Le Sourire
The Smile
Režie:
Claude MillerScénář:
Claude MillerKamera:
Guillaume SchiffmanHudba:
Vincent GlennHrají:
Jean-Pierre Marielle, Richard Bohringer, Emmanuelle Seigner, Nadia Barentin, Bernard Verley, Mathilde Seigner, Christine Pascal, Jeanne Savary (více)Obsahy(2)
Po zotavení z infarktu si psychiatr začne poměr s mladší nezávislou trenérkou tenisu, která má svoje tajemství a touhy. (Netflix)
Recenze (10)
V TV běželo pod názvem Úsměv. ()
Mě to přišlo až stařecky slizké,všechny ty záběry na Emmanuelle, pravdou je, že ona byla ve své době nejracovnější herečkou na světě a tenhle film je takovej pomník její kráse a svůdnosti, ale nebyla by to Francie, kdyby i u takového jinak zdánlivě nic neříkající blafu neuměla nakonci udeřit s plnou silou. ()
Správně ujetá francouzská úchylárna s nádechem silné tragikomedie. Musel jsem se místy nahlas smát, protože se všechny postavy chovaly bláznivě, včetně profesora psychiatrie, jenž kupříkladu kvůli milostnému poblouznění byl ochoten svoji kariéru vyměnit za práci koňského řezníka. Co dodat. Čekal jsem film s kriminální zápletkou a dostal jsem něco úplně jiného. ()
Tak se běž podívat, jestli tam hraje tenis. Nebo Ti ztuhnul úsměv na rtech? ()
Stárnoucí doktor psychiatrie se s vědomím blízkosti smrti (po infarktu) zakouká do mladičké krásky, která si bezstarostně užívá života. No a co, že vypadá jako slizký dědek a ona si s ním rozmarně pohrává? Je to špatně? Těžko říct, když gerontologickou frašku s existenciálním přesahem (silný závěr) doplňuje např. bezmála dokumentární exkurs mezi pouťové striptérky, jenž dovršuje roztěkanost témat a myšlenek. Taky jak se před všemi těmi nahotinkami soustředit, že? ()
Zvláštní film Woodyho Allena natočený bez přispění Woodyho Allena. Nesnažili se tomu vtisknout jeho rukopis, ale úvodní i závěrečné titulky hovoří jasnou řečí. A jak se mi to líbilo? Váhám. Hodně vydařené ženské nahoty- museli se něco nacestovat, než ve Francii obstarali tak vyvinutý hezký holky… Kouzelná Emanuelle Seigner coby krapet nadužívaná třešínka na tomhle lehce zvráceným dortu. Je trochu pejsko-kočičkovskej, těch ingrediencí v něm bylo na můj vkus trochu moc a nějak mi k sobě nešly (stárnutí, vášeň, nemoc, mamon, exhibicionismus, další nemoc, vykořisťování…). Není mi z něj blbě, ale žádná z těch chutí nepřevládla a moc jsem nepochopil, co mi tou chaotickou duševní potravou chtěli sdělit. ()
Je to italsky: Tvůj zadek je úsměv, který rozzáří můj život. Nad zájmem starých mužů o děvčata v rozpuku se lze pohoršovat, ale též je třeba připustit, že se jedná o zákonitý jev: Salátovou povadlost už vzpruží jen extrémní podnět. Emmanulelle Seigner coby nejvýraznější 'usměvavá tvář' francouzské kinematografie osmdesátých a počátku devadesátých let vykazuje účinnost modré pilulky. Claude Miller nezapírá značné ambice k tragice sexuálně nevyhaslého stáří cosi důležitého říci, vrhnout trochu omluvného světla. Naráží na skutečnost, že Ten tajemný předmět touhy, který z četných citací tvůrců pojednávajících téma (Allen, Bergman, jehož Hodinu vlků hrdina okolo 2. hodiny ranní zhnuseně vypíná - Ježíš, to je moc!) vynechává, byl už natočen a on sám nemá podobně jako jiní v podobném věku a rozpoložení (Sorrentino, Michell, Menzel a Miller sám) vůli čelit faktům upřímností. Takže se Úsměv zvrhává v mávání ceckami a bobrování, což jsou motivy, s jejichž závažností lze koneckonců těžko soupeřit filosofií. Už se mi ani nepostaví. Už se ani nemůžu smát. (...) Jsem starý. Je konec. ()
Pierre-François cítí, že má v životě vše podstatné za sebou a že smrt, které se ještě vyhnul, zůstává poblíž. To mu logicky přináší těžké myšlenkové stavy, alespoň něž potká vzpruhu. Tou je pro něj Odile, se kterou si chce povídat a být jí poblíž, alespoň do doby, než své motivace změní a nutno říct, že ve filmu není jediný naprosto nečitelný. Jeho cíl je alespoň brzy odhalen (žádný elegán v letech), proč s ním však Odile tráví čas, jasné není, ona sama zůstává tajemnou. Není to však ku kladu děje, už jejich opětovné "náhodné" setkání budí dojem nezvládnutého filmu. Odile si však celkově zřejmě potřebuje něco dokazovat, je tu totiž dle jeho slov sympatický (pravděpodobně myšleno slizký) Jean-Jean, jediná postava, jenž si jde vlastně celý film za jasným podnikatelským záměrem, dobrá. Podobně působících pánských postav je tu však spousta, včetně pana psychiatra. Téměř závěrečná scéna, kdy se Odile rozhodne, je z tohoto pohledu vyloženě hnus. Silný závěr, jenž přeci jen něco řekne, už pocit dosavadního zbytečného guláše nenapraví a tak zůstává pocit, že to celé měla být pouhá "oslava těla" Emmanuelle Seigner a několika dalších, nic víc. 65% ()
Lehce kontemplativní film s otevřeně zobrazenými choutkami staršího muže v prostředí atraktivních, v závěru nahých tancujících žen. Erorická fantazie vytvořila krásný filmový desert (70%) ()
Do komedie to má daleko. Něco mezi Faunovým velmi pozdním odpolednem a Showgirls. Marielle je tam ve věku mezi svými rolemi v Bezva fintě a Hercích, Seignerová mezi Hořkým měsícem a Devátou bránou. Miller také natočil lepší filmy, v čele se Svědkem (s Venturou, Serraultem a Schneiderovou). Konec jsem bohužel nepobral... ()