Soud nad českou cestou

Vojáci a policisté, nazdar! Spojení čerstvého objevu české televizní tvorby Ondřeje Gabriela (obdivuhodný scénář k Zachariášovu Bez vědomí) a Roberta Sedláčka, režiséra se zjevnou zálibou v historických tématech, nese zajímavé plody. Zatímco ten druhý se snaží ukázněně nehodnotit resp. hodnotit vyváženě, ten první pro příkré stanovisko daleko možná nejde. Na záměru 30 let svobody soudit se ale zjevně shodli a je to zajímavý nápad. Jestli něco současná debata o nejnedávnější minulosti a potažmo přítomnosti fatálně postrádá, je to kultivovaný formát, jenž soudní síň s arbitry v osobách soudce a poroty, a za dodržování pravidel dialogu spolehlivě zajišťují. Dávný, živý rituál produkce pravdy vnáší do rozdělené společnosti tolik potřebný nadhled a výsledek je mile střízlivý, byť se s ním jako v případě jakéhokoliv jiného rozsudku nemusí každý ztotožnit. Rubem relace je zpracování. To je rozpolceno mezi vabank a la Hříchy pro pátera Knoxe (asi nebylo času víc než na jednu klapku) a kultivovanější formu Událostí, komentářů, s výměnou názorů členů poroty a svědků. Trapný dojem z mísení poloh dosti výrazných herců (Švehlík, Míčová, Bambušík) s výkony neherců bez předepsaného textu působí samozřejmě uměle resp. neuměle. Za pokus podat co nejobjektivnější obrázek rozpolcenosti názorů na polistopadový vývoj to ale stálo a výsledek si divácký respekt zasluhuje- Všichni vinni...! / Nemáme se za co stydět... (15.12.2019)

Strašlivě napsané, zrežírované, zahrané, sestříhané. Soudní proces, kterej celej trvá v reálným čase hodinu. Kdo by tu odpornost potřeboval dostat z hlavy, tak mně pomohlo toto: https://www.youtube.com/watch?v=OWFBqiUgspg&t=165s (02.12.2019)

Možná je to spíš jakási forma reality show, bohužel bych k ní ale potřeboval brožuru s pravidly. Kdo a podle jakých kritérií vybíral porotce? A ti z nich, co ani nepromluvili, jsou němí? Ty čtyři hvězdičky nejsou za to, jak film vypadá (dost špatně), ale za otázky, které otevírá a nad kterými se pak divák má čas i sám zamyslet. Možná to chtělo ubrat trochu prostoru hercům a přidat porotcům, ale jinak to bylo docela myšlenkově podnětné. (20.11.2019)

Považuju za velké faux pas tohle pouštět na plátně. A vlastně i na obrazovce. Vlastně i na mobilu... Vlastně je faux pas, že to existuje. Při pomyšlení, co dokážou některý dokumentaristi vyčarovat v nepředvídatelných a někdy i nebezpečných podmínkách, je vážně nepochopitelné, jak odporný audiovizuál Sedláček vyprodukuje v dokonale kontrolovaném a z velké části aranžovaném prostředí, kde má 10 okázale rozestavených kameramanů, kteří mají ale každý problém udržet postavu v rámu. Fakt není nárok na "záměry", když mají zjevně maskovat neschopnost. Plus ten zvuk! Proč zní většina českých věcích tak, že dialogy visí nad postavami? Pro tohle není omluva. Co do konceptu to je stejně tristní. Když se něco stylizuje do podoby soudního dramatu, tak primární soustředění by logicky mělo patřit rozpracování procedury (ne nutně procedury odpovídající realitě, ale smysluplné procedury) - tenhle zkonstruovaný proces ale žádnou proceduru ani logiku nenásleduje, kdykoliv si může kdokoliv cokoliv ohledně pravidel vycucat z prstu a prostě se to "nějak střihne". Polopatické monology "právníků" jsou na úrovni středoškolské eseje na téma demokracie. Nejsilnější materiál je ten dokumentaristický, který je manipulací maximálně znehodnocován a měněn v nedůstojný cirkus. Zatím největší selhání Roberta Sedláčka (kterého pořád ještě považuju za jednoho ze zajímavých filmařů, ale nevím, jak dlouho to ještě půjde udržovat). Jak se to stalo? Existuje někde nějaká informace o tom, že to jako sázka bylo natočeno a sestříháno během jednoho víkendu? (28.10.2019)

Po cca hodině jsem už byla z toho množství slov tak unavená, že skoro ani nevím, jak to dopadlo... Každopádně zajímavý počin, ačkoli mě dost rušily formální aspekty procesu (i přesto, že už na začátku soudce prohlásil, že jde o soud morální a neřídí se obecnými procesními pravidly) a nejzajímavější mi přišly debaty odborníků z poroty. (15.03.2020)