Уездный город Е
Jelnja - Stadt des Ruhms
Town of Glory
VOD (3)
Obsahy(1)
Elnya je jedno ze stovek provinčních ruských městeček. Leží 400 km na západ od Moskvy nedaleko běloruských hranic, má 10 000 obyvatel. Jediné, co je na něm pozoruhodné, je jeho hrdinský titul - bylo to první ruské město osvobozené od nacistických vojsk na začátku druhé světové války v roce 1941. Šlo o nejtěžší období války. Dva měsíce po vpádu nacistů na ruské území byla sovětská armáda naprosto demoralizovaná. Nikdo nevěřil, že by bylo možné Hitlera zastavit. První drobný úspěšný protiútok byl pro ruský národ paprskem naděje. Město se stalo symbolem osvobození. Další dva roky se však Rusové s Němci o město přetahovali a stejně jako celé západní Rusko se město stalo dějištěm brutální bitev. Počet obětí v okolí Elnye do konečného osvobození v říjnu 1943 se odhaduje na desítky tisíc, lze tudíž jen těžko hovořit o vítězství s velkým V. Pod městem dodnes leží tisíce nenalezených a nepohřbených těl vojáků, podobně jako v celém západním Rusku, kde padly miliony lidí. Kolosální ztráty byly důsledkem ignorance sovětských úřadů, tato pravda však zůstává i nadále nepohodlnou. Propaganda současného moderního státu toto "vítězství" zneužívá k vlastní manipulaci. Válka, a to nejen druhá světová, ale také pozdější válka v Afghánistánu, Čečensku či Sýrii, se stala součástí ruské mytologie a hraje roli i v mytologii našeho městečka. V rukou státní propagandy se tragédie mění v cosi líbivého. Tento proces jsme zachytili během tříletého natáčení města a jeho obyvatel. (Bontonfilm)
(více)Recenze (34)
Tak jsem pořád čekal, kdy jako že začne odhalování přetvářky, ukazování pravdy a jiné podobné kejkle. A ono nějak, já nevím, co vlastně že jako. Jistě, německá koprodukce vzbuzuje otázky, zda nejde o kyselé hrozny z toho, že slovanský untermenš si dovolil pokořit germánského nadčlověka a dokonce si připomínat, že ten zápas o vlastní přežití vyhrál. Když babka se slzami v očích vzpomíná, jak byla jako dítě nahnaná Němci do koncentráku a co pro ni znamenalo uvidět prvního ruského vojáka v bráně, když byl tábor osvobozen, tak nevím proč bych ji měl za to odsuzovat. A ožralu, co žije vlastním přičiněním ve sračkách, mám zase asi obdivovat čistě jen proto, že nadává na Putina. Naopak. Že jsou tam vidět kuriózní věci typu pop takřka nábožně svírající kalacha či recitační soutěže dětí o vlastenectví, které je do nich napchaté dospělými? Mno a co. Zrovna jsem viděl spot s českými dětmi, jak vehementně odsuzují komunismus. Ať mi nikdo netvrdí, že ti naši malí špunti na rozdíl od těch, co jsem viděl tady, jsou opravdu uvědomělí a mají to čistě ze své vlastní hlavy. No a že se tam rýpe do NATO. No, kdo upřímně věří, že my pro Rusko chceme jen dobro a demokracii. NATO není armáda spásy, je to agresivní válečný pakt, který sice mele o obraně, ale nikdy se v reálu nebránil, vždycky útočil v zájmu svých členů. Kol a kolem celkem demagogická sranděra. ()
V 90. letech prováděl Boris Jelcin v post-sovětském prostoru reformy, které - viděno zpětně - Rusko nenasměřovaly k dohnání vyspělého a bohatého Západu, ale vedly na zkorumpovanou periférii Latinské Ameriky. Země s tak dlouhou militaristickou tradicí tehdy měla tak podvyživenou armádu, že se nedala brát vážně. V první rusko-čečenské válce plně vyzbrojená ruská divize řadu dní marně dobývala vesnici hájenou několika desítkami čečenských povstalců. S příchodem Putina nastaly v mnoha ohledech jiné časy a nejpozději od roku 2013 se dá mluvit o intenzivní přípravě na budoucí válku, která zahrnuje nejen modernizaci, nákup zbraní a velké opakované manévry, ale komplexní přípravu společnosti na válečný konflikt. To se nedá přehlédnout a žádným způsobem okecat, stejně jako to, že s Ruskem nemáme společné zájmy a ruská vláda se rozhodla proti Evropské unii politicky i vojensky vymezit. Můj vztah k Rusku je ambivalentní. Na jedné straně jsem se intenzivně zajímal o ruskou kulturu a historii, na straně druhé je mi blízký přístup našeho Karla Havlíčka. Zkrátka s Ruskem a jeho stavem společnosti opatrně. Rozumím tomu, co chce svým dokumentem Bogolyubov vyjádřit, ale přijde mi filmařsky těžkopádný a nezajímavý. Po větší část stopáže jsem se v podstatě nudil. Celkový dojem: 45 %. ()
Rusko putinské doby je tu představeno jako chudá zem s řadou bolestných problémů, ale také jako země vlastenecká, až chorobně založená na úctě k smrtelnému člověku Putinovi. Válka tam skutečně byla, padlé si nikdo nevymyslel a politické neobratnosti Západu pochopitelně nacházejí svou odezvu. Rusko musíme brát takové, jaké je. To je přirozený základ rozumné politiky vůči němu. Vůči zemi, často problematické, ale také zemi našich slovanských bratrů. V duchu Havlíčkově, Palackého, Masarykova, Benešova. ()
E jako Jelňa, název v češtině prostě nefunguje. Dokument o tom, že ruské vlastenectví je stále zaseknuté na slávě Rudé armády a ve městech, kde nezbyl žádný průmysl, je armáda v současnosti jediná šance pro mladé. A o stále stejné komunistické rétorice, podle které jsem fašista, jelikož neuznávám Putina za spirituálního vůdce. Jelikož Rusko není tak daleko, je to dost znepokojivý obraz. ()
Odporná propaganda z jednoho opravdu hnusného ruského městečka. ()
Samozřejně ruská širá duše je nepochopitelné a stále se nepostavili čelem k vyvražďování milionů vlastních obyvatel Stalinem, který se stal nepochopitelně nedávno v Rusku v anketě nejpopulárnější postavou. Pro mě, který se zajímá o druhou světovou válku ale dokument nepůsobí vůbec komicky z pohledu nejmladší generace tzv. sněhových vloček, kteří rezignovali na pojmy jako národ, vlast, tradice nebo rodina. Jen v Bělorusku během války zahynul každý čtvrtý obyvatel, tedy každá rodina o někoho příšla. Ruský národ jen těsně unikl genocidnímu vyhlazení od Němců. Proto se zde udržují tyto tradice. Slovo tradice pochází z latinského slova Tradere, něco pěstovat. Pokud něco nepěstujete, zanikne to. Nabízí se srovnání s Jungem, který po příjezdu do Německa, nacistickou ideologií zmítané země měl pocit, že je v obrovském ústavu pro choromyslné a že zde nevydrží ani den. Za nějakou dobu si zvykl a po několika dnech se všeobecnou psychózou "nadchl". Když se pak vrátil do rodného Švýcarska musel se opět na pár dní adaptovat. Jak říká biolog a pedagog Vladimír Komárek, tento jev je zejména patrný na myšlenkové a pocitové atmosféře velkých měst, jejichž génius loci je kondenzací vědomých i nevědomých nálad lidí. O existenci lokálních pravd se může přesvědčit každý, kdo hodně cestoval. ()
Válka prostupuje i po více než sedmdesáti letech od jejího konce celé městečko, jeho podobu i smýšlení jeho obyvatel. Propaganda je všudypřítomná a děsivé je, že dává rovnítko mezi současností a minulostí. Už do dětí v mateřské školce se vtlouká: nacisté=současná Evropa a my, Rusové, stojíme jako hráz proti nim. ____ Dokument dobře pracuje s válkou propagandistickou, která vyzdvihuje hrdinství a slávu a s válkou reálnou, kdy babička vzpomíná na hrůzy, které skutečně zažila nebo rodiče truchlící po synovi padlém před několika lety v Čečensku. Zatímco propagandistická válka láká mámivým přeludem glorioly hrdinství, vzpomínky na skutečnou válku bolí i po letech a varují. Zdá se ale, že v městečku realistický hlas nikdo neslyší a všichni se spíše vyžívají ve slavnostech, recitacích a propagandou změněných vzpomínkách na bývalou slávu a dnešní úkol zůstat těmi jedinými spravedlivými, čistými, kteří opět zachrání svět před zlem, tentokrát v podání západní Evropy. _____ Je to děsivý obrázek, a bohužel, pochopitelný. Když vidíme bídu obyvatel městečka, nezaměstnanost, alkoholismus, celkový rozvrat, pocit opuštění a zrady - může z takové konstelace vzejít jen něco strašného. Zvlášť, když je přiživována jen propagandou zbarvenými vzpomínkami a údajně jediné slavné chvíle - na válku. SHRNUTÍ: Můžeme se na to dívat jako na experiment ve stylu Truman show, ale tohle je celá země! P. S. Velmi výmluvné je, že ve městečku stojí jeden památník padlým vedle druhého, zatímco hned vedle v lese stále ještě leží, i po více než sedmdesáti letech, nepohřbené ostatky padlých. Tady nejde o skutečně padlé, tady jde o iluzi a propagandu. ()
Křivý projekce, podomácku šité uniformy, huráplakáty v pekelné grafice, debilní choreografie, patetický nevkus, pevné skráně a těžká víčka. To vše v šedavých barácích rozpadajících se měst, do kterých naposledy investoval někdy někdo při poslední pětiletce. Zkrátka lunapark Rusko, jak ho máme rádi. Proto mě také irituje ta potřeba redudandních komentářů autora a vytváření návodných situací v prostředí, které stačí jenom snímat, aby nám došlo v jakém marasmu jsme se tu ocitli a že z pohledu zúčastněných persón není ze současné politické situace v Matce Rusi skutečně lepší východisko než Putinova politika panslovanské nadřazenosti neustále přiživovaná oslavnými rituály druhoválečných (sporadických) úspěchů. Zdejší famózní komická figurka Máša, která má ve čtrnácti letech osmikilový svazek diplomů, certifikátů a osvědčení z rozličných soutěží a přehlídek, přičemž vyplňuje akorát prostor pro připitomělou vlasteneckou vsuvku připitomělé vesnické slavnosti, ve které se na ožralí mužici realizují skrze smrt svých předků a známých, by celé téma utáhla sama. A mimochodem je to natočené v neuvěřitelně obřím rozlišení a s tou kvalitou obrazu bojují zjevně i tvůrci, protože ona jeho dokonalost jej dost zbavuje jakékoli estetiky a svébytnosti, ergo vypadá to dost hnusně. PS: Když zpívá Máša při jedné té oslavě na pódiu, tak za ní promítají dle těch pár záběrů definitivně nejlepší válečný film na světě. Rozhodně přivítám tipy, co by to mohlo být za snímek. ()
Posuzovat míru militarizace ruské společnosti podle dne oslav vítězství ve Druhé světové válce je zhruba stejně pošetilé, jako odhadovat příčetnost amerického národa podle kostýmů na Halloween, nebo stanovovat množství věřících lidí podle počtu vánočních stromků v českých bytech. Výpovědní hodnota dokumentu je tedy nevalná, a v zásadě moc nefunguje ani jako sonda do duše ruského člověka. Šestnáctiletá snaživá holka ještě neměla čas nabrat rozum, babička která přežila koncentrační tábor bude svým osvoboditelům pochopitelně vděčná, a opilec který se sice dušuje že Putina nenávidí, ale není schopný strhnout jeho plakát ze zdi svého bytu, protože "to sice zkoušel, ale nešlo to", si může z téhle výmluvy udělat životní moto. Úplně stejně dle svých slov přestával s alkoholem. Zjistil jsem, že život v zapadlých ruských městech je těžký. Ale to platí snad o všech upadajících periferiích co jich na světě je. ()
Je to smutné, keď jediným uplatnením mladého človeka s nejakou perspektívou je vstup do armády. Stalo sa to nielen v zapadnutom ruskom mestečku, ale aj v iných krajinách. Armáda jednoducho potrebuje ovečky, keďže málokto normálny by tam vstúpil, aby bol neskôr niekam vyslaný zabíjať úplne neznámych ľudí. Takže takéto miesta a komunity musia byť podporované a pestované. Z dokumentu by sa iným zostrihaním dal celkom dobre vyrobiť aj propagandistický náborový dokument do ruskej (alebo akejkoľvek) armády, a možno taká verzia aj existuje, aby sa mohla vysielať aj v Rusku. Najsilnejšie scény sú zo škôl a škôlky, kde je deviatačka Mária Zubková skutočná superstar. Politické školenie ženstva od jej fanatickej mamy bolo už dosť cez čiaru a neviem, či bolo autentické, alebo kompletne hrané a autentické boli iba slzy. Celkovo v dokumente chýbal už len rozhovor s Putinom osobne, nielen ako neodlepiteľný plagát na stene kúpeného bytu. –––– Chlapec je budoucí vojak a nemá cesty zpèt. Chlapec je budoucí hrdina, který se postaví za své přátele. Až trochu vyrosteme, vstoupíme do armády. –––– Jak řekl náš prezident Vladimír Vladimirovič Putin: Západu se nebojím! Také řekl: Bude-li se schylovat ke konfliktu, udeřím jako první. ()
nevím co přesně chtěli tvůrci natočit.Jestli o "ubohosti "ruského lidu který má v paměti miliony svých mrtvých a ctí si je.Nebo o "zkaženém"dětství mladých?Já to chápu spíš tak že Rus musí být připraven na vše.Vědí co se děje venku na rozdíl od západní mládeže.A vypíchnout jednoho alkoholika který nadává na Putina a sám si ani nepoklidí kolem vlastního zadku??Poslední záběry z pochodu Nesmrtelných kdy každý nese fotografii svého člena rodiny kterého jim vzala druhá světová.Ty hovoří za vše .Ty lidi tam nikdo nenahnal.A viděla jsem záběry i jinde kdy jeden člen nepobral ani všechny fota svých členů rodiny .Přišel o všechny.Nakonec to vyznělo tak že se Rusko ani nemá bránit a jen jako ovce čekat až je někdo podřízne???Připomělo mi to film Bělij tiger..Bílý tank jako nepřítel který se může vynořit všude.Můžete mě kamenovat ale to je tak asi vše.Na světovém hřišti kde se hraje o moc, to nic nezmění ()
Poněkud tendenčně natočeno. Ano, je to hrozně smutné, že milióny chudých Rusů žijí stále Velkou Vlasteneckou Válkou. Lakují si minulost místo aby si natřeli chalupu. Marné přežívání od výročí k výročí. Ale taky mrazení z toho, že kdyby Putin zavelel, šli by jako tenkrát, zas. To cítím jako varovné poselství trpkého dokumentu. ()
Chvílemi nesmírně bizarní, chvílemi smutný dokument. ()
Myslím, že na tento dokument by se měli podívat všichni, kteří si myslí, že v současném Rusku je možná nějaká "protipunovská revoluce". Obyčejní Rusové jsou dokonale zpracovaní - budou trpět, jako trpěli za války a budou se modlit za Putina, aby je uchránil před zlým Západem, který nemá nic jiného v plánu, než zničit Rusko. A teď, když Putin napadl Ukrajinu si konečně můžou oddechnout, že jejich modlitby byly vyslyšeny. Je to smutné., že lidí, kteří si to uvědomují je tak málo... "Před půl stoletím nazval Lev Tolstoj válku činem proti lidskému rozumu a lidské povaze obecně. A přesto nás dnes chtějí z nějakého podivného důvodu přesvědčit, že pouze s válkou je spojena naše hrdost, vlastenectví a sláva." ()
Žijí v městečku bez budoucnosti, zato s nekonečným množstvím vždy dostupné vodky. Sní o svém významu a upínají se k armádě. Oni přece zachránili Evropu a prohnilá Evropa si jich vůbec neváží. Vzorná školačka Máša pod masáží své matky opěvuje hrdinné vojáky a obdivuje armádu. Postarší Sergej pátrá po ostatcích padlých sovětských vojáků, aby si znovu připomínali nejlepší časy Rudé armády. K tomu přistupují aktuální drama rodičů, jejichž synové se nevrátili z Čečny a z Afganistánu: „Poslední dopis dorazil po jeho smrti, píše, že se brzy vrátí. Nakonec rakev s jeho ostatky dorazila dřív než poslední dopis.“ Máša reprezentuje typickou snaživou šprtku, přesto nedokáže zakrýt nejistotu a pochyby, zda to, co ji matka vtlouká do hlavy, je její jedinou možnou budoucností. Matka jí chce zocelit, jak hrdě prohlašuje. Škoda, možná by Máša pomohlo víc, kdyby ji řekla, že ji má ráda a učila ji vnímat realitu té příšerné díry. Posmutnělý starší muž nechápe: „My jsme dobrý lid, pracovitý lid, a proč se nám vede takto?“ A na adresu Putina přidává vulgární slova. ()
Velice zajímavý snímek. Viděla jsem ho s rodiči, kteří pamatují (narozdíl ode mě) dobu před sametovou revolucí, což můj zážitek z filmu ještě prohloubilo. Doporučuji všem a myslím, že pro mou generaci, která onu dobu “před revoluční” nepamatuje, by měl být tento dokument povinný. Bohužel ve mně vyvolal velké pochybnosti, zda je vůbec možné, aby se Rusko někdy změnilo a stalo se demokratickou zemí. Udivuje mě, že i dnes v době sociálních sítí a internetu stále tato “masáž” funguje. ()
Dokument režiséra Dmitrya Bogolyubova je jedným z mnohých dôkazov, ako zhubný ruský militarizmus prináša skazu všade, kde sa objaví - či už za hranicami Ruska, ale tiež priamo v ňom. Nenápadné a rozpadnuté mestečko Jelňa v Smolenskej oblasti nie je výnimkou. Aj tu propagandistická mašinéria šliape naplno a ľuďom, stále si pripomínajúcim rôzne s armádou a vojnou spojené sviatky, vymýva mozgy. Včera to boli Nemci, dnes Západ a NATO, kto je hrozbou pre Rusko, tvrdia. Ale to, že najväčšou hrozbou pre Rusko je Rusko samotné, to nevidia. Obyvateľstvo natiahnuté vodkou a sentimentom za sovietskymi časmi, žijúce v stredovekých podmienkach, prežíva zo dňa na deň. Nič iné mu neostáva. Iba mizéria a bieda, ale veľká armáda a všemocný Vladimir Vladimirovič ho privedú do lepších časov. Bogolyubovov film je odstrašujúcim príkladom fungovania ruskej propagandy, ktorá z obyvateľstva rozlohou najväčšej krajiny sveta rokmi vytvorila nerozmýšľajúcu masu bez vlastného názoru (alebo bojac sa ho vyjadriť, viď Máša). Zábery priamo do tváre zúfalstva - mesta aj jeho obyvateľov - sa tu miešajú so zábermi, ktoré sa takmer zdajú neskutočné - vojenská propaganda už v škôlke alebo duchovný pózujúci so samopalom. Potom si však divák uvedomí, že zábery skutočné sú, a že toto je Rusko 21. storočia. Odporná krajina bez ciest a záchodov, ktorá sa mentálne zasekla v rokoch 1941 až 1945. Уездный город Е je mixom mrazu a hnusu. Výpoveď o krajine, ktorej niet pomoci. Z koľkých vojakov v dokumente sú dnes už Lady? ()
Výborný dokument pro porozumnění současného Ruska z pohledu obyčejného lidu ve vesnici, která stále žije z "majestátní" minulosti. ()
Jako film to samo o sobě není příliš záživná podívaná - přetažená stopáž, mnohdy repetitivní a utahaná forma. Ovšem během současné války, nechutnýho vpádu Ruska na Ukrajinu, to celý dostává mnohem obludnější rozměry a mnohdy bylo dost těžký se na ty zfanatizovaný děti a jejich rodiče volající po návratu SSSR vůbec dívat. Jako vykreslení těžko představitelné ruské mentality, o které se v dnešní době tolik mluví, to funguje bezchybně. Jiný svět. ()
Související novinky
Festival Jeden svět 2020 je zpět!
Festival Jeden svět se na podzim vrátí na filmová plátna v náhradním termínu. Diváci a divačky tak nebudou ochuzeni o silné a inspirativní dokumentární filmy, na které už nemohli přijít do kin kvůli… (více)
Provinční městečko, tedy přesněji Уездный город, a to E je přesněji J, protože oním městečkem je Jelňa čili Ельня, 77 km přímou východní čarou od Smolenska. Jelňa (zhruba 10 000 obyvatel) se zde vynořilo z množství ruských újezdních měst proto, že bylo jako první osvobozeno Rudou armádou; tedy spíš pseudo-osvobozeno; po první prohrané bitvě u Smolenska byla Jelňa v protiofenzívě dobyta zpět, byť jen na krátkou dobu, nyní je to první osvobozené město. Bogoljubovův dokument nás (v jeho) další bitvě o Jelňu ataktuje mnoha překvapivými a zřejmě pro mnohé nečekanými obrazy, které po jednom shlédnutí není možno bezprostředně analyzovat ani posuzovat; alespoň já se toho neodvážím. A tak jen přízemně, plížením a plazením: Dokumentarista Bogoljubov si moudře „vytáhl“ dva hlavní hrdiny (ostatní jsou jen statisté s prefabrikovaným názorem): vojáka Sergeje, který prochází okolím s detektorem a hledá hroby padlých vojínů (pokud najde něco jiného, např. nevybuchlý granát, zakope ho zpět). Celkem již objevil asi 27 kosterních pozůstatků, které jsou později slavnostně pohřbeny do společného hrobu. Další hrdinkou je šestnáctiletá gymnazistka Mášu, která „ve vojenském“ zpívá na armádních vzpomínkových slavnostech. Máša je mladá a nezkušená a navíc ovlivněna svojí dominantní a ctižádostivou matkou. Oba hrdinové se fyzicky nepotkají, mají však mnoho společného (a to je obsahem a smyslem filmu). Určitě si nemyslí, že adorace hrdinů 2. světové války je budováním zázemí na novou. Možná se jim nelíbí, že země, které osvobodili, jim nyní nedobře oplácejí a obkroužili ji nepřátelskou aliancí (to zde také zaznělo). I u nás na dědině se uctívá památka čtyř vojáků zabitých v 1. světové válce (ve 2. nebyl zabit nikdo). Tím nechci ovšem bagatelizovat "ruský problém", je to však především náš problém. Pokud tvrdíme, že Rusové jsou jiní, potom je třeba zjistit proč, a v čem to může ovlivnit náš vzájemný vztah. Za svůj život jsem blíže poznal zhruba desítku Rusů; bez nadšení a potíží nebyl žádný. Bogoljubovův film nezastírá ovšem ani mnohé příznaky fašismu. Proberme si je třeba podle Umberta Eca (Il fascismo eterno – Věčný fašismus, každému aspektu je v této studii uveden zhruba odstavec, zde jen heslovitě): 1. Tradicionalismus, 2. Nedůvěra k modernímu světu, 3. Priorita činu před myšlením, 4. Nesouhlas je zrada, 5. Odmítání jinakosti, 6. Orientace na (nové) střední třídy, 7. Spiklenecké teorie, 8. Bohatství a rozmařilost něpřátel, 9. Permanentní příprava na válku, 10. Pohrdání slabými, 11. Kult hrdiny, 12. Kult zbraní (jako náhrada penisu, proto atraktivní i pro ženy), 13. Populismus, 14. Newspeak. Stačí, aby byl přítomen jeden aspekt a hned se vysráží fašistická mlhovina (Umberto Eco). A jakpak je to u nás doma? Zkusme si probrat podle uvedeného schématu... To nejlepší si Bogoljubovův nechal až na konec; tradiční ruskou rozpolcenost (тоска): Sergej si u láhve vodky stěžuje na to, že Rusko nežije, jen přežívá, a Máša se zdráhá opakovat to, co jí její matka předříkává. Sergejovi už nelze pomoct, Máša má ale svojí budoucnost před sebou a já ji v ní přeji opravdu všechno nejlepší. () (méně) (více)