníka. Film má vydarený vizuál a nezaostáva ani hudobný doprovod. Na vojnových scénach sa rozhodne nešetrilo a scény delostreleckej a leteckej prípravy útoku preorávajúcej bojisko sú fascinujúce. Aj preto, že sa na ne dívame očami prostého vojaka a nie generála z bezpečne vzdialeného veliteľského stanovišťa. Veľká škoda, že pri toľkých vynaložených prostriedkoch boli tak hlúpo zrežírované. Vojakov, ktorých charaktermi, osudmi, postojmi a vzťahmi sa film zaoberá podrobnejšie nie je príliš veľa, takže je možné ich usledovať bez toho, aby sa divák v deji strácal. Problémom je, že viaceré nie sú ukončené, ale opustené. To v podstate aj celý dej. Zobrazenie ruskej duše bolo na hrane únosnosti, niektoré monológy (vrátane vnútorných) i za hranou. Napriek všetkému, veľmi príjemné prekvapenie. ()
Začátek je famózní. Skvělá kamera, rámování, smysl pro detail (sesouvající se kamení a přešlapující nohy v prvním okopu). Na sovětské obvykle vybledlé poměry nezvykle barevný film. Jenomže pak kopání okopů přibývá a vy zjistíte, že film nemá žádný děj. Američani sice točí filmy na hovno a zpočátku máte pocit, že Bojovali za vlast je pomník realističnosti, jenomže když tam soudruzi nezabudovali ani jediný silnější motiv (i kdyby měl Sergej jít večer na šukandu za Natašou a překazí to bombardování a sejdou se až za Donem), brzy začnete zívat a blížící se zlom východní fronty vás spíš uspí. Trochu lepší je scéna zraněného Sergeje Bondarčuka (Míla Besser vivat jakož celý první dabing), jenomže od M.A.S.H.e už jsme zvyklí na hodně krve a od Stalingradu i na amputace bez střihů... takže film a jeho "drsné" scény působí jako sametové pohlazení. Druhá půlka naprosto zbytečná. Propaganda to fakt není, soudruh je tu skoro urážkou. ()
Šolochov námět, Bondarčuk režie, Šukšin a Tichonov hlavní role = záruka vysoké kvality. Snímek který v podstatě nezestárl, vyvaroval se většiny dobových klišé a poměrně věrohodně zachytil ústup jedné sovětské jednotky za Don. Po vizuální stránce vynikající - obraz hořícího větrného mlýna, stáda ovcí mezi tanky, nebo vize raněného Zjaginceva se doslova vryje do paměti. Kamera spolu s hudbou vytváří chvílemi atmosféru, z které běhá mráz po zádech. Mezi sovětskými válečnými filmy patří "Bojovali za vlast" rozhodně k nadprůměru. ()
Film vyhrál Státní cenu Ruské federace v roce 1977. Shlédl jsem dnes na ČT2 v době domácí izolace před nebezpečím Koronaviru Covid19. ()
Mnohokrát reálnejšie než kolorizované zábery z druhej svetovej. Vizuálne úchvatné, až som nechápal, že toto je rok 1975 a produkcia Sovietskeho zväzu. Strašná vojna a milióny mŕtvych. Väčšinou bezmenných, nikto si na nich už nikdy nespomenie. Tento film dáva šancu aj týmto bezmenným hrdinom, hoci si nerobím ilúzie ani o Červenej armáde a už vôbec nie o Stalinovi, ktorý bol priamo zodpovedný za ten obrovský počet obetí priamo na fronte. Niektorí označia film za propagandu, ja v tom vidím vojnový realizmus. ()
Slyšel jsem na to nesmírně pozitivní reakce a jsem trochu zklamán (vzhledem k očekáváním). Rozumově vím, že to je natočeno před čtyřiceti lety, dnes to působí už trochu zastarale. Ode mě reálných 70%. Na můj vkus příliš filozofické. Poslední půlhodina filmu se mi líbila nejvíc. ()