Viva video, video viva

Autorka je vnučka Radka Pilaře, a tak se rozhodla natočit film o tom, že její slavný předek kdysi dělal videoart. Jako kostru dokumentu si zvolila rekonstrukci jednodenní výstavy z léta 1989 Den videa. Podařilo se jí dát dohromady skupinu tehdejších vystavujících, ale většina jejich děl už dávno neexistuje. Jak to tedy natáhnout na celovečerní stopáž? Udělejme si s Petrem Skalou, coby nejznámějším z protagonistů, výlet do USA za Vašulkovými! A když ke konci autorka několikrát vložila tutéž píseň od Jana Hammera pod dialog či komentář, šel celý tento podivně rozklížený projekt definitivně pod hladinu. (17.11.2020)

Na závěr se v seznamu užitých ukázek objevuje „Radek Pilař: Pink Floyd (1965)“. Pokud nejde o těžko uvěřitelnou shodu názvů, pak klobouk dolů před hudebním vkusem a objevitelským instinktem Radka Pilaře - jeho videoartový film se totiž týká skupiny, která vznikla teprve o rok dřív a jejíž první album vyšlo až v roce 1967! -------- V titulcích filmu uvedeno: název Viva video video viva. Videoart jako nástroj svobody; rok výroby 2020. (08.12.2020)

Budu znít trochu jako otravný producent na pitchingu, ale potřeboval bych, aby si ten dokument vybral jasný směr a jasnou linku. Osobní rovina režisérky a výstava se tu střetávají velmi neorganicky a navzájem se pouze přerušují a zpomalují - což mi brání oboje dostatečně docenit. (28.10.2019)

V úvodní scéně jsem si říkal, že to budou nudná domácí videa o dětech. Ale pak se rozjelo téma posedlosti videoartem, které autorka rozumně nenatočila jen pro úzkou skupinu umělců, ale i pro běžného diváka. Pochoduje napříč mezi obdobími, jejich výstavy v Mánesu, zastřešení činnosti u Národní galerie, kupování prvních počítačů v zahraničí apod. Je vidět, že postavy nepřešla jejich vášeň ani v důchodu, což trochu dojímá. Je zde i odpočinkový výlet za rodákem Vasulkou do Ameriky. Ta osmdesátková discopíšnička procházející dokumentem je mile nostalgická. (03.12.2020)

Jsem přesvědčený, že na vině je FAMU. Tenhle dokument vyjevuje všechny styčné znaky jiných současných snímků od mladých autorů z katedry dokumentaristiky. Z nějakého důvodu do nich bylo vtlučeno, že je důležité se v dokumentu zpřítomnit a deklarovat vztah k jeho tématu, jakkoli je redudantní (že je někdo něčí vnuk vůbec nic neznamená). Celý film je pak neskutečně nesoustředěný a těkavý. Skáče se od autorů k autorům, od situací k situacím, od osekaných monologů po ovevoice, inscenují se situace a setkání, se kterými si pak dokumentaristka neví zjevně rady, protože očekávala, že události tak nějak přirozeně vyvinou, což se neděje a lidi na sebe koukaj nebo jen tak naslepo plácaj. Inscenuje se výstava, setkávaj se staří známí, zajíždí se do minulosti, kamera občas zrní nějakým postprodukčním efektem (protože je to dokument o videoartu!!) a všechno to postrádá jakoukoli integritu a vizi. Čokoládovej dort s nápisem 'videoart' v závěru snímku o něm vypovídá s nemilosrdnou přesností. (13.05.2020)