Režie:
Claude MillerScénář:
Claude MillerKamera:
Guillaume SchiffmanHudba:
Vincent GlennHrají:
Jean-Pierre Marielle, Richard Bohringer, Emmanuelle Seigner, Nadia Barentin, Bernard Verley, Mathilde Seigner, Christine Pascal (více)Obsahy(2)
Po zotavení z infarktu si psychiatr začne poměr s mladší nezávislou trenérkou tenisu, která má svoje tajemství a touhy. (Netflix)
Recenze (4)
Mě to přišlo až stařecky slizké,všechny ty záběry na Emmanuelle, pravdou je, že ona byla ve své době nejracovnější herečkou na světě a tenhle film je takovej pomník její kráse a svůdnosti, ale nebyla by to Francie, kdyby i u takového jinak zdánlivě nic neříkající blafu neuměla nakonci udeřit s plnou silou. ()
Je to italsky: Tvůj zadek je úsměv, který rozzáří můj život. Nad zájmem starých mužů o děvčata v rozpuku se lze pohoršovat, ale též je třeba připustit, že se jedná o zákonitý jev: Salátovou povadlost už vzpruží jen extrémní podnět. Emmanulelle Seigner coby nejvýraznější 'usměvavá tvář' francouzské kinematografie osmdesátých a počátku devadesátých let vykazuje účinnost modré pilulky. Claude Miller nezapírá značné ambice k tragice sexuálně nevyhaslého stáří cosi důležitého říci, vrhnout trochu omluvného světla. Naráží na skutečnost, že Ten tajemný předmět touhy, který z četných citací tvůrců pojednávajících téma (Allen, Bergman, jehož Hodinu vlků hrdina okolo 2. hodiny ranní zhnuseně vypíná - Ježíš, to je moc!) vynechává, byl už natočen a on sám nemá podobně jako jiní v podobném věku a rozpoložení (Sorrentino, Michell, Menzel a Miller sám) vůli čelit faktům upřímností. Takže se Úsměv zvrhává v mávání ceckami a bobrování, což jsou motivy, s jejichž závažností lze koneckonců těžko soupeřit filosofií. Už se mi ani nepostaví. Už se ani nemůžu smát. (...) Jsem starý. Je konec. ()
Zvláštní film Woodyho Allena natočený bez přispění Woodyho Allena. Nesnažili se tomu vtisknout jeho rukopis, ale úvodní i závěrečné titulky hovoří jasnou řečí. A jak se mi to líbilo? Váhám. Hodně vydařené ženské nahoty- museli se něco nacestovat, než ve Francii obstarali tak vyvinutý hezký holky… Kouzelná Emanuelle Seigner coby krapet nadužívaná třešínka na tomhle lehce zvráceným dortu. Je trochu pejsko-kočičkovskej, těch ingrediencí v něm bylo na můj vkus trochu moc a nějak mi k sobě nešly (stárnutí, vášeň, nemoc, mamon, exhibicionismus, další nemoc, vykořisťování…). Není mi z něj blbě, ale žádná z těch chutí nepřevládla a moc jsem nepochopil, co mi tou chaotickou duševní potravou chtěli sdělit. ()
V TV běželo pod názvem Úsměv. ()