Reklama

Reklama

Postiženi muzikou

  • angličtina Two Roads (více)
Trailer

Co byste dělali, kdyby vám osud nadělil kromě radosti také celoživotní handicap? Členové The Tap Tap, kapely z Jedličkova ústavu složené ze studentů s postižením (nebo spíš „kriplů", jak by řekli oni sami), v tom mají jasno. Jedou naplno a užívají si každou minutu. Zpívají, hrají, milují, cestují, baví se. Všechny je zároveň spojuje láska k muzice a nadšení z koncertování v orchestru, který před více než dvaceti lety založil kapelník Šimon Ornest. The Tap Tap se pod jeho vedením vypracovali na úspěšné hudební těleso, které má za sebou řadu vydaných CD, desetitisíce fanoušků a stovky odehraných koncertů u nás i po celém světě, o čemž se většině ostatních kapel jen zdá. Hudební skupina The Tap Tap dokazuje, že s nadhledem, černým humorem a až nakažlivou energií je možné čelit i nejsložitějším překážkám a žít u toho život rockových hvězd. (Aerofilms)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (18)

Ichabod 

všechny recenze uživatele

TTT fandím, hudba je originální a dobrá. Koncerty jsou super a práce, které za ní je opravdu hodně je ve výsledku znát. Ornestovo vedení působil drsně, ale v mnoha věcech má pravdu a těžko s tím co říká nesouhlasit. Dokumentu chybí pointy respektive koncept. Tradičnější formát by vyžadoval víc času, ale myslím, že představit postavy by šlo lépe a sledovat vývoj kápely by bylo mnohem zábavnější i kdyby bylo z vyprávění. ()

Dan9K 

všechny recenze uživatele

Necítím se úplně oprávněn hodnotit, neb jsem byl součástí natáčení, ale na výsledek jsem žádný vliv neměl a koukám na to prostě jako divák, který ale všechny zúčastněné velmi dobře zná. Doufám, že film hodnotím s objektivním odstupem. Je to velmi zábavné, může to být jistě i poučné a překvapivé. Filmu se podařilo velmi věrně zachytit reálnou atmosféru v kapele bez příkras, přestože před kamerou se člověk nutně chová trošku opatrněji. Z vlastní zkušenosti ale můžu říct, že si člověk zvykne a někdy úplně zapomene a pak jen trne, aby se to ve filmu nakonec neobjevilo. Snímek se zaměřuje primárně na 4 členy kapely + kapelníka, jejich život soukromý i kapelový. Ostatní členové se jen mihnou. Je to ale nezbytné pro nějaký celistvý dojem na poměrně krátké ploše. Jakožto defacto časosběrný dokument samozřejmě trpí tím, že se přeskakuje od jedné události k druhé, vybírá si skutečně jen střípky z celé mozaiky a může to působit zmatečně. Rozhodně ale nemůžu souhlasit s absencí nějakých zajímavých momentů, protože mi přišlo, že celý film byl seskládán jen ze samých zajímavých momentů. Vzhledem k ohromnému množství natočeného materiálu mi přišlo trochu líto, jak moc se opakovalo téma záchvatů Petra Tomka, na druhou stranu je ale fakt, že Petr Tomek je díky nim a dalším svým specifikům v hledáčku pozornosti svého okolí reálně pořád, takže to odpovídá skutečnosti. Na výtkách k nevypointovanosti jednotlivých příběhů možná něco je, ale myslím, že by to vyžadovalo stejně dlouhé natáčení jako praktikuje Helena Třeštíková a možná opět zaměření se vyloženě na jednoho člověka. Postiženi muzikou je spíše kompromisem mezi vykreslením života jednotlivých členů a dokumentem o kapele jako celku a já proti tomuhle přístupu nic nemám a myslím, že se to povedlo nad očekávání dobře. ()

Reklama

Hellboy 

všechny recenze uživatele

Spíše televizně uchopený film, kterému chybí vize. Co chtěl vlastně Síbrt zachytit? O čem by měl jeho film vypovídat? Chybí tu nějaký příběh, směřování, myšlenka nebo aspoň zajímavý moment. Divák sice nakoukne do zákulisí souboru Tap-Tap a zjistí něco málo o tom, jak se jeho členové chovají v soukromí, co je v životě trápí, co je zajímá atd, a také, jak probíhá tvůrčí proces (jedna z mála začatých a ukončených dějových linek se věnuje nové písni o jednom členovi - Petru Tomkovi), ale to je přece strašně málo! Tím spíš mě mrzí, kolik věcí je nevysvětlených nebo jen naťuknutých, viz různé vztahové peripetie, svatba (s kým??), sochy (kdo je dělal, kontext), koncert v Glastonbury (uskutečnil se?) atd atd. Nemám rád, když film vše polopaticky vysvětluje, ale tohle pravý opak - Síbrt si asi řekl, že podobné informace nejsou důležité, a věnuje se tedy tomu, co za důležité považuje on - tzn. ukázat každodenní interakce členů souboru mezi sebou a s kapelníkem. A to je vše. Interakce s veřejností tu nejsou. A běžný život mimo orchestr také ne. Bída. ()

Psycho.R 

všechny recenze uživatele

Jako dokument to funguje velmi dobře. Zvlášť tím, že několik postav má vlastní linku a všechny jsou nějak ukončené. Ale také to funguje výborně jako komedie a záměrně. Zvlášť, když si protagonisté dělají srandu ze svých handikepů a shazují sami sebe. Tím si mě získali, protože dokazují, že jsou schopni žít plnohodnotně (vzhledem ke svým postižením) a hlavně optimisticky. Největší borec je Láďa Angelovič, kterého jsem znal už dřív. Vypouští tak neskutečně vtipný hlášky, že jsem párkrát vyprsknul smíchy. Vlastně si říkám, že bych chtěl vidět celovečerní komedii se členy The tap tap, něco jako dělali Bažanti, protože tyhle lidi na to mají. ()

marhoul 

všechny recenze uživatele

TTT pod taktovkou Šimona jsou úžasní! Líbí se mi, jak s kapelou pracuje, líbí se mi, že se jedličkáčci svojí prací dostali do širokého povědomí a bariéry se snadněji boří. Líbí se mi, že nám dokument přiblížil, jak se baví v soukromí, jaké mají starosti, plány, radosti, pochyby a humor. A že to mají sakra těžké, nemusím zdůrazňovat. Těším se na dobu, kdy je zase uvidím live. Jestli si tohle někdo z TTT čtete: mějte se vážení, hodně štěstí! Buďte zdraví a veselí! Děláte nám radost! ()

Galerie (16)

Reklama

Reklama