Jsme, jací jsme

Teorie divnosti se potvrzuje, co je divné, není vůbec zábavné. Seriálová koncentrace nudy...a slušný hype... (17.11.2020)

Skvělý seriál o dnešních normálních dětech, co experimentují se svou sexuální identitou, leč jsou nuceny žít se svými rodiči na vojenské základně. Věřím, že takhle nějak to tam opravdu vypadá. Doporučujte prosím tento seriál všem mačo military chlapům, za tu srandu to stojí:) A Chloe Sevigny jsem vůbec nepoznal, je tam naprosto skvěle zošklivěná. (08.02.2021)

Život mládeže na americkej vojenskej základni v Taliansku, pri pobreží mora. Prísny režim fungovania základne má za následky sebavýchovu teenagerov a mužný duch vojenského útvaru a jeho fungovania zase intenzívne pochybnosti o vlastnej mládežníckej rodovej identite. Ústredný pár zápasí so svojimi odlišnosťami a ťažším zaradením do kolektívu. Obrazové vychytávky a skvelá réžia kvalitatívne nestačia na istú konvenčnosť spracovania, čo sa týka deja aj vyznenia celej série. V jednotlivostiach skvelé, ako celok len priemerné. (17.11.2020)

Horké italské klima s cikádami, vůní sladkého ovoce a teplými noci? Nebo spíš hodně svá látka bez konkrétnější dějové linie s bloumáním po ulicích a vysedáváním na pláži. Nikdo nikam nespěchá, ani postavy, ani tvůrci. Nejen newyorský teenager Fraser Wilson (jehož chování je pro jeho okolí hodně vyčerpávající) se musí popasovat s novými podmínkami svého já na italské vojenské základně, které bude šéfovat jeho matka Sarah, která se do zeleného souká stejně jako jeho (druhá) matka Maggie. Najde podobnou duši: Caitlin. Brzy pochopíme, že ani jeden neodpovídá heteronormativní společnosti. A proč ne? Nicméně celou dobu vlastně předstíráme (a je nám tlačeno), že v budování vztahů je vše automatické a samozřejmé, že nejsou třeba nějaké postupné kroky a určitá pravidla. Taková koncentrace divnosti a jinakosti se holt jen tak nevidí a jednoduše to musí čímsi zavánět. Italský (dle mého přeceňovaný) režisér Luca Guadagnino se znovu ponořil do svého oblíbeného tématu trochu nečekaných milostných vzplanutí. A ačkoliv se dá jeho přístup ke queer látkám označit za novátorský, mnohdy je to hodně ubíjející. Od diváka vyžaduje hodně velkorysosti, a to nepíšu pouze o spoustě přebytečných záběrů. Jsme jací jsme, nebo spíš všichni můžeme všechno, co si umaneme? Chyběly mi přirozené důsledky konání postav, chyběl mi klíč k jejich motivacím. Když to shrnu: solidní mladé tváře bez hereckých zkušeností, queer tematika, evropský nádech, hodně svobodomyslné pojetí. A hodně artové vaty. (14.11.2020)

"I used to be a lot of things. But I don't know who I am anymore." ____ Famózní coming of age sodovka o postpubertální nespoutanosti a autonomním sebepoznání vlastní identity odehrávající se na pozadí reálií italské riviéry, sofistikovaně pojatá pod taktovkou vizuálního básníka Lucy Guadagnina, který se zapsal do historie moderní kinematografie svou dechberoucí queer romancí 'Call me by your name'. A totožně jako v oné Oscarem ověnčené gay pohádce, i zde Guadagnino neskrývá svůj signifikantní stylistický rukopis, a dává jej impresivně na odiv - jmenovitě se jedná o proporčně pomalý a přesto implicitní narativní vývoj, poetické aluze, melodramatické peripetie, bohémskou glorifikaci individuality, a v neposlední řadě rezignaci na veškeré žánrové konvence. 'Jsme jací jsme' totiž excelentně dominuje z onoho estetického a zejména percepčního hlediska - jde primárně o intuitivní zážitek atakující smysly a vjemy diváka. Zážitek, který prostřednictvím magického neoformalismu tvoří minimalistickou imerzní mozaiku o fluidní mladické emancipaci, nonkonformitě monotónnosti života, pomíjivosti lásky, a spontánní revoltě vůči tradicionalismu - čímž posléze dává bazírující zřetel na komplexní charakterový vývoj, nečekaně velmi inovativní bourání genderových stereotypů, a suverénnost bisexuality - a to se vše následně synergicky pojí do asociací, které aktuálně rezonují společenským děním. Za vrchol seriálu bezesporu považuji virtuózní melodické sekvence využívající tzv. ethereal music, které emocionálně dokreslují subtilní empirické introspekce o naivitě a prchavosti adolescence, jež jsou neodmyslitelně umocněné fenomenálním senzuálním soundtrackem Devontého Hynese, a hypnotickými kamerovými krasojízdami které sází především na vizuální extravaganci a nepopsatelnou auru nenucené křehkosti fikčního mikrosvěta - o ambiciózních výkonech hereckého ansámblu (J.D. Grazer!) nemluvě - Jordan Kristine Seamón si však veškerý půvab seriálu krade zaslouženě pro sebe.... Tyto zmíněné aspekty v konkluzi tvoří nevídanou kontemplativní mozaiku, oslavu absolutní tvůrčí svobodomyslnosti a nekonvenčních vypravěčských technikálií, což nemá v rámci seriálových debutů sebemenší obdoby - Guadagnino svůj talent etabloval k doslova bezchybnýmu tvůrčímu perfekcionismu, a já mu za to dlužím blowjob zadara.... Rezoluce? Nepopsatelně procítěná, až euforicky erotogenní filmařina - aneb redefinice arteterapie. Kdo nezapadá do generace Z, nepochopí. Těšing na potenciální druhou sérii mě už teď ladně svrbí na šulínku.... // VERDIKT: cinefilní rauš, aneb prozatímní etalon Guadagninovy vizuální poezie a sexuální tenze. 8,8 italských diskošek z 10 // (06.02.2021)

Esence toho, proč je Luca jedním z nejnadanějších filmařů současnosti. Pomalé, introspektivní a symbolické (= pro povrcháře nudné) a nekonvenční drama o identitě, kde postavy neřeší vykonstruovaný problémy, ale jen se snaží najít místo ve svým životě a vypořádat s reálnými a lidskými problémy s tím přicházejícími. Seriál. kterej ví, jak správně zaříznou do duše a srdce a v závěru s tou kudlou ještě pořádně zakroutit. Fantastický herecký výkony každýho jednoho herce a nadlidskej hereckej výkon Grazera, hypnotická kamera a nehorázně sednoucí hudba. Zatímco Euforia rozhazovala semínka po hrstech z kola, We Are Who We Are je sází jedno po druhém a ještě se k tomu sehne k zemi a kontroluje vhodnost místa a kvalitu půdy. Obojí je skvělý ale druhej způsob přecejenom přinese těch kytek nejspíš víc a budou mnohem trvalejší. (11.12.2020)

Luca Guadagnino je génius a společně se spisovatelem Paolem Giordanem stvořil dílo mnohému publiku nepřístupné. Díky za to. Jsme na fiktivní americké základně v Itálii a sledujeme dva mladé lidi, kteří objevují sebe a své první lásky. Je to úplně odlišné, co bylo možné k vidění jinde. Záměrně mnoho vaty, záměrně spousta pocitů a divák či divačka, kteří se nebojí překvapení, se můžou dočkat zajímavých diváckých zážitků. Za sebe si cením hlavně čtvrtého a sedmého dílu, které by mohly bez problému fungovat jako dva samostatné filmy. Herecky bezchybné, atmosféra díky neoposlouchanému soundtracku skvostná. Jak jsem už naznačil, není to pro každého, ale rozhodně mělo smysl to celé sledovat. (28.12.2020)

Sú, akí sú. Mladí, domotaní, stratení ... vždy perfektne oblečení, čítajú skvelé knihy, počúvajú zaujímavú muziku ... tak ich nechajme, nech sa nájdu. Od Lucu a Paola som ale čakala lepší príbeh medzi riadkami a možno viac hmatateľných pocitov. 3,5* (03.02.2022)

Všechny postavy včetně dospělých jsou zde takové v sobě trochu ztracené. Fraser na mě chvílemi působil jako typický teenager, chvílemi jako těžký neurotik a jindy jako psychopat. Je fanoušek poezie, návrhářské módy a trvanlivých věcí. Nemá rád rychlou módu a v pokoji má filmové plakáty Lynchova Modrého sametu a Bertolucciho Posledního tanga v Paříži. V ospalém italském městečku se režisérovi daří skrze hrdinu , který je takový malý pozorovatel, navozovat intenzivní pocity. Pobavilo mě když otec Harper , který je černoch objednal pro sebe a dceru kšiltovku s nápisem Make America Great Again. (28.11.2020)

Ďalší kúsok do degeneratívnej výstavy z dielne, ktorá produkuje myšlienky pýchy pod rúškom hrdosti, keďže pride znamená vždy pýchu. Nič vyslovene explicitného, ale čo sa sem podsúva? Úpadok, ktorí môžu chváliť len rovnako zdegenerovaní jedinci. Tak v prvom rade tu máme dve lesby, ktoré vychovávajú syna a ten je tiež buzerant, čo už je pravdepodobnosť hraničiaca so zrážkou našej galaxie so susednou. Keď sa potom poriadne porozhliadneme po tej americkej základni tak nakoniec vidíme, že v podstate pomaly každý druhý je homosexuál alebo lesba a ten, čo ešte nie je, tak ten chce experimentovať, nevie akú má identitu, nie je si istý. Kde sú tie staré dobré časy, keď pubertiak vedel, že je chlapec, že je dievča, že je hetero alebo že je homo. Dnes už nikto za nič neručí. Fluidujem, som nerozhodný a jeden deň som taký, iný onaký, proste dnešná spoločnosť výrazne podporuje duševné poruchy. Takže sa tu dočkáme v podstate všetkého, chlapec sa bozkáva s chlapcom, predtým ale skúšal ženskú a tá ženská má teraz fúzy. Ako hovorím, čistá DEGENERÁCIA. (07.07.2021)

Dont believe the hype. (10.11.2020)

Není lehké sledovat něco, kde je hlavní hrdina něco mezi nevychovaným spratkem a magorem. Některé záběry vyloženě nudí, jak se snaží být něco jako "cool psycho", prakticky celý 7. díl je jen daň za americkou koprodukci. Ukázka toho, že dnešní teens si nic neumí, teda kromě chlastání a drog. Možná kdybych byl v jejich věku stejný, napojil bych se na téma 1. série lépe. Nu, bohužel. (10.11.2020)

Děti vojenských rodičů dospívají ponechány víceméně samy sobě. 1) Zpočátku mě zaujala forma vypravování i výchozí situace: dvě lesby (jedna je velitelka americké vojenské základny v Itálii) vychovávají homosexuálního teenagera. Ale časem jsem se těch mladých zpovykovaných fracků nějak přesytil nez ohledu na jejich sexuální orientaci či pěkná těla kluků._____ 2) Snaha o přemýšlivost tu je, ale plave po povrchu. Autorská bezradnost dobře ilustruje mentální limity profesionálních vojáků._____ 3) Líbí se mi samozřejmost, s níž vnímají postavy homosexualitu - svou i druhých - jako by šlo o barvu vlasů._____ 4) 7.10.2020 je stále uzamčeno hodnocení, ale 49 diváků už hodnotilo. How come? (13.11.2020)

Od tohodle jsem asi čekal víc. Grazer je tam vyloženě napřesdržku, ale jde mu to na výbornou. Chloë Sevignyová je spíše v pozadí a je to trošku škoda. Jinak nic moc světoborného, takový lehce netradiční coming of age nihilismus z prostředí vojenské základny. (19.01.2021)

Plné zvláštních individuí. Něco tak protivně nesympatického se jen tak nevidí. (12.04.2021)

nejsem zrovna expert na Guadagnina (viděl jsem všehovšudy Call My By Your Name a Suspirii),nicméně i tak si dovolím říct,že tohle nese všechny známky jeho typického rukopisu.Celé je to o hledání sebe sama,nalezení vlastní identity,srovnávání se s běžnými problémy,které přináší dospívání a to včetně ztráty někoho blízkého a snaze někam,nějak zapadnout.Místy je to extrémně iritující - asi proto,že svoje teen léta už mám nějakou dobu za sebou a dnešní doba je pro "mladé" úplně někde jinde - a hlavní hrdina je většinu času vyloženě na pěst,ale jako celek to má zvláštní a nezpochybnitelné kouzlo,které mě nutilo se dívat dál.Není to to nejlepší co HBO nabízí,ale hodně je to dáno tím,že We Are Who We Are není mainstream tuctovka a rozhodně nemusí sednout a nesedne všem na potkání...70% (03.11.2020)

Hnusní heteráci, fujky! (16.11.2020)

Italský režisér Luca Guadagnino si po fenomenálním Call Me By Your Name opět vybral queer tématiku. Jsme, jací jsme je zasazeno na americkou vojenskou základnu v Itálii se zaměřením na náctileté děti vojáků, pro než je základna s vlastní školou, kinem a restauracemi samostatným mikrosvětem. Povlovná, jakoby flákající se kamera a uvolněné tempo pasují k věku a době, kdy jsou sexuální orientace a gender fluidní. Smysl pro místo, pomíjivá katarze a specifická atmosféra jakéhosi bezčasí uvnitř vypůjčeného času zase prozrazují neviditelnou (ale velmi pevnou) ruku režiséra. Z ústřední dvojice Fraser (Jack Dylan Grazer) a zejména Caitlin (Jordan Kristine Seamón) nelze spustit oči. Přídomkem „jedinečný“ se plýtvá, ale v případě Jsme, jací jsme je naprosto na místě. Nikdy jsem neviděl nic podobného. Na stožáru vojenské základny právem hrdě zavlála duhová vlajka. (03.02.2024)

První polovina má skvěle našlápnuto, zpracování i téma je svěží, neotřelé. Bohužel posledním dílům dochází dech a sklouzávají k průměrnosti, laciné armádní USA agitce (což se asi dalo čekat, ale skrz slepou skvrnu queer tématiky mě nenapadlo, že to k tomu směřuje) a poslední díl už je vyloženě tuctový. Velká škoda. (08.11.2020)

Tady Guadagnino šlápnul vedle. Tak jak se mu v celovečerním Call Me by Your Name (2017) povedlo prokreslit duo ústředních protagonistů, v rámci seriálového vyprávění paradoxně zaostává. Fraser, jehož lze považovat za potenciálního tahouna osmidílné minisérie, je nevychovaný, protivný fracek, jemuž byste nejraději jednu natáhli. Je nepřizpůsobivý, tyranizuje vlastní matku… je to zkrátka kretén. A podstatný problém nastává, když režisér Guadagnino nutí diváka s postavou soucítit a v podstatě z něj udělat chudáka. Nefunguje to. A jestliže chcete postavit kostru seriálu na charakterech a vztazích, je potřeba pracovat se sympatickými figurkami. Aniž bych se chtěl jakýmkoliv způsobem dotýkat některých sexuálně orientovaných skupin, na mě to nefungovalo. Akty postav zakopávají o své předešlé činy, které svým způsobem ignorují a následně veškerý jejich obloukový arch přijde vniveč. Těžko se mi pracuje s myšlenkou, kterou se tvůrce snaží divákovi předat a vlastně jsem opravdu zklamán, protože jsem viděl potenciál. Pravděpodobně by prospěl sestřih do filmového podání, jelikož řemeslné kvality to bezesporu má. (21.11.2020)